V Pátek za Úterým

Původně to mělo být ve středu do Úterý, avšak datum a den bylo nutné několikrát změnit, tak se stalo, že nikoliv ve středu ale v pátek jsme viděli Úterý. Úterý bylo tedy výchozím bodem pátečního začátku vandru, jenž trval do pondělí. Ve skutečnosti se tedy vandr do Úterý, konal od pátku do pondělí. Přesněji od 15.10. do 18.10.2010
Ale hezky popořádku. Když se tedy sladil datum a čas setkání, byla dána důvěra proslulé ČD, aby mě přenesla v útrobách železného oře do Berouna.  A tady čekali ostatní s plechovým miláčkem od “tří sester”, který nás přepravil do Stříbra, tam jsme se usadili do autobusu a ten nás vyplivl téhož dne v Úterý. Malebné městečko nás přivítalo prázdným a zamračeným náměstím. Protože bylo po třinácté hodině a v místě nebylo po otevřené putyce ni stopy, dali jsme si něco z vlastních zásob, okoukli náměstí a pak se vydali údolím Úterského potoka. Netrvalo dlouho a po pár kilometrech začalo lejt jako z konve. Deštník auf a schovat se pod hustý okraj lesa. Hned jak déšť přestal, tak jsme pokračovali dál údolím, kde lišky dávaj dobré odpoledne. Jedna z nich se v dálce objevila, ale jen nás uviděla, tak vzala do zaječích. V údolí se kdysi nacházelo několik mlýnů, ze kterých dnes zbyly jen ruiny a někdy ani to ne. Jedním z takových mlýnů byl mlýn “Barvírna”. Ten například není vůbec zachycený na fotkách, protože jsem se věnoval výpočtu souřadnic pro nalezení kešky. Tak dlouho jsem počítal, až mi vyšla úplná hovadina. Ještě štěstí, že aspoň navigace měla rozum a ty blbosti nedovolila zadat. Ale i když mi to ostatní vypočetli, stejně jsem tu kešku neobjevil. No a tak tedy dál, vstříct hradu Falkenštejn. To byl pro první den cíl. A taky tam byla keška, narozdíl od toho hradu, který je už pár let pryč. Protože se začalo smrákat, rozhodli jsme se  jít do Nové Vsi na jídlo a pivko. Se spánkem máme jasno, půjdeme zpátky na hrad. Jídlo, pivínko, pivínko, pokec, pivínko a pohoda. Jen co si někteří bucli u stolu, mohli jsme jít spát. Cestou zpátky na hrad houstla pomalinku mlha. V noci se mlha začala spouštět k zemi a tak ráno bylo uplakaný. Po probuzení zapálit ohýnek, snídaně, usušit mokrý věci a pak na štreku. Pokud jsem to ještě neřekl, tenhle vandr nebyl moc o kopcích, ale dá se říct, že zcela naopak. Většina vodních mlýnů je kupodivu u vody a to i těch zlikvidovaných. Naše cesta vedla údolím podél potoků a občas na hrad nebo vyhlídku nad ním. Celou sobotu bylo buď zataženo, nebo mrholilo. Naštěstí hradům i opevnění je to jedno a nikam se kvůli mrholení neschovávaj. Jo a do hospody taky neprší, takže po překročení několika kluzkých kládových mostků, prohlídce objektu Lehkého Opevnění D1, D2, Hradu Gutštejna, speciálního napáječe parních lokomotiv zvaného injektor a napití se ze studánky lásky, se nám podařilo dorazit do obce Kokašice. Tady se v místní hospůdce právě konala Helloweenská pobava s hudbou, maskami a hlavně bohatou tombolou. V tombole jsme dobrý. V pití piva taky. Jo všude kolem se čepuje Chodovar a je to sakra dobrý pívo. Jít spát se nám podařilo až po druhý hodině a zastřešené kabiny se šikly. Chodovar je sakra dobrý pití a bez následků. Už po desátý hodině ráno vyrážíme na hrad Krasíkov, kde lehce obědváme. Po prohlídce a obědě jdeme nejkratší cestou byvalým sadem do obce Domaslav. Odtud jdeme po modrý značce do Dolní Vísky, bohužel značka se ztratila kamsi a tak jsme byli ztraceni. Ani v mapě, ani v GPS není značka zakreslená. Místní lidi o modrý značce nic nevědí a tak se do Vísky dostáváme jen podle mapy a GPS. Pak se podařilo stejným způsobem dojít do obce Kořen. Tady jsem hledal kešku tak důsledně, až mi kluci odešli. Oni hledali hřbitov, já kešku. Oni hřbitov našli, já kešku ne. To nejhezčí z celého dne nás ale čekalo. Byla to bývalá papírna, později pila, dnes pomalu rozpadající se chalupa, kde se povalují artefakty počínajíc katrem a konče náklaďákem Praga RN v polorozpadlé stodole. Kudy se tam ty věci dostaly je nám záhadou. Na další úvahy nebyl čas, protože co nevidět by se mohlo vyplnit, to nevidět. Slunce už nemá ty síly, jako v létě, aby se udrželo na obloze do dvaadvaceti hodin a zalejzá za obzor už kolem šestý večer. Ještě musíme stihnout vyjít na Třebel. Tady byl kdysi hrad, před 50lety pivovar ale teď tu není lautr nic, než pár baráků a rozpadajíci se pivovar. Smrákat se začalo právě tady a kde není hospody, tam nejsme ani my. Pokračovali jsme po silnici do Černošína. Z dálky to vypadalo bledě ale čím jsme byli blíž, tím bylo jasnější, že tady něco bude. A bylo. Málem zavřená hospoda. Hospodskej už měl mít zavřeno ale jak nás spatřil, nechal všeho a točil pívo, krájel tlačenku s cibulej, smažil klobásky a zase nosil pívo. Nakonec místo v devatenáct, zavřel ve dvaadvacet hodin. Nám nezbylo, než se vydat přespat na hrad Volfštejn. To nebylo daleko jen nějákých patnáctset metrů. Ulehli jsme na hlavním nádvoří ale spaní to bylo podivný. Na tom hrádu strašá, nebo co. Ducha nikdo z nás neviděl, jenom slyšel a taky jeho chrápání, ale ráno nebyl nikdo uhranutej, ani jinak poškozenej, takaže nezbylo, než naposledy zabalit, uvařit si snídani, taky pohledat poslední vandrovou kešku, prohlídnout hrad v jehož věži se usídlil roj včel a pak hybaj na autobus. V jedný písničce od Wabiho se zpívá: ” A všechno, jako v obráceným filmu.” Málem to bylo jako v písničce ale dráhy opět bodovali. Zpoždění 11minut znamenalo, že v Praze hlavním nečekal přípoj slovy jednu minutu a tím se stalo, že bylo nutný čumákovat po hale dvě hodiny na další vlak. A to je konec.

Fotky jsou tady.                                Informace o trase zde.