Svatojanské proudy 2011

Vandr Svatojanskými proudy se uskutečnil ve dnech osmýho až desátýho čtvrtý, roku dvoutisícíhojedenáctýho. Jak známo, ze Svatojanských proudů, zbylo po dostavbě Vltavský kaskády v padesátých letech, jenom: 1, název. 2, Ferdinandův sloup a za 3, Svatý Jan z kamene vytesán. Jo a nějákej ten proud taky, ale z elektráren Slapy a Štěchovice. Pořád tady ale je stezka nad bejvalými Svatojanskými proudy, kterou se dá projít z Třebenic do Štěchovic. V údolí nad Vltavou jsou desítky srubů a chalup současných i bejvalých trempských osad. K většině z nich se dá dostat pouze pěšky a nebo po vodě, třeba kánojí. Neširoká stezka vede někde těsně u vody, pak se na chvilku vzdálí pár desítek metrů stranou, aby se vzápětí vyšplhala skalnatým úbočím do výšky nad hladinu řeky, odkud je nádherný výhled na zákruty Vltavy. Stezka prochází dokonce krátkým tunelem. V polovině osmikilometrový stezky se nachází nejslavnější trempská osada “Ztracenka”. Moc trempů sem asi nejezdí, protože totem na skále, je nakloněnej a brzo možná spadne do vody. Vltava, už více jak půl století, plyne klidným tempem a bývalé slapy jsou někde v hloubce deseti metrů pod hladinou štechovické nádrže.
V místech kde se otevírá sevřené údolí slapů byla těsně před válkou započata stavba Štěchovické přehrady I. a v roce 1947 dokončena přečerpávací elektrárna Štěchovice II., která ukončila provoz v roce 1991. Po provedené rekonstrukci v letech 1992-96 je znovu v provozu. Jmenovitý výkon turbín přehrady Štěchovice I. je 2 x 11,25MW a přečerpávací elektrárny Štěchovice II. 1 x 45MW. Ještě jedna pozoruhodná stavba stojí ve Štěchovicích. Je to most s železobetonovou konstrukcí, kde dva duté mostní oblouky nesou zavěšenou mostovku. Most se začal stavět roku 1937 a do užívání byl předán v roce 1939. Tehdy se jednalo o unikátní konstrukci a dodnes slouží nezměněn svému účelu.  Hned za mostem stojí zájezdní hostinec Rozmarná a v přízemní části motobar, kterej nás vcucnul dovnitř. Na otázku, kde se tady nachází poklad (Štěchovický poklad), ukázala barmanka na pípu. V tu chvíli nám byl Genzer ukradenej a věnovali jsme se Suchánkovi. Po dvou až třech zrzavejch se nám vrátil elán a už by sme zase šli hledat štolu. Nejprve jako vždycky došlo k malému kufré, ale jakmile jsme se sešikovali k rozhodnému útoku,  rozvinuli rojnici a mapy, nalezli jsme místo kde byl v roce 1946 poklad nalezen. Dneska je na místě imitace vchodu a zřícenej strop štoly.
Další zajímavost na naší trase je střelnice SS nad Pikovicemi. Podle některých badatelů je to zbytečně předimenzovaná stavba, která “určitě” sloužila k ukrytí něčeho tajnýho, třeba zázračných zbraní. Podle druhých jsou to vjezdový portály do podzemního čehosi. Pěkně se čtou takovýhle bláboly, ale už letmý pohled na stavbu odhalí nesmyslnost těchhle tvrzení. Stavba je postavena z rovnaných a spárovaných kamenů. Překlady a spojení zadní stěny s předním čelem je z železobetonu. V přením čele jsou zazděny v každém sloupu dřevěné zřejmě šestiboké hranoly. Zadní stěna není přimknuta do svahu, jak by se mohlo zdát, ale okolo celé střelnice je vybudováno důkladné odvodnění, které má svůj jasný důvod. Na jaře nebo po delším dešti voda odteče hlubokými trativody. Kdo tomu nevěří, může se přesvědčit a v brzkém jaru se projít po zdejších loukách a hned mu bude jasný, proč. Smyšlenka o dlážděný cestě vedoucí do areálu střelnice jen završuje záhadu stavby. Ve skutečnosti dlážděná silnice vede ze Štěchovic do Pikovic a do areálu střelnice vede polní štětovaná cesta ( na výšku skládané kameny vedle sebe, vysypané štěrkem nebo hlínou ). Konec záhad.
První den se nachýlil a nám už zbylo vyřešit poslední záhadu. Bude v Pikovicích hospoda a budou v ní vařit? Záhadu nám pomohli vyřešit místní chataři, který nás nasměrovali k Dolejším. Tady měli všeho,co hrdlo ráčí. Kdo zvednul pulitr, buch, měl tam další pívo. Tentokrát si po Šusťovi, bucnula i moje maličkost a Sam nezůstal pozadu. Což o to, spalo se mi celkem dobře, ale najednou sem měl pocit, že na mě někdo zírá. Otevřu oči a nademnou servírka: Chcete kafe? Radši né, to bych usnul, opáčil jsem a objednal si další kus. Až toho bylo dost, tak šups do hajan na místním “Veřejném tábořišti.
Ráno bylo stejně pěkný, jako večír. Výhled na kopec Medník a kousek od nás šplouchala Sázava. Pak se objevil správce, jenž nám přišel vysvětlit, že sezóna začíná až koncem měsíce a tak tady nemáme co dělat. Asi nečet ceduli u vstupu, nebo co, tam stojí čevený na bílým “Veřejné tábořiště”. Většina má zabaleno a vyzrážíme na vlakovou zastávku Petrov, odkud nám pojede vlak do Týnce nad Sázavou. Jak řekli tak udělali. Neš bys řekl švec, přijíždí Zamračená s patrama a odváží nás do stanice JAWA hlavní. Je zajímavý, že v hlavním městě motocyklů JAWA, Týnci, žádnou motorku tohohle výrobce ani neuvidíte, natož aby byla někde reklama. Jedinou a ještě navíc pidi motorku, řídil stoletej dědeček a chvílema to vypadalo, že se užuž skáci mezi auta, ale vzápětí motor zase překonal horní úvrať a posunul dědu blíž cíli. Nás k cíli posunovaly naše nohy. Prvním cílem byl hrad Týnec, z jehož věže byl pěknej výhled na město a okolí.Ve věži sice nestrašá ale zato si v ní hoví banda netopýra velkýho a párek poštolky. Dole u kasy byla výstava hraček a vykopávek a ta paní kasařka říkala, že jsou ze Zbořeného Kostelce. To nám nemusela říkat, to sme sami viděli. Na Kostelec jsme došli v poledne. Zbořený kostelec je opravdu zbořenej. Naštěstí to nedokázali zbourat dokonale, takže se všude povalovaly zdi a obranné valy, část věže a vůbec různý kamení. Dál se tady válej i klacky na voheň, kterej umí divy, například s buřtama. Jakmile se nám podařilo nakrmit pět hladových krků a najít schovaný poklad, čili kešku, bylo nutný pokračovat dál na vlak do Pyšel. Cesta vedla podle Sázavy, přes bejvalou obec Ledce ze který se dochoval kostel sv. Bartoloměje a statek. Kostel jako by se zjevil uprostřed pastvin, zářil opravenou fasádou věže a zval k prohlídce. Než jsme si prohlídli kostel kolem dokola, přišel k nám majitel statku a nabídl nám prohlídku i s výkladem. Ves opustili obyvaleté už po třicetiletý válce, na místě zbyl pouze statek a kostel sv. Bartoloměje. Statek patřil dědovi nynějšího majitele, po roce 48  zabralo areál družstvo, když krachlo, převzal státní statek co zbylo a v devadesátých letech byl v restituci rodině vrácen . Jak statek, tak i kostel byl velice poničen kolektivizací , takže nynější majitel obojí dává pomalu do pořádku. Ve věži je zvon, kterej byl v roce 1944 odvezen do Hamburku na roztavení pro válečný účely ale naštěstí se dočkal konce války bez úhony a pan Vaništa majitel statku ho ve čtyřicátýmsedmým přivezl zpět. Dneska jsou Ledce součástí obce Nespeky. Po malém občerstvení v místní hospodě už to bylo čtyřkilometrový kousek na nádraží  do Pyšel.
Osobní příměstský vlak “CityElefant”, lidově zvanej ešus (hliníková kastle), nás odvezl zdarma do Senohrab. Slunce se pomalinku sunulo k obzoru, zbejvala prohlídka hradu Zlenice a nechat se přívozem dopravit na druhej břeh. Přívoz je sice hnedka pod hradem ale poslední jízda je v 18hodin a to sme samozřejmě netušili. Někteří se pořád kochali a kochali ale naštěstí někoho napadlo ostaní upozornit na tuhle eventualitu, tak jim říkám: “Co když se jezdí jen do šesti! To víž že jo?! Dóle je furt mrtě lidí!” Ještě, že jsou mezi náma skeptici a malíři čertů na zeď. ještě teď by sme tam stáli a čuměli jak odplouvá. Ve čtvrt na sedum nás nalodil a víc se nevracel, protože šel do osvěžovny Kormorán, kam nám doporučil taky zajít. Nekuřácká hospoda s vcelku vlídnou obsluhou ale zklamala. Jídlo nic moc. Sejra s bramborem 130K. K pití červená limča a pak už se na mě vykašlali. Kde nechtěj moje peníze tam prostě nejsem. Marcel vyhledal druhou místní hospodu a tam si nás už nechali. Večer po zavíračce nás nohy dovedly na nádvoří dalšího hradu Odranec. Pravda byla tam menší zacházka ale nakonec nás GPS navedla dobře.
Ráno se kouřilo ze Sázavy jako z vřídla a jen vrozená nedůvěřivost mi zabránila do ní skočit. Místo toho jsem udělal pár snímků a zapálil oheň kvůlivá snídani. Když se všichni dost vyspali, pojedli a zabalili, vyšlápli jsme si na prohlídku hradu Stará Dubá, jehož předhradí se jmenuje Odranec, kde jsme přespali. Skrze hradby dnes projížďej vlaky ale jedna brána stojí dones. Vlasní hrad je nad tratí, ale ani z něho toho moc nezbylo. Jedna stěna paláce a dodnes patrné hradby.
Pak už bylo nutný jít na vlak a cestovat domů. Počasí nám zase přálo, takže jsme nezmokli ani nezmrzli. Celková našlapaná vzdálenost 45km.

Fotky a videa jsou tady                                                       Trasa výsledky – den1.    den2áá.     den2bé + den3.

Mapa trasy dole.