Erzgebirge 2011

Letošní květnový vandr se uskutečnil  ve dnech 17. až 22.5.2011 a jeho cílem bylo ztéci vrcholy našich nejstarších hor. V prvopočátku plánování sice Šusťa navrhoval zcela jinou lokalitu, někde na východě Slovenska v oklí Dukly, avšak byl záhy umlčen pádnými argumenty a plánovací komise, se soustředila na terén více západní. Proč právě Erzgebirge? Jednoduše proto, že zde žije velice málo medvědů a ze země zde netrčí rezaté nepoužívané železo. A pak, je tady více hospod na čtverečný kilometr. Jak říkám pádný argumety.
Den první:
Už od časnýho rána se všichni zúčasnění snažili dostat do překrásné obce Prunéřov. Pardon, to by bylo někde do roku 1970. Dneska nádherná elektrárna Prunéřov I a II. Proudy účastníků se sjely v Praze, jmenovitě: Sam, Vitamín, Mařík  a  Já . V Ústí nad Labem se připroudil Jeza a prozatím, to bylo pro tenhle den všechno. Vlak kličkoval mezi doly a horyami. Za doly byl vidět sem tam zámek, například Jezeří. Cesta ubíhala jako voda a najednou tady byla Kodaň-Prudéřov pohlavní dráždění. Ozvalo se výýstupovááát, tak jsme seskočili z drážního osla a hybaj zu Fuß aufmachen, jak říkáme my latiníci, někudy mezi EPru I, II a doly k horám Rudným neboli Erzgebirge. Ještě nezbytný pohled na komíny, chladící věže a odkalovací nádrž, pokusit se přejít bez poškození mezinárodní silnici E442 a pak už začínají pohraniční hvozdy. Cesta vede na hrad Hasištejn, první prohlídkový místo vandru. Je odsud vidět do krajiny industriální  typu 1900 (století tepelných elektráren), Pootočením o 90° vpravo je vidět krajina typu 2000 (větrníky) a když se podíváte pod sebe a nejbližšího okolí, tak to je středověk. Kolem dokola samej středověk. Jenom v hradní hospodě je úplná současnost. Kyselá hospodská typu “Mouchy snězte si mě”. Naštěstí musíme dál až k Hoře svatýho Macha a Šebestový, protože z Nové Vsi se zřejmě stala “Vybydlená Ves” a hopsoda zavírá už ve dvacet hodin. Nebylo čeho litovat, páč Rychtář v hospodě “U Hada” stál prej taky za starou belu ( cituju Vitamína). Na noc jsme šli jako obvykle spát na vlakový nádraží. Nádraží, tady maj tichý. Bodejť, vždyť poslední pravidelnej vlak tudy projel v roce 1948 a od tý doby až do roku 1991 postupně mizelo všechno železný, až nakonec zmizelo i něco kamenýho, jako třeba některý budovy. To ale bude vidět až ráno. Tak dobrou, ozvalo se do poloprázdný krajiny a dál už se vozejval jenom řev motorových pil, umělecky vyluzovaný některými spáči.
Den druhej:
V časným ránu, kdy většina měla ještě půlnoc, vyrážím na obhlídku tratě, jestli přeci jenom něco nepojede. Ale kdepak. Nepojede zhola nic, páč koleje sou fuč, návěstidla fuč, nádražáci taky fuč, akorát za zhlavím na Křímov, ležej pražce zarostlý do trávy, jako by je před pár měsícema někdo opustil. Skouším jít asi kilák, jestli přeci jenom… ale nic, zhola nic. Jenom zurčení vody skrzevá propustek a tak se vracím na nádraží. Hned jak se všichni spakujou jdeme do prostřed stanice, rozděláváme oheň a vaříme čaj, plechovky guláše a buřty. Hlavně aby nechytly pražce, to by nám ajznbońáci dali! Pojedli jsme, popili čaje, naplnili čutory vodou z místní nádražní studánky a po-trati vyrazili za krásami Erzgebirge. Železniční trať Křímov – Reitzenhain, byla uvedena do provozu 23.8.1875. Jako vedlejší odbočná, měla za úkol zkrátit dopravní cestu vytěženého uhlí do středního německa a odlehčit ostatním železničním přechodům, které bývaly občas zablokovány neprocleným zbožím. Po roce 1945 došlo k novému uspořádání evropy a význam obchodních spojnic východ-západ upadal, takže bylo železniční spojení do německa 9.5.1948 zastaveno. Od tohoto okamžiku trať pouze chátrala. Do poloviny 50. let byla trať do stanice Hora sv. Šebestiána používána pro manipulační vlaky, v 60.tých letech  jako odstavná kolej pro správkové vagóny. Sedmdesátá léta znamenají pro neudržovanou trať zánik. Federální ministerstvo dopravy trať zrušilo výnosem 22206/72 ze dne 12.10.1972. V letech 1985-87 byly sneseny koleje a odstraněn dvoupólový most za stanicí Hora sv. Šebestiána, přičemž hraniční most Reitzenhaim byl snesen již začátkem let 70.tých. Dílo skázy dokonali sběrači železa v letech 1991-92, kdy zmizel druhý příhradový most přes Bezručovo údolí a v dalších letech sběrači šrotu odstranili nosníky i s ostatních mostků. Tolik krátce z historie. Tuhle trať opouštíme definitivně v km 33.110 a vydáváme se k Medvědím vodopádům. Po 1,5km odbočujeme z asfaltky a neudržovanou stezičkou se dostáváme nad vodopád. Naštěstí neteče moc vody a tak se dá Chomutovka snadno přeskočit. Kdysi bývaly Medvědí vodopády turistickou zajímavostí, o čemž svědčí zbytky lávky. Dnes je všechno zarostlé a opuštěné. Kudy jsme přišli tudy se taky vracíme. Dneska se k nám připojí poslední člen výpravy, Marcel. Z telefoního hovoru je jasný, že pojede dročkou přes Macha a Šebestovou k “zabitýmu” a tam počká až se dokulíme. Ve skutečnosti se místo setkání jmenuje “U zmrzlejch” a to proto, že tady měl svůj stánek Vietnamskej obchodník a v zimě tu je pěkná kosa. Bohužel v roce 1997 došlo k loupežnému přepadení a obchodník to odskákal tak, že už neudělá ani krok. Místo stánku je tady pomníček v upomínku tohohle mordu. Marcel nemusel čekat dýl jak hodinu a už se vítáme a radujeme. Spolu pak pokračujeme do Jilmový, kde jak zjistíme záhy, nic není. Po vesnici se slehla zem. Poválečný přistěhovalce tady nic nedrželo a tak to spustlo, stejně jako mnoho dalších vesnic v pohraničí. Na druhý straně hranice je pořád živo. Satzung,  je opak Jilmový, ze který zbyl jakýsi zklad budovy, telegrafní sloup a vodárenska kaplička. Za Skelným vrchem nás čeká další dobrodružství. Musíme překonat rašeliniště a dojít do Výsluní. Na cestě se producírovala Majka ovšem že néé z Gurunu , ale obecná. Díky téhle náhodě se zrodila jiná náhoda a to takováhle. Zatím co jsem se snažil majku nafotit, přijel na blízkou odbočku chlapík, který to tady zná a od fšeho má klíče. Tak ten nám poradil jak nejlíp dojít do Výsluní a nenabrat si do bot. Cituji takřka doslova: ” Já bych tady neodbočil doleva, je hodně vody. Nedávno se tady utopilo koňský spřežení. Je to zhruba čtyřicet let a už je nikdo neviděl. Jděte kousek dál souběžnou cestou a pak až budete ve vysokým lese, děte podél průseku až na panelovou cestu. Pak už to bude dobrý. Kdyby ste to minuly, tak si dejte pozor na světlou trávu vystupující nahoru nad terén. Pod tou je díra, kam se proboříte an-cvaj a utopíte se, jako ty koně nedávno.” Poslechli jsme ho, obešli slaťě a rašeliniště, nalezli panelku a pak už pohodlně došli do Výsluní, do hospody s jídlem a ochotným majitelem, který dal do placu salát z ovarovýho kolene. Napojeni, najedeni a skasírovaný uléháme 1,5km za Výsluním do lesa.
Den třetí:
Ráno raníčko vstáváníčko, snídaničkó s čajíčkó. Baličkó a zase zu Fuß aufmachen přes Měděnec do Kovářský. Cestou procházíme kolem elektrárenských větrníků, míjíme malou výhružně smotanou zmiji a kocháme se rozhadrovanou nádražní budovou bývalé obce Rusová. Cestou k Měděnci míjíme ještě zlikvidovanou obec Přísečnice, Dolinu a Kotlinu, které musely ustoupit vodní nádrži Přísečnice. Pak už přichází důležitý místo. Setkání s maj. Zemanem! Čekáme marně, major nikde, hospoda nikde a krám taky nikde. Některý baráky lehce vybydlený, okna zatlučený. Že prej až v Kovářský. Okoukli jsme vrchol Měděnce a černý mraky nás popoháněj na Kovářskou. Marcel zatelefonoval řediteli muzea Letecký bitvy a dohodl návštěvu na 16hod. V místním obchoďáku jsme provedli nákupy, napsali Mírovy pohled a před muzeem vyčkali příchodu ředitele, kterej nás provedl sbírkou a povyprávěl příhody ze setkání s žijícími pamětníky. V muzeu jsou k vidění součásti letadel a výstroje, zúčastněných v letecký bitvě nad Krušnýma horama. Více na stránkách www.museum119.cz. Večer se blížil a tak jsme vyhledali vhodnou hospůdku. Tentokráte bylo na výběr a tak část výpravy zašla na Géčko a zbytek usedl do penzionku na Bernardíka. Nakonec se utržený géčkaři dovalili, neboť jídlo bylo v penzionku a nebylo drahý.  Spát jsme šli jako obvykle na nádraží. Jak je tady zvykem, nádraží je v rozkladu a tak jsme si ustlali v lese poblíž.
Den čtvrtej:
Ráno zatím co někteří zase spali, Vydal jsem se vykonat zubní a tělní hygiénu k místnímu nádražnímu prameni. Voda ledová, účinek fenomenální. Typoval bych, že asi živá voda, nebo co. Všichni až na Vitamína spěj a tak se jdu podívat na nádraží a pak kousek k pomníku na “Palouk mrtvých”. Údajně se tady utopilo v březnu 1641 na 850 švédských vojáků, kteří ustupovali po prohrané bitvě u Přísečnice na hranici v Českých Hamrech. Zabloudili a vjeli do rašeliniště závátýho sněhem. Když jsem se vrátil, vstávání už bylo v plným proudu a tak jako obvykle, něco uvařit, pojíst a na štreku. Nedaleko nádraží Kovářská stojí ruina dvoukomorové vápenky. Vápenka byla vybudována v první polovině 19. století a s pálením vápna se skončilo v letech 1923-24.  Údolím pod vápenkou teče potok Černá voda, na kterým stávalo několik mlejnů a ke Königovu se proti proudu Černý vody vydáváme. Z mlejna a okolních domů zůstaly jako obvykle ruiny. Po prohlídce Königsmühle pokračujeme k nejvyššímu vrcholu Krušných hor, Klínovci. V dálce se ozývaly hromy a někde nad Chomutovem se blejskalo. Ve chvíli kdy jsme začali stoupat po sjezdovce k vrcholu Klínovce, se od Fichtelbergu začal nebezpečně přiblížovat bouřkovej mrak. Hromobití se přibližovalo, ale my se včas dostali do Sporthotelu Rudolf. Protože bylo po poledni a venku se sputily kroupy i hromy a blesky, dali jsme si obídek s pivínkem. Jak bouřka přišla, tak odešla. Zaplatili jsme a šup zpátky pod kopec. Jenomže bouřka si to rozmyslela a šupem se vrátila zrovna, když jsme uprostřed lesa. Šup pod stromy, roztáhnout deštníky, nasadit pláštěnky a doufat, že to brzo přejde. Bohužel výpadky lijáku byly jenom krátký, večer se začal přibližovat tak hybaj, liják neliják. Obec Krásný Les neleží zrovna na spojnici turistických značek Klínovec -Churáňov a tak se zase stalo jako obvykle malé kufré, kde nás ani GPSka nezachránila. Úplně promoklý a stahaný nás pohltila hospoda. Akorát, že tady nevařili a tak jsme použili vlasní zásoby. Místní dobrodinec nám poradil, kde se nachází krmelec se senem a po zavíračce jsme ho šli najít. Popis byl celkem přesnej ale tma vykonala svý a tak nebejt Jury a Marcela spali by sme mokrý v mokrý trávě. Takle jsme spali mokrý v suchu.
Den pátej:
Spaní na seně je výborná věc, jen se nesmí tak ňák svažovat. Jak sem se v noci vrtěl, vyleželo se mi skoro sezení ale teploučko to teda bylo. Ihned po probuzení, provádím kontrolu suchosti. Nic moc. Už někdo viděl suchej rybník? Leda vypuštěnej. Co by sme dali za to, aby někdo vypustil vodu z bot! Venku před krmelcem se mezitím převalovala mlha, sem a tam. Napadlo mě, že by mohla bejt inverze. Vylezu na louku, mrknu kolem sebe a všude mlha, která pulzovala nahoru a dolů. Mrknu nahoru a modrý nebe. To by mohlo znamenat jediný. Je to opravdu inverze, ale jak vysoko sahá? Rychle na kopec, ať to zjistím. Tak jak stoupám, pomalu se mlha rozplývá, až jsem nad ní. Fotím, fotím, fotím, fotím a filmuju. No suprová nádhera. Mlha jde nahoru a zachvíli zase dólu z kopce. Najednou se z lesa vyloupla postava, je to Vitamín a míří nejprve za klukama a potom jede domů. I já se vracím ke krmelci, kde třídím věci na mokrý a vlhký. Vlhký i mokrý rozvěšuju po keřích a suším na slunci. Mezi tím se čistím,snídám a balím. Kluci dělaj to stejný a tak netrvá dlouho a ještě trochu zavlhlý odrážíme. Dole v Krásným Lese nakupujeme drobnosti, jako toaletní hajzl papír, rohlíky, paštiky, prdlinkový ochucený vody. Míříme na Horní Hrad neboli Hauenštejn. Je to vlastně gotický hrad, patrně z 13. století, přestavěný na renesančně-barokně-klasicistně-neogotický zámek, kde se zrovna konal 1. ročník festivalu politický písně. Zámek patřil do roku 45. Buquoyům. Za zásluhy jim ho sebrali a dali do státní správy. A protože se o něj starali nýmandi, tak ho teď další parta dává do kupy. Po obloze se proháněli těžký mraky a vzduch byl taky nabitej. Míříme do Stráže nad Ohří a na Himlštejn. Člověk míní a kopce mění. Do Stráže je to z Hauenštejna přes kopec. Ne sice dlouhej, ale na propocení trika to stačí. Včera z nás lilo, protože lilo a teď z nás leje,  jako když leje. Na vrcholku stoupání lehce odpočíváme a pak do Stáže klesáme přes pastviny. Klesáme a klesáme do údolí Úpy vlasně Ohře, otevírá se před náma údolí, ze kterýho jako by vyrůstal: ” Himmel herrgott donerrwetter krucajs elemen ( stará sudetská kletba) , Himmelstein.” Teď, je teprv jasný proč se tak menuje. Kopec až do nebe, na to se nejdřív posilníme a tudíž míříme do zdejšího zájezdního hostince. Posezení u pana Vangdogha bylo dobrý, Budvárek i gulášek, jako z pohádky. Klucí vietnamský to sluší a doblý. Dostalo se nám i vysvětlení, proč je guláš takovej a né makovej, to protože vařej podle tradiční receptůry a bastafidly. A navíc jako jediný v tomhle kraji berou stravenky, což zrovna mě moc pomohlo. No a co bylo s tím Himmelstainem, no nic přeci. Kdo by lez do takovýho kopce s těma knedlíkama v břiše. Přesunuli jsme se na místní vlakový nádraží, kde začalo licitování s odjezdem domů. Protože já už věděl, že mi nic až zejtra nejede, bylo mi to celkem fuk. Jeza jsa mokr, mi nabízel možnost přespat u něj ( v boudě u psa je prej místa dost ), ale zbytek výpravy začal naříkat, ať nikam nejedu, že prej zůstanou se mnou, když já zůstanu s níma. Tak jsme počkali dvě hodiny na vlak a popojeli 5km do stanice Perštejn ( ano po 85kilákách popojeli). Jeza nemaje síly, stahován těžkou vodou ke dnu, ani nevystoupil a se slovy k průvodčímu: ” Otoč to na Děčín!” unesl vlak směrek domovu. Když vylezete z vlaku ve stanici Perštejn, tak si můžete bejt jistý, že stojíte v Okounově. Jestliže přejdete Ohři, budete v Lužným a teprve až ujdete dobrej kilák dostanete se do obce Perštejn. Vydáváme se na hrad, teda jeho zřiceninu. Bágly necháváme za poslední chalupou v houštině a pomalu se plížíme na kopec. Hrad se dříve jmenoval Borschenstein a dodnes není jasné, kdo a kdy ho založil. Mohl to být Boreš z Rýzmburka anebo jeho příbuzní Šumburkové. První písemná zpráva o existenci hradu je z roku 1344 v souvislosti s Bedřichem ze Šumburka, pána na Perštejně. Pak šel hrad z ruky do ruky. Během správy hradu královskými úředníky hrad nezadržitelně pustl a v roce 1537 se o něm mluví již jako o zřícenině. Zříceninu a panství se v roce 1539 podařilo soudně získat Fictumovi Hanušovi. Místo opravování ruiny si postavil zámek v Klášterci nad Ohří. Jak je vidět všechno funguje pořád stejně. Jak má v něčem pazoury stát, hned to jde do kopru a díky tomu si to dneska můžeme bezplatně prohlídnout. Po prohlídce nezbylo, než se skulit do údolí a vrátit se do vyhlídnutýho hotelu Slunce. Večeře, pivínko a všelijaké velezrádné hovory a najednou je zavíračka. Jenomže nám to asi nestačilo a tak cestou do hajan, navštěvujeme stále ještě otevřenou hospodu  u nádraží.  Jakmile máme úplně dost, jdeme spát do bejvalýho skladiště.
Den šestej:
Ráno zjišťujeme, že skladiště je vlastně rumiště. To mi nezabránilo v provedení speciální očisty. Je neuvěřitelný, jak málo vody stačí k vykoupání. Třičtvrtě litru na namydlení a zbytek PETlahve na odmydlení, usušit, převlíknout do čistýho prádla, zabalit a hurá na vlak. Někde se stala chyba. Žádnej vlak v určenou dobu nejede. To asi rychlík v Klášterci nestihneme. Zatím co lamentujeme a spíláme, Marcel koná! Zajistil TAXI, který nás včas dováží na nádraží do Klášterce nad Ohří. Pak už jen posloucháme, jak ty pražce dělaj důdá-důdá-důdá-důdá. V Praze srdceryvný loučení, přesednout na Bus a rovnou domů za zcela všedníma starostma.

Tak zase někdy.

Výsledky a grafy – celá trasa zde, Den 1 zde, Den 2 zde, Den 3 zde, Den 4 zde, Den 5 část a zde, b tady.

Fotogalerie i s videi  tadyhle.

Stránky