Na festuňky 2011

Po několika letech se naše parta opět dostala k prozkoumání betonové hranice. No a co je nového po těch letech? Jak bych to tak jednoduše vypověděl. Beton je na stejným místě, co ho postavili. Občas rozflákanej, jak zkoušel wehrmacht zbraně, ale taky opravovanej nadšenci do můzea. Většinou však opuštěnej a zarostlej v lesích a mezích. To je stručná charakteristika.
A tak se 14.9. až 18.9.2011 vydala nepatrná, prozatím dvoučlenná skupinka, vandrem z Náchoda, směrem ke Stachelbergu. Co by to byl za začátek vandru, aby sme se něčeho nenapili. V Náchodě jsou dvě věci, který se daj vypít. Buďto je to Primátor, nebo IDA. Právě to druhý nás zavedlo cestou od nádraží, kolem “Montace  N-S 85” až k prameníku kyselky IDA, abychom si načepovali do připravených flašek a čutor. Už po jediným doušku tý kyselky, důchodci odhazovali hole a někteří volali, vidím já vidím. Pravda nic než prada,  i my jakmile jsme se napili a natankovali, začalo se nám prášit za patama. Překročili jsme Metuji a po línii se vydali kolem “Vody N-S 84”, Kafrdlandu k “Havlíčkovi N-S 86″. Dovolím si malinkatý odbočení. Původně jsem nazval tuhle zprávu z vandru: ” Na festungy…” ale mejlem mi přišlo info, že správně je festuňky. Nevím jak je to doopravdy, ale u nás v sudetech to jsou festungy! To jen aby bylo jasno. Pro sicher jsem ale název opravil. A tak jsme se pomalinku posunovali od festuňku k festuňku, až do Pavlišova, kde nastal čas oběda a bylo nutný něco ujíst ze zásob. Po lahodné krmi Hamé a prohlídce N-S 91 “Rozhledna” nezbylo než pokračovat na Zbečník. U T-S 4 “Na hřbetu” se nám naskytl pohled na různý díly favorita (simply clever  – přirozeně chytrýho auta), rozházenýho všude okolo. Nebyl ale čas sestavit ho do původní podoby, čas prostě pádil rychlejc, než my. K Té-eS pětce “U křížku” jsme si dali malou terénní vložku kopřivama a pak, hop a skok přes potok. Kopřivovej brod i krpál hned za ním se sice poved, ale stejně dobrý, to bylo hned za pětkou. Cesta dolu do Zbečníku, se zničehoš nic dostala do úplně slepý uličky. Vlastně zdánlivě skončila na zahradě. Po prohlídce zahrady objevujeme, že se cesta stočila už před stodolou vpavo a vede mezi barákama. Jura má zmáklý i takový věci, jako, že když půjdeme k T-S 6 “Písník”, musíme projít areálem zbečnické školy. Naštěstí ve Zbečníku už tyhlety výpravy znaj a tak nebyla učitelka vyvedená z míry a na otázku kudy, nám ukázala kam. Následující T-S 7 “Lom” leží na vrcholu prudkýho stoupání a je na dlouho posledním bunkrem. Teď měla následovat tvrz ” Jírová hora” ale tady se ani nekoplo. Právě když jsme s Jurou odcházeli od sedmičky, tak se v dáli u lesa nořily dvě postavy doň. Jak se později ukázalo, jednalo se o bráchy, kteří ve skutečnosti nejsou bráchové, ač jsou si tak podobní (později se pokusím tuhle hádanku osvětlit). Od tý sedmičky už není stoupání takový, ale až na Maternici to je pořád do kopečka. Zanedlouho jsme dohonili dva bráchy, co vlastně nejsou bráchy a dohonili jsme je to proto, že sbírali houby. Tím se naše cesty na dva dny spojily. Hovory jsme vedli tak vehementně, až jsme spozorovali, že nejdeme po značce ale mezi řopíky. Naštěstí to nebylo stranou našeho směru a tak jsme díky tomu viděli střelecká polní postavení u některého z řopíku. I přesto se zdárně dostáváme k T-S 19 “Turov” a T-S 20 “Na pláni”. Blíží se večír, slunec je těsně před zapadnutím tak přemejšlíme, kam se uchýlíme. Ještě se jdeme mrknout na částečnej výkop pro T-S 21, ale pak už se ptáme místních obyvatel u blízko ležícího baráku, jestli je v Chlívcích něco otevřenýho. Na to, že Chlívce maj 39 stálejch obyvatel, je tu hospoda, kterou by jim mohli závidět třeba v Petříkovicích. Restaurant Fortuna dříve Gasthaus “Zur Linde” je neobyčejně fungující hospoda. Už když jsme tam vlezli, sedělo tady několik hostí. Na otázku máte jídlo? Byla jasná odpověď, máme, máme i s polívkou. Takže polívka a chlivecký maso s americkejma bandorama, obloha. Taky jsme byli vysušený a Opat 11 je dobrej. Postupně se hospoda naplnila a i živá muzika byla. Vlastně kytara ale s živým hráčem. Relaxujeme po celodením pochodu, když tu najednou, se odlepil od vedlejšího stolu chlap a vyptával se co, a kam, i proč. Pak se nachvilinku stratil, aby se objevil s táckem v pazouře a naněm plný štamprlata, ve kterejch něco plavalo a u každýho kostka cukru. Koukáme po sobě, nikomu se do toho nechtělo. Chlapi tohle musíte vyzkoušet. Je to místní hornický pití, to tady pili horníci ,než šli na šichtu. Menuje se to “KOKSÁK” a je to panák RUMu, tři zrnka kafe a kostka cukru. Užívá se to tak, že si dáš kostku na jazyk, panáka kopneš do pusy, všechno rozkoušeš a pak spolkneš. Konstatujeme, že jestli to tak uděláme bude nám pěkně blbě. To je blbost, odvětil dárce, právě proto se to užívá takhle, aby nebylo. Na důkaz toho všeho, ukazuje innatůra, jak se to bere a dodává, že už jich má jedenáct. Úplně klidně opakujeme po něm všechny kroky návodu užití. Vopravdu se to dá. O pár minut mu to oplácíme. Paní hospodská se samozřejmě vyptávala od kud jsme a navíc jestli náhodou nejsou kamarádi bratři. Jejich odpověď, že vlastně nejsou, ji trochu rozhodila, přeci ta podoba? Jako vejce, vejci! Naštěstí ji nenechali dlouho zkoprnělou a vybalili jak to teda je. Nejsou dva, jsou to tři. Jsou to trojčata a třetí tentokrát nejel.  Blíží se dvaadvacátá, hosti se pomalu vytrácej až jsme zůstali jen my čtyři a hospodská. Nevyhání nás a napájí nás Opatem až do jedný hodiny. Na závěr dáváme ještě třetího “KOKSÁKa” a s obavama co bude ráno, jdeme spát za hospodu na nohejbalový hřiště. Spíme až do 8.30 ale probuzení je bezbolestný. Takže měl pravdu, že KOKOSÁK neublíží.
Po snídani a zabalení vyrážíme rovnou do kopce. Znovu jdeme kolem výkopu T-S 21 a míříme na Švédský vrch. Dneska by se k nám měli přidat Marcel a Šusťa. Díky telefonům se domlouváme, že se sejdeme v Odolově. Máme trochu spoždění a tak budou muset kluci čekat. Na Švéďák se jde kolem bejvalech Chlíveckejch dolů. Původně Wetter Schacht, lidově zvaná Větrák. Po roce 1950 to byl důl Kolektiv. Dneska je šachta zaslepená a zarostlá. Kde stála vědí už jen pamětníci. Všude po okolí si místní kopou nekvalitní uhlí na výstupech slojí, což dokazují četný mělký jamy uprostřed lesa. Tím že máme spoždění vynecháváme hledání výkový jámy T-S 22 a míříme rovnou k 23a a b, to jsou výkopový jámy se základvou deskou. Dnešní bunkráci naštěstí umísťujou tabulky se směrovkama, tak není těžký najít cokoliv bunkrovýho. To za našich let, to bylo opravdový dobrodružství. Základový desky jsou dneska zarostlý a uprostřed si rostou stromky a vůbec si příroda bere zase všechno zpátky. Pokračujeme k T-S 24, to je první z pěti objektů Odolovského uzávěru.  Objekty T-S 24 a 25 jsou v hubý stavbě. To znamená, že byla dokončena betonáž a odstraněno bednění. Z vnějších stěn trčí železná armatura, ke který byl upevněnej šalunk (dřevěný bednění). Od pětadvacítky jdeme po zelený značce a přes Kryštofovy kameny. Jsou to slepencové výchozy karbonských hornin. Prostě jsou to červený skály, ve kterých jsou sem tam vidět zbytky zkamenělýho stromu. Takovej zkamenělej strom se jmenuje Araukarit a kdysi byl v okolí Kryštofových kamenů celej kamenej les. Dneska jsou tyhle Araukarity velká vzácnost. Jura se těšil na ty skamenělý stromy a vono ani vidu, ani slechu. Ještě, že je po lese beton, jinak nevim, nevim, to by ani nemělo smysl sem chodit. Opouštíme slepence a jdeme k T-S 26. Napůl cesty se potkáváme se Šusťou a Marcelem. Taky chtěj vidět ty Araukarity a proto si dáme spicha u dvacetšestky. My nemáme štěstí a můzeum opevnění je zavřený. Jestli to nebude tím, že je čtvrtek a září. Čekání je dlouhý, ale nakonec se klucí vracej a tak se můžeme posunout, teď už v šesti do odolovskýho krámku s pomýchaným zbožím a dokoupit zásoby. Míjíme kanón na návsi, nakupujeme proviant a ihned ho jíme páč je poledne dávno pryč. Posilněni jdeme okouknout poslední dva bunkry odolovskýho uzávěru T-S 27 a 28. Cesta vede okolo věznice, ze který jakýsi mukl huláká. Vstyčeným ukazováčkem mu někteří dávají na jevo, že je jednička. Po okouknutí posledních betónů, pádíme na Žaltman. Ve vrcholových partiích žádný bunkry nejsou až za Žaltmanem jsou výkopový jámy a základový desky pro objekty 37 až 42. Dřív než byly ty jámy i desky, sem se utrh, nechal kluky odpočívat u jednoho řopíku a došel okolo “BÍLÝHO kůlu” na rozhlednu Žaltman. Žaltman dostal svoje méno podle loupežníka Sandmana, kterej tady řádil v druhý polovině šestnáctýho století. Nakonec ho chytily a v Žacléři popravili a rozsekali. Z toho plyne, že krást ani loupit se nemá. Jak se zkomolilo jeho méno na Žaltman se nikdy nedovíme. Pod rozhlednou se zase dáváme do kupy a pokračujeme bunkrovkou směrem na Paseky. Cestou koukáme do výkopových jam a meditujeme o tom, jaký by to bylo, kdyby to ti naši dědci dostavěli, nebo jestli sme se měli bránit a jak by dostal Áda Híťa přes dršku. Jestřebí hory sme tak přešli cobydub a stačilo seskočit krpálem k T-S 43 “Pod lesem”  a prohlídnout si T-S 44 “Na pahorku”. Slunce se začalo sklánět k obzoru, takže stačilo projít nevybudovanou tvrzí Poustka, okouknout T-S 52b “Na skále”, 53 “Na výhledech” a 54 “Nad dráhou”.  U padesát čtyřky se rozhodujeme, kde budeme spát a přišlo nám dobrý se usadit tady. Bráchové se rozhodli zůstat u bunkru, my ostatní jdeme do Petříkovic najít hospodu. Bohužel tady žádná není, ale na sjezdovce v bufetu se svítí, tak tam míříme. Ve vnitř seděj vlekaři, čekaj na sníh a pijou Krakonoše. Na sjezdovce není sníh a tak k jídlu nic nemaj ale pívo taky zasytí. Po pěti krákorách jdeme spát k bunkru. Kluci už ležej, ale nechali nám hořet ohýnek. Dáváme si buřty a deme taky do hajan. Ráno bylo chladný a zase bezbolestný. Na ohýnku pečeme buřty, ti co maj konzervy smažej plechovky, pijeme čaj, balíme. Dneska se snámi loučej bráchové. Rozdávaj dárky jako: “Otvíráky, šátek, konzervy.” Oni svištěj domů a my budeme pokračovat po linii na Stachelberg. Sestupujeme od padesátčtyřky na želeniční trať. Kousek jdeme společně po trati, najednou HÚÚÚ nebo TÚÚÚ a zničehoš nic v zádech vlak. Zastávka je sice hned za zatáčkou ale i kdyby kluci běželi, vlak nedoběhnou. Loučíme se definitivně s klukama a míříme přes Petříkovice k dalším bunkrům. Máme před sebou T-S 55 “Na stráni”. Od silnice za kulturákem vede nahoru do kopce protitanková překážka, po betonovým prahu se dá dojít napůl cesty, pak stačí zvednout ruce, projít kopřivama a jsme u 55ky. Padesátpětka má sice odstřelenej zvon ale kamená rovnanina zůstala na svým místě. Dlouho se nezdržujeme a pokračujeme k T-S 56 “U strže”. Kopřivy znemožňujou prohlídku z blízka a tak jdeme k T-S 57 “U srubu”. Další bunkry jsou silně poničený. Padesát sedmička je rozstřelená, stropnice otočená o 45stupňů, protože výbuch utrhnul týlovou stěnu. T-S 58 “Velký les” je taky poničenej, výbuch vytrhnul kasematu se střílnama. Uplně nejvíc poničenej bunkr celý linie je T-S 59 “U břízy”. Zbyl z něj jenom hromada betonu s trčícíma drátama. Další bunkry jsou na druhý straně údolí a v údolí je popílkoviště, který musíme obejít. Kdysi stála v údolí vesnice Debrné, dneska zbyl z vesnice – most ke hřbitovu, spritzhaus neboli hasičárna a několik ruin domů, zarostlých v kopřivách. I když jsem tady párkrát byl, nedokázal jsem se zorientovat a hřbitov jsme hledali. Po prohlídce funerální architektury, tedy jejich zbytků, stoupáme k dalším fortifikačním stavbám. nejprve T-S 60 “U statku” a pak 61 “Hranice”. Šedesát jedničku si prohlížíme zevnitř a shledáváme ji vyhořelou a plnou zbytků po posledních obyvatelích. Venku u objektu si dáváme oběd a pak se vydáváme dál. Chvilku hledáme základovou skořápku šedesátdvojky ale nenašli jsme ji a tak slejzáme dolu s kopce k T-S 63. Šedesáttrojka je pěchotní srub v údolí mezi Libčí a Zlatou Olešnicí. Na celý pevnostní línii se sice nenacházej dva stejný objekty, takže každej bunkr je originál, ale tenhle má tu zvláštnost, že zatím co ostatní bunkry by postřelovaly bočníma palbama sousední objekty, tak šedesáttrojka, měla mít za úkol postřelovat čelníma palbama silnici od Olešnice a chránit průchod hlubokým údolím. Nachází se v něm můzeum opevnění ale v době našeho průchodu zavřený. Zdálo se, že vodsaď to bude na Stachelberg pohoda, páč tady začíná naučná stezka po opevnění. Začátek byl slibnej. Šipka k potoku, cestička vysekaná od vysoký trávy, u silnice poučení kudy a kam, značka za silnicí, jenže pak najednou konec značek a turisto dělej si co chceš. My se k T-S64 “Na kopci” dostali i bez značek. K 65tce “U buku” je to přes malinkatý údolíčko do kopce. I tady jsou jakesi stopy po drobných opravách. K štachlu už zbejvá jen pět srubů a jedna deska, teda něco kolem třech kilometrů. Stoupáme pastvinou kolem Bolkova kopce k dvojici stranově obrácených T-S 66a “Na rozcestí” + b”V poli”, stojících před a za vrcholem stoupání. Ovšemže vrchol stoupání a sním i bunkry, jsou zahaleny v křovinách. Kdyby jsme tady procházeli tak před padesáti lety, tak les by byl menší, pole rozlehlá a bunkry víc vidět. T-S 67 “Nad lomem” už míří střílnama do údolí Ličný, směrem ke trati Trutnov-Královec. Poslední bunkr v prudkým klesání je T-S 68. Míří přímo na železniční trať a stavebně je dokončenej ale například ochranná střílna míří do skály. Seskakujeme k trati a pak podcházíme propustkem pod tratí, přecházíme Ličnou a vzápětí se zase škrábeme do kopce k základový desce T-S 69. Od potoka jsou zase značky naučný stezky a tak desku nacházíme ihned. U desky je pěkně vidět z čeho se stavělo. Zůstala tady hromada štěrku. Všechny ty kameny jsou jeden jako druhej a i po těch létech se sypou. Ukončili jsme sypání kamenů a sypeme se pokud možno urychleně do prostoru Babí bunkry, stihnout autobus. Už jsme trochu utahaný, takže dojít k T-S 70 chtělo trochu trpělivosti.Vyplatilo se to. Tím, že jsme Jura  a já šli pomalejc než Šusťa s Marcelem, viděli jsme kamenné tváře. ŠaM zatím čekeli u sedmdesátky. Urychleně prohlížíme beton a seč nám síly stačej jdeme. Konečně vycházíme z lesa, procházíme kolem brokový střelnice. Máme spoždění tak Marcel navrhuje, abysme se vrhli z kopce rovnou do Babí. Vyšlo to ale jen na půl. Autobus do Žaclu je pryč a domorodec, kterej stál na druhý straně, nám potvrdil, že další jede až kdoví kdy ale dólu do Trutnova jede zachvilku. V Babí hospoda není, tak navrhuju sjet do Horňáku a zajít buď ke Kousalovi nebo k Tomanům. Přijato, protože pěšky do Žaclu už bysme asi nedošli. Autobus řídí šílenej Saša, kterej nám počítá i bágly a dólu se žene jako vítr. Dojel s náma v pořádku, těžko říct jestli to bylo tím, že se někdo modlil. Navrhuju klukům abysme šli k Tomanům, kde bude klid, Krakonoš a dobrý jídlo. K jídlu jsme si dali argentinskou krávu a zalili ji pivkem. V půl jedenáctý jel poslední autobus do Žaclu a my s ním na Babí bunkry. Ustlali jsme si u T-S 81a “Na hřebeni”. Kluci si zapálili das Feuer und pili donesený pívo v dálce řvaly jeleni, nevědíc, že říjen je až za patnáct dní. Víc nevím protože, najednou koukám  a už spím. Sobotní ráno bylo krkonošsky vlahý a navzdory předpovědím pořád lehce slunečný. První usínám, první se probouzím, takže vidím okolo procházet nimrody s flintama a taky slyším dochrupávat spáče. Spáči nikam nespěchaj, například Šusťa vstal vo půl desátý. Před sebou máme zhruba 17kilásků a podzemí tvrze Stachelberg. Nejdřív mastíme k nejzápadnějšímu postavenýmu pěchotnímu srubu T-S 82 “V končinách” a pak se postupně vracíme s Jurou, nedokončeným protitankovým příkopem k T-S 81b “Vrchy”. Okoukli jsme 81a “Na hřebeni” a bejvalým palebným průsekem míříme ke Stachelbergu respektive k T-S 73 “Polom”, kde je muzeum a chodí se i do podzemí. Dóle si každej nasadí apartní helmu z umělý hmoty, vyslechne dějiny stavby tvrze a nechá se pokapat vodou, která teče odevšud. Po hodině a půl jsme zase venku, u stánku si dáváme pečenou klobásku s pivkem, páč je čas oběda. Po lehkém obědě míříme okolo základový desky T-S 72 “Chlum” a lomu dál k zámeckýmu vrchu na hrad Rechenburk. Vlastně jenom okouknout valy a místo, kde stával. Za hodinu a kousek už jsme viděli červený skály i ty valy. Ze zámeckýho vrchu jsme sešli do Horního Starýho Města. Prozvonil jsem Renču a jak jsme procházeli okolo našeho paneláku, měla možnost vidět opravdový nemytý čundráky. Nebylo kdy se sprchovat, navíc slunce se zase snažilo zajít za kopec a před námi byl ještě pomník padlých z 1.války, vedle kostela, Peklo hospoda, Silberstein neboli Břečtejn a pod ním chalupa Pana exprezidenta Havla. Pomník padlých je sestavenej z araukaritů a tak měli kluci možnost vidět jak doopravdy vypadaj. Hospoda v Pekle měla soukromou akci a Budvar v Penzionu pod Hrádečkem, chutnal jako patok, takže bylo lepší dojít na Hrádeček, okouknout zříceninu a nachvilku mrknout do oken k Havlom, jestli neuvidíme exprezidenta. Světla v seknici svítily, jakási postava tam byla, ale kdo to byl, to vidět nebylo. Soumrak nešlo zastavit, tím pádem pádíme do Vlčice, najít něco k jídlu a pití. Místní nás posílá ke kostelu, že tam prej vařej. Servírka uvedla jeho slova na pravou míru. Kuchař už odešel ale jestli to nevadí máme guláš s chlebem. Podle hesla doma jez co je a ve světě, co ti daj, bereme co nabízí. Pak už pijeme Krakonoše 12 za třináct. Kluci si fotěj ceník, páč nevěřej vlastním očím, že ta cena je opravdová. Zhruba vo půlnoci toho mám dost, jenomže kluci né. Něco mě ufrnclo neboli nasr… , tak jdu hledat místo ke spaní. Jediným výsledkem byly mokrý boty a zjištění, že vlaková zastávka Vlčice špatný, protože tam hučel fransformátor, v lesíku poblíž není rovina a kde rovina byla, byla silná rosa a vysoká tráva. Schlíple sem se vrátil zpátky, vyčkal na napojení kluků a pak jsme si lehli rovnou za hospodu. To sem si tam moh lehnou hned a nemusel se urážet a ještě bych si ušetřil kilák tam a zpátky. Nedělní brzký ráno, už bylo zakaboněný. Po násilným probuzení, musíme poměrně rychle balit, neb z nebe padaj první kapky. Zjišťujeme, že hospoda má pořád otevříno, takže nonstop nápis nekecal. Na hospodu ale čas není, musíme svištět do Rašplenau haupt Banhof. Deštníky auf, ti odvážnější bez nich a ať se cáká za patama. Jdeme zkratkou přes Letnou, což je malinká osada před Pilníkovem. Kluci obdivovali mechaniky na vjezdu do nádraží. Mechaniky to je slengovej výraz pro ručně ovládaný návěstidla a závory. Na vlak nečekáme dlouho. Přijíždí včas a hned, jak nalezeme už odjíždí směr Trutnov. Já se tentokrát dostávám domů nejdřív. Kluci se musej ještě trmácet domů, několikerama vlakama.
P.S. Omlouvám se touto cestou kamarádům “bratrům”, že je nejmenuju, ale moje pokročilý stáří zavinilo, že to prostě nejde. Jestli Vás to neuráží a chcete bejt menováni, stačí napsat ména na mejlovou adresu: milan156 zavináč tiscali.cz

Fotky a videa jsou zde.