Na Sněžník a Rychlebské hory 2012

Rychlebské hory, Reichensteiner Gebirge, Góry Zlote, jsou jedno z nejopuštěnějších pohoří v Českomoravě. Tolik oficiální text z průvodce o Rychlebech. Že je to zřejmě pravda, jsme se sami mohli přesvědčit na květnovým vandru 8.5. – 12.5.2012. Je možný, že v plný sezóně přecejenom někoho potkáte, ale my potkali všeho všudy pět lidí. Nedřív jsme na Reichensteiner museli dojít. A to se stalo asi takhle:
Den 1.
Sraz byl domluvenej v Červeným Potoce, zastávka u kostela, 10.15 – 10.30hodin, to jsou časy příjezdu autobusů. Jeden od Hradce, druhej od Hanušovic. Z toho vyplívá, že já čekám na zbytek výpravy. Přiblížila se vteřina pravidelnýho příjezdu autobusu. Autobus se vyhoupnul z pozazatáčky, zapínám kameru, abych navždy zachytil příjezd Wandergruppe, zaostřuju, švenkuju na blížící se bus.  Autobus jede, jede, nezpomaluje, projíždí  a mizí za zatáčkou. Co to? Přeci měli přijet teď? Nebo, že by…? Stojím jako by mě vyřezali. Vypínám kameru, rozhlížím se, jako by měl přijet ještě jeden. Najednou se ze zatáčky, kam před chvilkou zmizel autobus, ozývá halas. Hle! Už je vidím! Jsou to oni. Jura, Šusťa a Jeza. Řidič je trochu převez a tím převez i mě. To bylo zase radosti ze shledání. Ale kde je Marcel, Mařík, Vitamín a bůh ví kdo ještě?! Marcel snad dorazí ve čtvrtek, až dodělá jakousi práci a ostatní údajně jako posledně. Hnedka jsme se dohodli, že cestou vždycky vytráví a nebylo by od věci navštívit blízkou výkrmnu. Jedna věc je chtít navštívit a druhá je, aby měli votevříno a to teda neměli. Procházíme jim teda přes dvorek do polí a rovnou co nejkratší cestou ke K-S 5 ” U potoka”, kde dáme něco z vlastních zásob. Jak známo, nejpřímější cesta nebejvá někdy ta nejkratší. Málem se to potvrdilo. Naštěstí přes potok, kterej se nám postavil do cesty, někdo postavil železniční most a my mohli vystoupat na pešuňk, přejít most a na druhý straně zase pokračovat dál, nebejt volů a krav v ohradě. Volové i krávy byly naštěstí poměrně daleko, stačilo se mistrně vyhejbat minám, který tady nakladly. Muzeum v K-S 5 bylo zavřený, tak jsme dali jídlo a pokračovali po perimetru k dalšímu bunkru. Perimetr od pětky ke čtyřce je betový práh s dírama pro protitankovou překážku TYP – A, tzv. jehly. Všichni víme, že je dobrý dávat bacha a do díry po jehle nestrkat haksny i jiné okončetiny. Avšak, nýbrž, jelikož a protože, neštěstí nechodí po horách ale s Jezou, tak ondoň strčil jednu ze svých noh. Bum, prásk, nebo možná naopak a bylo to! Ještě padesát metrů dělal jako by nic ( akorád bez úsměvu ) a pak si sedl, zul se, ba i fusku sejmul, chvilku mnul okončetinu a řknul: ” To už jsem jednou měl a je to tady zase!” Zase si nasadil ty věcičky, postavil se a opět pronesl pár vět o tom, že to nepude. A my, že to pudé, nebooo??! Tak steda šel, až ke K-S 4, kde začal dražit zásoby a my jen koukali, co to mele a vyvádí. To vyvrcholilo srdceryvným loučením, načež Jeza začal se záchrannýma prácema a jal se setupovat zpátky do údolí a mířil jednoznačně domů, dřív než noha zpuchne a vypoví službu. Nám nezbylo než pozbírat darované zásoby a mazat dál ke K-S 3, lépe jeho zbytkům, pak dál k ” Hitlerově garáži” K-S 2, taky pěkně rostřílenýmu bunkru. Dvojka je poslední bunkr těžkýho opevnění nad Dolní Moravou. Dál jsou jen ŘOPíky. Ká dvojka je na kótě Maliník 782metrů nad mořem a odtud vede betonový práh k nepostavený jedničce. Na konci prahu se vydáváme vpravo a podél řopíků prudce stoupáme směrem k vrcholu Chlum, kterej ale obcházíme a traverzem se dostáváme do skoro stejný vejšky tisícstometrů. Od jednoho z řopíků na hřebeni zjišťujeme, že u horní stanice lanovky z Horní Moravy je nová horská bouda. Jura dalekohledem zjišťuje ,že čepujou Budvar. Sice musíme obejít údolí, ale vyzkoušíme jestli na nás čekaj. Nečekali, protože otevřeno bylo jen do 16.00 ale hodný nájemce nám načepoval každýmu dva kousky, pokecal a vydal se do údolí. My mu nechali sklenice na okně a vrátili se na trasu. Západ slunce se s nikým nemazlí, proto bylo dohodnuto, že budeme spát asi u chaty “Babuše”. Jenže čím jsme se víc blížily k Babuši, tím bylo víc a víc mokro a sněžno. Východní svahy Kralických hor, jsou plný sněhu i osum měsíců a jak to tak vypadalo, právě byla zima v sedmým měsíci. Sice už to tálo, ale občas byl i metr sněhu ( né jako v Praze na dýlku, ale jako v horách na vešku ). Kde nebyl sníh, tam stála voda. Chata “Babuše” sice stála na suchu ale ohniště bylo pod vodou. Pro sichr, že by dál bylo suššejc, jsme ještě chvíli šli. Šusťa šel ještě o kousek dál, než Já s Jurou. Snažil se najít suchej řopík, ale na konec nám byla “Babuše” dobrá. Jeden flek byl jaštakš a na něj jsme nasekali smrkový větve, ty udělaly izolaci od vlhka. Rozbalili jsme bydlení ( spacáky, karimatky a celtu ), Jura mačetou vyhloubil ohniště, z otevřený kůlny vypůjčil pár polínek, nadělal dřínky mačetou na zapálení ohně. Ještě jsme skočili pro vodu do potoka a pak už večeře, čajíček a než bys řekl Popokatepetl, tak šmytec a spíme.

Den 2.
Brzo ráno, asi tak přibližně za kuropění, mě vzbudili ptáci. Zase řvali jako tur, takže mě vytáhli ze spacáku. Oheň chytil na první sirku, páč oniště bylo od večera vysušený. Klucí se taky odhodlali vylízt ze spacáků, uvařit si snídani a zabalit bágly. Poklidit nasekyný větve, uhasit zbytky ohně, vrátit drn, aby nikdo nepoznal co jsme to tady vyváděli a zase se vydat na štreku. Od chaty Babuše jdeme k vrcholu Podbělky 1307m, kde jak doufáme bude sucho, protože následující vrchol 1321m se jmenuje Sušina. Na Podbělce to vypadalo nadějně, ale už kousek za, začalo sněhový peklo a bahnovej ráj. Kdyby s náma byl Jeza, tak by si jeho noha přišla na svý. Sněhový návěje až dva metry, v mezerách mezi nima rašelinová břečka. Návěje byly naštěstí tvrdý ale občas v nich byly tunely od protejkající vody a pak se stalo, že se takovej tunel prošláp a noha zůstala zpropadeně viset v díře, zatím co tělo, pokračovalo stále vpřed. Tak tak, že nedošlo k zpřetrhání vazů a šlach. Ne nadarmo se píše ve zbornících, že v Kralickým Sněžníku trvá zima 8měsíců. my museli holt přijít v sedmým měsíci. Na Sušině sucho taky nebylo. Ten název platí asi v létě, teďka by slušel název Sněžina nebo Mokřina. Mokrý hřbet za Sušinou dělal svýmu jménu čest a čvachtal seč mu rašelina stačila. Sněhu začalo víc a víc ubejvat, až zůstaly fleky, pak flíčky. I rašelinní čvachta se začala ztrácet a Stříbrnický sedlo bylo celkem suchý. To ale neznamená, že by sníh zmizel úplně. Výstup na Kraličák ho byl, až do půlky plnej.  Pak se definitivně vytratil. Logicky si to můžeme vysvětlit tak, že čím vejš, tím blíž slunci. Bude to pravda, protože i nám bylo od půlky kopce pěkně teplo a to jsme bágly nechali schovaný za smrčkama v Sedle. Nad horní hranicí lesa stávala do roku 1971 Lichtensteinova chata. Dneska tady zbyly jenom základy a v nich bordel po “ukázněných” turistech. Co tady od roku 1932 pořád je, je kamenné slůně, stojící kousek vedle na podstavci u hrany svahu. Lichtenštejnova chata byla zásobovaná pramenitou vodou z nedalekýho pramene Moravy. Ochutnali jsme tu vodu a  je fakt dobrá. Možná i lepší než Dobrá voda. Po vylezení několika metrů nad  pramen Moravy se dostáváme na samotný vrchol. Kralický Sněžník  je vysokej 1424m. Tady stávala rozhledna Wilhelmswarte, ale jak to v socialismu bejvalo na obou stranách téhož tábora, nepřežila to. Vlastně přežila Lichtensteinovu chatu o dva roky. Jednoho krásnýho rána přijeli specialisti z polský lidový architektonický armády a udělelali takový malinkatý bůůůům. Jakmile se rozplynul dým a prach, byla rozhledna všude okolo na hromadě. Na tý hromadě udělal Šusťa společný foto. Vzhlem k větrnu, jsme to neprotahovali a vydali se polskou stezkou z vrcholu zpátky do sedla. Asi  v půlce kopce vyvěral z chodníku pramen. Tu si Jura vzpoměl na mladý léta a jal se stavět přehradu. Stavěl, stavěl, voda mu pořád protejkala. Naštěstí měl s sebou dva radili a ti mu radili ucpat díry jílem. Kde ho vzít, když tady není nic jinýho než tráva a rašelina. Jak tak ucpával  rašelinou jednu díru za druhou, voda mu to zase odnášela dólu do údolí. Pak to Juru přestalo bavit a mohli jsme zase sestupovat. V sedle už čekaly bágly, tak jsme je nasadily a dál sestupovali do Stříbrnice. Nejdřív ale došlo k rozdělení skupiny. Šusťa a Jura šli Polskou stranou stmně dolu a já se vydal naší stanou, mírného sestupu v mezích zákona. Obě cesty a my s nima se potkaly v jednom zákrutu hranice a protože nikdo nebyl výrazně rychlejší, šli jsme dál společně. Ostatně minout Adélin pramen, by byla vyloženě chyba. Vede sem ze sedla čevená a modrá, to znamená, že tady teče i teplá a studená né?  V Adéliným prameni se dá, a to můžu odpřísáhnout, opravdu dá, vysprchovat. Voda je tady víc než živá. Dokáže probrat i mrtvolu. Teplá sice netekla ale odražená byla ( od kamene ). Zmrtvýchvstání bylo užásný. Úplně jinej člověk,  ještě  nasadit voňavoučký slipéčky, tričíčko a fuseklíčky a jsem zase dokonalost sama. Po mojí koupeli, Jurově umytí a Šusťově odpočinku, opět sestupujeme. Jdeme kolem kapličky do Stříbrnice 600m/n.m. a pak do Starýho města pod Sněžníkem 518m/n.m., kde jak doufáme bude hospodská strava. Ještě než se doplahočíme do Altstadtu, tak  procházíme od Stříbrnice linii bunkrů, respektive dvou výkopů pro bunkr a jeden dostavěný StM-S 30 “Potok”. Po obhlídce třicítky vyhledáváme místní hospodu ve které jsme byli roku 1995. Ať koukám, jak koukám, vůbec se nemůžu rozpomenout, že bysme tady kdy byli. Přitom ty paneláky a vůbec všechno kolem nádraží vypadá jako z někde z východu nebo tak něják. Paměť mi selhala. Hospodu “U Huga” nacházíme opodál. Děcka nám ukazujou vchod za rohem. Vcházíme do prohulený, temný a prázdný haluzny. Objednáváme si Kofolu a pívo. Na otázku:” Máte jídlo” je odpověď zcela strohá ” Nevařime” a nemáme ani utopence. Po zaplacení teda odcházíme o sto metrů dál do Staroměstského šenku, kde byl naprosto jiný svět. už venku bylo všechno upravený a uvnitř v nekuřáckým salónku místa pro nás. Výběr jídel i pití, co hrdlo ráčilo a proto jsme zůstali až do zavíračky. Spát, kam jít spát.? Původně jsme mysleli, že na vlakový nádraží. Tam jsme zjistili, že první vlak jede 4:26 a to by nás mohli ušlapat, proto jsme se vydali po modrý značce, ta ostatně nebyla v tý tmě vidět, k základový desce StM-S 29. Na cestu nám svítili eliášovy ohně z probíjejících ohradníků a vedly naše kroky do lesejka u dvacet devítky,kde jsme vybalily spacáky a vyspali se.

Den 3.
Ráno, raníčko Valenta vstal a snídani sobě umatlal. Lazaně v pixle z francouzkýho KáDéčka. No matlalo se to pěkně. Jak to vypadalo, tak to i chutnalo. Nevím co na tom ten Garfield má. Ale jak říká Krokodýl Dandy: “Přežít se na tom dá”. Byl to třetí den, krytickej den. Dopoledne jsme strávili šopingováním v Altstadtu. Docházeli nám základní suroviny, jako chleba a buřty. Moc se nám do dalších kopců nechtělo, ale nakonec to pomalinku, polehounku šlo. Na rozcvičení jdeme k pěchotním srubům StM-S 31a + b “Borek + Zotavovna”, stojícím vedle sebe na vršku kopečka. Srub 31a míří k říčce Krupá  a 31b na opačnou stranu vršku do údolí Vrbenskýho potoka, kde se nachází Zotavovna Morava. Něco takovýho, jako zotavovnu, by sme dneska potřebovali. Oproti včerejšímu dni je poněkud vedro. To na Králičáku bylo nad 800m příjemně a nohy nás ještě tak nebolely. Rychlebský hory nejsou úplně z nejvyšších ale kopce jsou to taky pěkný. Od Vrbenskýho potoka ( 550m/n.m) za zotavovnou, se začínaj prudce zvedat až k StM-S 32 “Krajní”. Tady se kopec nachvíli narovná, aby se znovu zvedal kolem StM-S 33 “Lesík , pokračoval kolem posledního vybetonovanýho srubu u Altstadtu StM-S 34 “Svah” ( 720m/n.m ). První táhlý kopec dne, končil na kótě Jelen, zhruba ve výšce 780m. Odsud jsou z “betonový hranice” dokončený pouze výkopy a základový desky. Zhruba na půl cesty od kóty Jelen do Kronfelzova se někde v prostoru Kutný Vrch nacházejí betonové patky. Protože vypadají omšele a stojej v linii opevnění, domnívali jsme se, že jsou to patky drtičů a míchaček, určených pro stavbu bunkrů. Jenomže je to jinak. Kolem roku 1969 se tady dělal průzkum ložiska grafitu ( viz odkaz ). Od Kutnýho Vrchu jdeme po bunkrovce do Kronfelzova, doufaje, že domorodci budou mít vodu, který se některým v tom teple zoufale nedostává. V Kronfelzově rozbíjíme pochodový tábor a hledači vody Jura a Šusťa, jdou žebrotou pro vodu. Vracej se ale s nepořízenou. Je možný, že domorodce unesli mimozemšťani, protože auta a domy jsou na svým místě ale nikde nikdo. Dáváme si vydatně jídla a po malým chrupečku zase lezeme na kopec do 850m/n.m. Tady se nám tefonicky ozejvá Marcel, že by mohl vyrazit a večer bejt s náma. Jenže je tady malinkatej zádrhel. Asi se nestihneme dostat do civilizace a co víc, nejspíš nebude ani signál. Dohoda teda zní:” Zejtra u vodopádů”. Nasazujeme tempo, který nám vydrží k nejbližšímu krpálu, a vydáváme se lesním traverzem na Ostružník  940m/n.m. Cesta stále stoupá kolem Trnový hory 1050m/n.m. do sedla Císařská chata 1020m. Slunce se kloní k západu a pořád nás čeká nejvyšší vrcholek Rychlebských hor “Smrk”. Po mikro odpočinku se vydáváme opět do kopce, tentokrát kolem “Travní hory” 1120m/n.m. a  Brousku,. kde se nacházejí četný prameniště a toky potoků, který je nutný překračovat, abysme si nenabrali vodu a rašelinu do bot. Za nějákou dobu konečně stojíme na nejvyšším místě dne, 1125m vysokým “Smrku”. Teď už víme, že se do Útulny “Sokolí skály” dostaneme za světla. S čím jsme tak trochu nepočítali, že kopec dólu bude šrumec. Bodejť né, když na zhruba třech kilometrech slejzáme do 763m/n.m. a první půlkilometr je to hned 80metrů. Po doskoku na cestu, která protínala první fázi seskoku ze “Smrku” ( Neplíst s holubem, ten je ve frňáku ), jsme mysleli, že teď přijde mírnější sestup. Ano přišel ale příroda nastražila blátivo-vodní parkour ( viz. WiKi http://cs.wikipedia.org/wiki/Parkour ). Poslední třetina sestupu, byla nejmírnější a po zpevněný, až asfaltový cestě. Najednou se před námi otevřel les a na malým paloučku se objevila útulna. A byla útulná. Lavice, stůl, dříví a krb. Zem je sice z vyrovnaných štípaných placáků, to je nám s Jurou v celku fuk. Šusťovi to trochu vadí, protože nemá čím se podložit, aby ho kamení v noci netlačilo. Za cestou teče Stříbrný potok s průzračnou vodou, ostatně jeho tok jsme ze Smrku následovali. V něm vykonáváme s Jurou generální očistu. Šusťa se opět neúčastní, špindíra jeden. Koupel, jak jinak, byla osvěžující. Zapalujeme oheň v krbu, najednou šelestění hned vedle. Co to je? Had? Houbec had, jakási vypasená přerostlá myš se štrachala podél stěny. Když nás uviděla, prohlídla si nás a odhopkala pryč. Vydatně večeříme a popíjíme mátovej čaj z KáDéčka. Šeří se a obzor tmavne, dopíjíme čajdu a ucaprcaní jdeme spát.

Den 4.
Je pátek a dneska by měl bejt nejteplejší den, snad i 30 stupňů . Asi bude, je 7hodin a už je celkem teplo. Vaříme snídani, balíme. Ještě se jdeme podívat na Sokolí skály nad útulnou a pak hurá k vodopádům, kde by měl čekat Marcel. Asfaltka nám sviští pod botama, teplota vzduchu stoupá s každým ušlým metrem a to jsme pořád v hlubokým údolí Stříbrnýho potoka. Za “Klínovou boudou” slyšíme hukot motorových pil, jak kůrovci kácej les. Vtom se kolem nás prožene terénní auto a hned za ním jede další. Druhej auťák zpomaluje a zastavuje před náma. Je to Marcel v celý svý kráse. Po přivítání, nás nakládá, otáčí se a jedeme k Nýznerovským vodopádům. Po obhlídce vodypadání se zastavujeme v Nýznerově u jakého si múzea zemědělství, vlastně dojičky eurodotací, protože krom pár historických mlátiček a nově postavený budovy tu nic jinýho není, jenom celkem slušnej hic. Nasedáme do vychlazený plechovky a jedeme do Žulový. Tady necháváme auto na parkovišti, jdeme se podívat na hrad přeměněnej na kostel se hřbitovem. Od tud se posouváme přes vlakový nádraží do nádražní hospody na jídlo a pití. Po doplnění vytamínu P se pokusíme přískoky, od jednoho žulovýho lomu k druhýmu, dostat na hrad Kaltenštejn. Hned v prvním lomu se otužilci ráchaj ve vodě. I Šusťa plave, jenom já ne. Jsem snad ryba? Když se dost vyráchali, jdeme dál. Dříve vedla od lomu k lomu železnice, dnes zbylo po železný dráze o délce 2,8km trochu náspu a pár pražců. Vlečka dosloužila v roce 1974. Postupně navštěvujeme lomy Grantz, Račí, Nietzche a protože je úmorný vedro, tak se Marcel s Jurou namáčejí v posledním lomu, lomu Rampa u Černý vody. Jakmile se vydováděli, jdeme na Kaltenštejn, dneska přejmenovanej na Hicungštejn ( viz. http://cs.wikipedia.org/wiki/Kalten%C5%A1tejn ). Tady padáme k zemi a odpočíváme. Správně by sme měli jít směrem na Riperův kámen 950m , Medvědí káme 907m a jeskyň na Pomezí u Lipový Lázně. Jenže už to nejde. Někteří nemáme dost sil,  navíc nemáme pro dnešek ani dost času, abysme došli kamkoliv, než do Černý Vody. Podle předpovědi by měla ausgerechnet přes nás přejít fronta s bouřkou. Z hradu se ploužíme do Černý Vody, ale nejdříve v podhradí polemizujeme, jestli by se dalo přespat u památný Thuje, případně vedle v malý útulně. No uvidíme, zatím půjdeme do  Černý vody. Jdeme, jdeme, slunce pere až to s…. sakra, to je ale vedro. Ty dva poslední kilometry jsou utrpení. Naštěstí to netrvá věčně a na návsi nás vcucla místní putyka. Objednáváme si Kofolu, jídlo a pivka . Řešíme co bude zejtra. Marcel je při síle a chtěl by pokračovat ale Já s Jurou toho máme tak, akorát. Je sice podvečer ale hic nepolevuje. Podle zpráv se studená vlna převalí nad ránem přes nás. No uvidíme. Po setmění se zvedl vítr a pořád sílil. Po zavíračce jdeme za Černou Vodu ke křížku u lesíka spát. Místo našel Šusťa ještě za světla a označil ho za dobrý. Dobrý by bylo, kdyby sme nečekali déšť a kdyby nefuněl vítr. Opět kveruluju a navrhuju se vrátit na náves do autobusový zastávky, přičemž se otáčím a jdu. Za mnou do zastávky dorazil Marcel a Jura. Šusťa je tvrďas a zůstává u křížku. Rozestlali jsme si v zastávce ale do spacáku nebylo nutný lézt, kvůli teplu. Venku fičel vítr ale v krytý zastávce byla pohoda. Jakýsi opilec se k nám chtěl nakvartýrovat ale dobře míněná rada ho otočila a vehnala zpátky do teplýho větru. Konečně usínáme ale prozatím se ne a ne ochladit.  Nad ránem, ještě za šerotmy, zničeho nic, jako když utne, přestal foukat vítr. Zase usínám.

Den 5.
Když se znova probouzím, je světlo a začíná lehce mrholit. Znovu klimbám a po dalším probuzení, kolem choděj a jezděj na kole domorodci na nákup. Sice mrholí o něco víc, ale deštníky nemaj. Pořád je docela teplo, ale za nějákou chvíli přešlo mrholení plynule v déšť. Balíme si věci a jdeme snídat za Šusťou ke křížku. Šusťa už sedí v přístřešku u křížku a čeká na nás. Tvrdí, že noc byla v pohodě, ale my, víme o mrholení svý. Teplota jde dólu, tak jak předpovídali. Déšť zesiluje ale bouřka se naštěstí vyřádila jinde. Co budeme dělat.? Jít na Lipovou v tomhle nemá smysl, takže jdeme do Žulový a pojedeme domů. Do Žulový jdeme kolem Velkýho Rybníka. Nachvíli to vypadá, že přestane pršet. Ale jen na chvíli. Déšť nabírá znova na síle ve chvíli kdy turistická značka odbočuje z asfaltky a míří na Boží horu. S Jurou se nechceme případně brodit mokrou trávou a volíme obchvat po asfaltu. Marcel se Šusťou jdou přes Boží horu. Já a Jura jdeme kolem bažantnice, kde se v ohradě schovávaj krávy pod stromy, aby na ně nepršelo. Jenom my volové jdeme v tom největším lijáku, v kterej se mezi tím déšť změnil, dál do Žulový. Je čím dál větší zima a přejeme si, aby bylo v Žulový něco otevřený, třeba čajovna. Nádražní putyka má zavříno, jdeme teda na náměstí k autu. Kousek od auta je otevřenej Bar. Aspoň něco. Objednáváme si čaj a voláme kluky, jak na tom jsou, a hle oni jsou nám v patách. Po drobným osvěžení, nakládáme mokrý bágly a sebe do auta. Jedeme domů! Vlastně kluci jedou domů, mně vykládaj v Hranicích na vlakáči, odsuď mi jede za půl hodiny rychlík do Pardubic, Hradce  a  Trutnova. Tak se skončila cesta na Sněžník a Rychlebský hory. Cesta začala na Červeným potoce. Po osmdesátičtyřech kilometrech a pěti dnech skončila v Černý vodě.

Fotky a videa zde.

Profil trasy:   den_01      den_02      den_03      den_04      den_05   +   celek A ; celek B

Video ve vysokým rozlišení: Rychleby_kveten2012