Rychlebské stezky 2012

Dávný sen všech BAJKERŮ, se stal skutečností. V Rychlebských hvozdech, byl zhmotněn do podoby  několika “Trails”, teda Stezek, kudy se může odvážný “coolista” spustit do údolí. Bývalé lovecké chodníky se pod rukama nadšenců, proměnily v úžasný cyklozážitek. Jednoho dne, někdy na začátku školního roku, nebo na konci prázdnin, položil Martin Qbic návnadu. Netrvalo dlouho a chytilo se okolo dvanácti kousků, kteří vysolili potřebnou zálohu. Jupí! Pojedu na Trail. Termín 21. – 23.9.2012 se sice trochu tluče se zájezdem na viniční trať Prušánky-Nechory, avšak my, nejtvrdší jádro “Bikers”, radši downhill. Víno je pro děcka, takže do Nechor vysílám manželku, aby, jestli to přežiju, mi přivezla Sauvignon. Než někam vyrazím, je nutný trochu potrénovat a proto zapínám Youtube. V pátek po práci vyrážíme Já a P+H, zkratkou přes Polsko do Černý Vody. Po osumnácti létech jedu do zahraničí a proto koukám jako vrána co to mají v PL za značky. Ještě že mě navigace ukazuje jakou rychlostí mám jet a kam odbočit. Rozdíl ve stylu řízení oproti nám není. 50% řidičů jsou vrazi, 49% sebevrazi a zbytek hovada a debilové, stejně jako u nás. Cesta uběhla jako voda, nikdo nikoho nezabil, akorát sem tam omezil a ohrozil. Hlavně, že se nikomu nic nestalo. Za tmy přijíždíme na dvorek ubytovny. Po vyložení věcí a ubytování se, vyrážíme za ostatními do místní hospody U Kaštánku. Hospodu už znám od května, kdy jsme tady zakončili vandr. Není teda překvapení, že k jídlu je jenom smažený a pívo je “Příšerák” nebo “Urquellák”. Hospoda se zaplňuje nejprve lidima a v zápětí kouřem. Přebíjíme to smažákem, zapíjíme Urquellem. Nasáváme tu atmosféru plnými doušky, takže smrdíme jako rasův pytel a plíce vykašlávají darovaný dehet. Nevadí hned ráno provedeme odvětrání plicních sklípků. Ranní hygiéna, snídaně ze  šmakulád donesených z COOPu a trpělivě vyčkávat až počasí ukončí sekvenci mrholení. Mrholení bylo vypnuto okolo 9.40, takže do sedel a vzhůru na svah. Nevyrážíme však všichni. Někteří ještě snídají smažený vajíčka a další už zase vědí co by je čekalo pod Welsem a jedou Trail podél Černýho potoka. My blažení v nevědomí stoupáme k jasným vrcholům. Asi  polovina zúčastněných trpí nějákými neduhy, jako je horečka, nevolnost, bolest hlavy, prostě taková malá malárie. Jsem tomu rád, alespoň nebudou tolik kvaltovat a budu stačit. Stačim zhruba do půlky stoupání a pak se propadám beznadějně vzad. Skoro všichni šlapou, jenom já víc tlačím, než šlapu. Co by se dělo, kdyby byli zdraví, lítali by snad? Už to vypadalo, že si na ortopedii někdo objednal opravu mých kolen a proto ten nekončící kopec. Za hodinu dvacet minut, jsme vystoupali 460 metrů nad Černý Potok. To je 780metrů nad mořem. Studený větry nedovolily setrvat na jednom místě. Nezbylo než se spustit dólu. Od týhle chvíle si pamatuju jenom hrkhrk, frrrr, kvíííík, smyk no prostě mazec. Stromy zevšech stran (obvykle svisle). Kameny, kamínky, balvany předemnou, zamnou, hlavně podemnou. Hupíky, skoky, rolety z kořenů, zatáčky klopený, vracečky.  Postupně umdlévající prsty, o rukouch  i nohouch ani nemluvím. Opět čím dál tím víc zastavuju, aby se zregenerovaly svaly ( asi málo dobrý vody ). Při jednom takovým degenerování, se kolem prohnaly bajkeři na celopérech speciálech. Hup, hop přes šutrák a jsou fprdelíí. Voni šlapou i z kopce 🙂 ?!!! No tak to zkusím jako oni. Sedlovka o fous dólu, nasazuju tempo, hóóóp, skóók, všechno jako oni, jen trochu zpomalenějc. Zase docházejí síly. To bude ta fyzička. Kdepak se to dá koupit. Kouknu na Aukro 🙂 Doufám, že ji budou mít. Teď už to zvládnu i bez ní. Na konec nás prej čekají jenom sjezdy. Poslední sjez, kterej jsem absolvoval, byl sjez Odborových předáků ČSD v roce 1991, hned potom mě vyloučily z odborů a na oplátku jsem se já vyloučil z řad aiznboňáků. A to byl taky pěknej sešup! Tohle bylo podobný, jenom to víc drncalo. Zase! Už zas!? Dneska už podruhý. Zapoměl jsem odjistit vydle a sjel drncáky bez pružení. Pozdě fybicha honit. Hlavně, že mi to upravilo Parkinsona. Hlavou už klepu podstatně méně a třes rukou mi dovoluje vychutnat kuřecí vývárek. Nudle mám jak v polívce, tak u nosu. Paní hoteliérová z Hotelu Černá Voda pracuje seč jí síly stačí, ale tak jak ona roznáší, tak já jezdím Traily. O placení nebudu ani vyprávět. Tím skončil první den “Stezek”. Skupina P+H+Já, ulehla a vstala, až ráno následujícího dne. Někteří ostatní se šli osvěžit opět do hotelu a někteří z ostatních ještě pak zašli ke Kaštánku, aby se dorazili. Já byl doražen “Sjezdy” a tak jsem se suprově vyspal. Ráno vykouklo modře a protože všichni spali, vydal jsem se na obchůzku Černý Vody. Za hospodou na pláni se pásly hajtry v dáli štěkal pes, sluníčko vykukovalo z poza kopce. No idylka. Pomalu  jsem se šoural kolem nevysokýho ohradníku. Pes co štěkal v dáli se přiblížil a štěkajíc, obešel mě velkým obloukem. Jedna hajtra spozorovala jak se točím na obrtlíku, abych odvrátil nebezpečí, kdyby se snad pes rozhodl zaútočit a přivynula se k ohradníku, přičemž strčila svůj sosák před můj. Chvilku hajtru drbu a poplácávam. Teprve teď si všimnu, že je to on. Hlavně že jsem ho zaujal:-). Pořizuju nekolik snímků a kráčím zas o pole dál. Za hodinku se jinudy vracím na základnu, abych nedej bože něco neproflák. Ale kdepak. Všechno je jak bylo. Všichni ještě spí. Je osum hodin deset minut. Kolem devátý už je všechno v pohybu. Dostáváme instrukce, že do 10.00 musíme opustit pokoje. Snídáme, balíme, nakládáme. Kolem desátý vyrážíme na Trail kolem Černýho Potoka. Trail je pohodovka s minimem stoupání a kamenů. I tak se potím a síly ubývají. Před koncem trailu navštěvujeme “pionýrský tábor” . Konečně teplý lidský slovo. Pan majitel nás vítá mísou blnou bonbónů a slibuje donést hory i doly jídla a pití. Čočková polífka, výpečky se špenátem nebo bramborový guláš. To prej můžem mít, než mrknem kuřím okem. Sice bylo trochu brzo na oběd, ale lepší jídlo v žaludku nežli jídlo na jídeláku, ne?! Abych nepěl jenom slávu, tak ta polívka byla trochu přicmrndlá a jak řekla Petra: “Ten kastról bych vidět nechtěla.”  Po zaplacení a nasednutí na kola, zbylo sjet posledních asi150metrů trailu. Cesta zpátky měla být celkem nuda. Jenom kdyby se někdo ztratil, bylo by po nudě. Dohoda zněla: ” Jedeme po modrý až k Velkýmu rybníku.” A to byla ta chyba. Modrá značka k Velkýmu rybníku nevede, ale míjí ho asi o 50metrů. Zatím co ti, co jezdí rozvážně přejeli o půl kiláku, tak ta, která neustále chtěla jezdit na žiletce (silniční kolo), jela po modrý až do Žulový, čímž ujela aspoň o deset kiláků víc. Na její záchranu vyrazil záchranný tým, ale psi ho zahnaly na základnu. Čekání jsme si zkrátili sprchou a přípravami na odjezd ( to kdyby se přeci jenom nevrátila ). Cesta zpátky uběhla jako nic. A to je zase konec. Jo ještě něco k fotkám a videím. Je to hnus. Všechno rozmazaný. Proč? To nevím. Asi Parkinson.
Ještě by se slušelo shrnout a vyhodnotit. No, jak bych to tak jednoduše a jasně popsal. Asi takhle: ” Bylo to naprosto famózní fiasko!” Kolena dávám do kupy gumovýma medvídkama. Prdel vokousaná od vlka. Jelito přes celý stehno. Chytil jsem angínu, jako prase. Jestli mě někdo řekne, abych zase jel, tak se budu secsakramentsky krátce rozmýšlet, než řeknu jáááááá, chcííííí zasééééé, jupíííí!!!!!!!!

Fotky a videa zde.      Mapa Trailů zde      Profil_all      Profil_den01      Profil_den02

 

Pro fotkoshromažďovače ke stažení komplet zapakovaný fotky zde.