Rychleby 2012 podzim

Na jarním vandru, nás Rychleby nadchnuly  tak, že podzimní, nevyhnutelně musel bejt sem. Marcel sice v květnu avizoval vandr do cizozemí, ale asi to něják usnulo, nebo po mojí jednoznačně vyhejbavý odpovědi, změnil plán. Každopádně, Jura předložil plán, vytýčil štreku a akceptoval můj termín dovolený, druhej tejden září. Ve stanoveným termínu 12. – 15.9.2012 se tentokrát dostavil pouze Jura a Já. Účast teda nevelká. Jak se později ukázalo, kdyby nás jelo, jako nás jezdívalo, mokře by se nám vedlo. V Zábřehu nasedáme do rychlíku jedoucím “Slezským Semmeringem”. Železnice Hanušovice-Jeseník byla dokončena roku 1888 a v úseku Branná – Lipová, jde vyloženě o horskou dráhu, srovnatelnou s větší jmenovkyní v rakouským Semmeringu. Spolu s ní, má společný značný stoupání a nespočet zatáček. Ve stanici Horní Lipová je i malý muzeum, věnovaný zdejšímu provozu. Právě tady naše cesta začíná. Jen co odsupěl rychlík k Jeseníku, kupujeme si v pokladně lepenkovou jízdenku pro vstup do muzea. Na oplátku dostáváme klíče a jdeme si prohlídnout můzeum. Už od vystoupení z vlaku pozorujeme jakej si pohyb na Hanušovickým zhlaví. Nějákej kudrnatej chlapík tam evidentně na něco čeká. Po prohlídce muzea, vidíme prosvištět kolem nádražní budovy dodávku s logem ČT. Copak to tady budou kluci televizní dělat? Z auta vynášej kameru na stativu a jeden z vystoupivších má na hlavě sluchátka. Paní výpravčí nám sděluje, že tady dneska něco točej o muzeu a ten kudrnáč, že je prej Dejdar. A jó, vopravdu je to von! Slušně zdravíme GutnTák. Dostáváme odpověď, trochu sice kyselou, ale odpověď. Jura se ptá režižéra, jestli máme vypadnout a ten děkuje, že nás to napadlo. Stejně sme už chtěli jít. Muzeum jsme viděli a v tý televizi je D stejně vyšší. Takhle na živo je to prcek a nemít afro je ještě vo půl hlavy menší. Od nádraží se vydáváme k veliký zajímavosti Rychlebek. Tou je Lesní bar. Nachází se zhruba 2,5kilometru od Horní Lipový. Kolem vede cyklo i turistická stezka. Byla středa, září a předpověď počasí hlásila déšť. Bude bar v provozu? Moc jsme si toho nepředstavovali ale po příchodu k dřevěnýmu přístřešku, nám spadla brada! V krbu hořel oheň, v potoce se chladily pivka, limošky, vody. V chlaďáku špekáčky a klobásky. Nakrájenej chleba, hořtice, připravený papírový tácky. Chceš-li kafe, můžeš ho mít. Turka nebo rozpustný? K dipozici je plynovej vařič. Pro sladkomily jsou k dispozici kremrole. Potřebuješ někomu poslat pohled? Ani to není problém, pohledy jsou tady taky!. Dáváme si opíct klobásky na oheň, k tomu hořtici, chleba a pivko. To je poslední pivko po zbytek vandru. V baru nejsme sami, před náma jsou tady dva lidi a v průběhu hodování přicházej další, takže ve chvíli, kdy začíná mrholit, je nás asi tak patnáct. Při placení, za požití toho co jsme snědli, se stačí podívat na stěnu do ceníku, sečíst, podtrhnout a vypočítanou sumu vložit plechovýmu vrchnímu do huby. Opravdu je to tak! Nikde obsluha ani vrchní s kasírkou. Co sníte a vypijete, zaplatíte podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí do plechový kasičky. Protože přestalo mrholit a začalo lejt, zůstáváme ještě další kremroli. To nám to pěkně začíná. Do našeho nocležiště pod Sokolíma skálama to máme zhruba šest kiláků přes kopec a tak, jakmile slejvák přestává, vydáváme se do strmýho kopce k hornímu baru. Děšť ustává, ale dál než k hornímu baru, to nevydrží. Pak už leje bez přestání 24hodin. U horního baru vydejcháváme strmej kopec, avšak další dešť nás pohání dál. Prší čím dál víc a mokrý jsme až po kolena. Na půl cesty od barů je útulna Mates, kde se na chvíli zastavujeme. Štěstí, že tady nemusíme nocovat. Bylo by to mokrý nocování. Střechou zatejká a voda sem teče i z cesty. Přečkali jseme vodní nápor a hned jak slejvák polevil, vydáváme se z kopce do velký útulny pod Sokolíma skálama. Tam dorážíme s mokrýma kalhotama i botama, rozděláváme oheň v krbu, stahujeme ochranný rolety. Teplo sice vypadá jinak, ale zahřejváme se sekáním dříví. Sekání velkých špalků mačetou sice moc nejde, zato je u toho větší teplo, než od ohně. Protože venku pořád leje, přichází tma něják brzo. Vaříme si čaj, dáváme něco k večeři. Chvilku klábosíme, ale tma nás zahání do hajan. Ne naposled přikládáme do krbu a jdeme spát. V noci se probouzíme, protože déšt mlátí do pechový střechy. V tý tmě to vypadá, že se blízkej potok musí co nevidět vyvalit z břehů. Najednou slyším nějáký šustění. Beru baterku, rozsvěcím a snažím se určit odkud to jde. Šups! Něco se mihlo na stole. Vstávám, kókám. Nic nevidím. Přikládám do krbu, zase šustyšust. Jdu po zvuku. Svítím do kýble s odpadky a hele, tady je mrška! Ratatoul se probírá obalama od marmelády. Koukáme po sobě, ratatoul vyskakuje, pobíhá sem a tam, zase kouká, šups je zpátky v kýblu a věnuje se vylizování zbytků. Ještě znova trochu přikládám a zalejzám zpátky do spacáku. Ať si ratatoul dá do nosu.
Ráno koukám a furt se leje. Zavírám oči a ještě chvilku dřímu. Na placákách se nám spalo nevalně, avšak v suchu. Rozpalujeme oheň v krbu, vaříme čaj z dešťový vody nachytaný z okapu. Jinou vodu totiž nemáme, protože v potoce je díky dešti voda kalná. Navzdory celonočnímu silnýmu dešti, se potok nezvedl ani o milimetr. Čaj už je uvařenej, teď si k němu něco dát. Jura zjišťuje, co mu v noci ratatoul spořádal. Tak přeci byl na stole! Odskákal to kus suchýho salámu. Co si okousal, to dostal ke kýblu, ale myšák má po nočním dobrodružství asi půlnoc a salámu se nikdo ani nedotknul. Snídaně je snědená, ale venku pořád leje. Přemejšlíme co budeme dělat, jestli lejt nepřestane a pijeme další čaj. Někdy kolem desátý se déšt mění na mrholení. Rozhodujeme se, že by sme dneska došli na Hraničky, kde by se měla nacházet další z malých útulen a kde by se případně dalo schovat. Nakonec vyrážíme ve dvanáct, ať je počasí jaký je. A ono se trochu vylepšuje, už neprší, jen občas mrholí, nebo je mlžnej opar. Jdeme směrem na Klínový vrch, kde je státní hranice a po ní vede žlutá značka. Po ní se vydáme na Kovadlinu. Na Kovadlině se dlouho nezdržujeme, protože výhledy bezpečně kreje mlha. Scházíme do Sedla a přes Břidličný a Pomezný, míříme ke Špičáku. Vrchol Špičáku vynecháváme, protože se mlha válí všude. U pramene pod špičákem nabíráme konečně plný flašky pitný vody. Do Hraniček nám zbejvaj zhruba dva kilometry. Na Hraničkách žádná mlha není a občas lehce vysvitne pozdní slunce. Nacházíme “útulnu” a jsme rádi, že nás není víc. Všude je mokro a jediný suchý místo, je právě v přístřešku, kam se vejdou dva lidi. Někdo, kdo tady spal před námi, tu nechal seno, jako podestýlku. Kolem projeli v teréňáku dva lesoplundři s flintama. Na zadní sajtně auta, přivázanej pytel s jabkama. To asi jedou nakrmit zvířátka 🙂 . Shazujeme bágly a jdeme najít dříví. Je to trochu problém. Všechno je mokrý. Jura našel břízy a několik soušek smrčků. Utínáme je a pomocí březový kůry, zapalujeme oheň. Po delší době se podařilo místo kouře, vyrobit kouřící oheň. Uvařili jsme si čaj a povečeřeli. Hraničky (Grenzdorf) je bývalá vesnice, ze který zbyl po roce 1960, jedinej barák. Všechny ostatní byly zbořeny. Teď jsou kolem jen louky.  Zatím se setmělo a z nedostatku suchýho dříví, jdeme zase na kutě hodně brzo. Spaní je dneska o poznání měkčí a delší. Probuzení bez kocoviny je prostě úžasný. Probouzíme se do modrýho, ale chladnýho rána. Kupodivu stačí přidat nasekaný třísky do řeřavých uhlíků a oheň se znova rozhořel. To se hodí k uvaření snídaně. Jura znova zjišťuje, že mu v noci navštívil zásoby ratatoul. K hodování si vybral zadělanej balíček vojenských sucharů, který vyplenil dokonale. Než se spakujeme, prosviští kolem Lakatoš a míří pro klády do lesa. Je čas odrazit, zachvíli tady bude probíhat těžba. Dneska by sme měli natáhnout krok, protože nás čeká docela štreka. Zastavujeme se v Nových Vilémovicích u památníku Stanislava Majzlíka respicienta finanční stráže, kterej byl zastřelenej 21.9.1938 freikorpsem. Pak se zastavujeme na zdejším hřbitově. Během prohlídky přišel zdejší rodák a správce hřbitova v jedný osobě, pan Hauke na kontrolu. Poklábosili jsme o zdejším životě, o tom, co bylo a jak to chodí dneska. Dál se vydáváme k osadě Červený Důl. Prvním objektem je kaple Sv. Rocha. Svatý Roch je patronem Benátek, Montpellier, lékařů, chirurgů, nemocných a zdravotně postižených, zajatců, sedláků, zahradníků, truhlářů, dlaždičů, automobilistů; nemocnic; bývá vzýván jako záštita proti moru i jinému neštěstí. Doufáme, že nebudeme nic vzývat a jdeme dál do údolí Račího potoka, nad kterým se tyčí, nebo dnes rozvalujou trosky hradu Reichenštejn (Rychleby). Slunce ukazuje poledne a podle hudby v žaludku, usuzujeme, že na nádvoří něco pojíme. Na liháči vaříme konzervy a po jídle chvíli odpočíváme. Odpočívat nemůžem dlouho, proto se vydáváme na Čertovy kazatelny. Dřív byl odsud určitě pěknej výhled na hrad. Teď, je jen výhled na Račí údolí. Z kazatelny to máme pěkně do kopečka kolem vrcholu Štít, pak fofrem dólu pod Zálesí. A zase pěkně do kopečka až k Rozhraní. Tady zjišťujeme, že dneska se na Borůvkovou horu už nepodíváme. Vlastně se na ni nepodíváme ani zejtra, protože pojedeme domů. Vydáváme se do Travný kolem drtiče a míříme do restaurace U Oravců. Na konci třetího dne, teda putyka. Ačkoli je celkem dost pozdní odpoledne, uvnitř je jen jeden host. Jak se pozdějc ukáže, tak právě u tohoto člověka budeme spát. Prozatím si dáváme kofolu a objednáváme řízek s bramborem. Došlo samozřejmě i na pivo značky G 10. Jídlo jsme si objednali stejný, avšak Jura ho nedojedl, protože schnitzel byl prej kyselej. No já nevím, já jsem si ho pokapal citrónem a narval do hlavy. Protože teďka čtete tohle, tak asi zkaženej nebyl. Jura svoji porci úspěšně reklamoval a místo schnitzelu si dal topínku. A pak už popíjíme a relaxujeme. Okolo sedmý se restaurace zaplnila. Seznamujeme se s místníma a klábosíme o všem, co se děje ve světě i u nás. Samozřejmě nenecháváme na ničem nit suchou. Petr Medvěd Denk, tak se jmenuje místní “penzionér”, nás po zavíračce zve do svýho penziónu “Chata Travná” a nechá přespat v jednom z pokojů. Když otevřel dveře do baráku, přivítala nás štěkotem fena ridgebacka. Než jdeme spát ještě chvilku něco řešíme, při uzených rybičkách a pivu. Na závěrečnou dáváme šlaftruňk slivovice a šup do hajan. Ráno vstáváme v sedm hodin. Na rozloučenou dostáváme od Medvěda snídani, ale pak už se loučíme a mažeme na autobus jedouucím do Javorníku. Tady se přesouváme na vlakový nádraží a čekáme, až přijede courák směr Lipová Lázně. Čas do příjezdu si krátíme pozorováním posunu ČD Cargo. Najednou přicházejí na nádraží dva co vypadaj jako Bolek a Lolek po padesáti letech. Okukujou nákladní vagóny, jako by byly pro ně. Bohužel se nedozvíme, jak to dopadlo, páč přisvištěl náš šiskanzen. Vyplivnul ty co přijeli a my se nakvartýrovali. Pak přišla ta chvíle, jak o tom píše pan Dráha ve svým Jízdním řádu. Odjézd! Dál je to jako na dráhtkách. Přestupujeme ve stanici Lipová Lázně a Přerov. V Český Třebový Jura přestupuje na Br˜no a Tišnov. Mě čeká přestup v Pardubicích a Jaroměři. No a to je konec podzimního vandru.

Fotky a videa jsou tady.

Profil trasy:       Den_01       Den_02       Den_03       Celej vandr

Video ve vysokým rozlišení: Rychleby_zari2012