Výstup na Bor 2013

První jarní vandr, by se mohl přejmenovat na zimní. Letos se nám zima roznemohla a prodloužila si sezónu o měsíc. Čím jsme starší, tím  se termín výstupu posunuje dál do jara. Byly doby, kdy se chodilo v únoru nebo v březnu. Kvůlivá starobě a potřebě tepla na starý kosti, se stejně jako předloni stanovil měsíc výstupu na duben. Ejhle, duben dodržel pranostiku a teď do toho my s výstupem. Sraz byl jako pokaždý, v pátek na Mejtě, zhruba mezi pátou a osmou večír. První jsem byl na Mejtě Já, tak hodně jsem se těšil! V první chvíli by se ve mě krve nedořezal. Skoro to vypadalo na uzavřenou společnost, ale naštěstí se ukázalo, že jde o sešlost nějákých odborových zadáků nebo partizánských odborů, či co a urlaub jim už končí. Než dorazí ostatní, lehce večeřím. Zhruba za třičtvrtě hodiny se objevují první vlaštovky. Vlastně vandrovní. Dědek, Sam, Žabák. Další údajně dorazí pozdějším vlakem. Prozatím se teda veselíme ve čtyřech. Někdy po setmění dorazili Emča, Blekota, Boďa, Pavel ale pouze na jedno, maximálně dvě piva a pak že půjdou do Bezděkova, aby se jak se říka, dorazili. Ani nemuseli chodit, protože se  dovalil motorovej čundrák Tajnej ( Luboš ) a skvadru azúru odvezl fuhrwerkem do tý knajpy na kopci. Osiřelci Já, Sam a Dědek, jsme v klidu dopíjeli šláftruńk. Kde se vzal, tu se vzal, se u našeho stolu objevil v maskáčích oblečenej človíček. Buď to byl úplně našrot, nebo IQ tykve. To se nedalo jednoznačne určit, protože i já byl lehce upraven několikátým Urguellem. Nejprve si zamáčkl popelníky blíže očím a pak celkem plynně přednesl žádost o žváro v mongolštině, nebo ugrofinštině. Celou dobu byl otečenej ke mě, ačkoli jediným kuřákem, vytvářejícím dým, byl Dědek. Neznaje jeho jazyk, ukázal jsem posunkem k Dědkovi. Pochopil můj výklad a učinil nalevopříč, přičemž udělal pukrle s předklonem, aby mu Dědek lépe mohl nerozumět. Opakoval svoji žádost amharsko-svahilsky s Náchodským dialektem, což znělo asi takhle: ” símtěprosit o jedenosgáro. Příždí tej den Ti vrádím jednou eště víc.” Dostal oč prosil a odvlál ke svýmu půl litru, aby se ještě několikrát vrátil  a jinými jazyky potvrdil slib vrácení cigára i s úroky. Ještě nikdy, jsem neslyšel nikoho, tak krásně mluvit klínovým písmem. Až tady. Pak jsme zaplatili a vydali se na obvyklé nocoviště u chaty, vedle  “Pionýrskýho tábora”. Že zima ještě neřekla poslení slovo, jsme poznali ined, jak jsem vyšli silnicej na Srbskou. Asfalt se místy ztrácel pod vrsvou uježděnýho sněhu. Vzhledem ke sněhový pokrývce jdeme až k mostku vedoucímu přes potok, s tím, že se vyhoupneme do stráně a lesní pěšinou dojdeme k chatě. Ehle! Podkladová vrstva lesní hrabanky, je jedna sklenice. Stačí blbě šlápnou a nakloněná rovina vykoná svý. Sam je jako veverka a tak je hnedle na hoře. Dědkovi prokluzujou podrážky. Radím mu, aby šel traverzem ale než to dořeknu, už jede i s báglem zpátky na silnici. Chvilku se třepotá v trní šípku a pokouší se dostat někam. V tý tmě to vypadá docela legračně. Sam sestupuje z vrcholu a podává mi Dědkův bágl a Dědkovi pomocnou ruku aby se  mohl vyškrábat po tom ledovatým k nám na pešuňk. Všude kolem je sníh. Vycházím na palouk, ale sněhu je nad boty, tak se vracím pod stromy a obchvatem se dostáváme na verandu lovecký chaty. Je vlasně dobře, že nejsme všichni, protože by někteří museli spát na sněhu. Někdy kolem třiadvacátý usínáme, zatím co v Bezděkově, se to teprve rozjíždí.
Ráno bylo chladný a o vločky nebyla nouze. Takovej duben asi nepamatuju. Palouček před chatou byl kompletně pod sněhem, takže rozdělávat oheň by znamenalo šmatlat sněhem pro dříví a to se nám nechtělo. Snídani si dáváme studenou. Po zabalení se vydáváme skrz tábor k Machovu. Zhruba v půli cesty k Nízký Srbský nás dojíždí auto a v naší úrovni zastavuje. Jéje vždyť je to Božka a Bluďa, další motorový čundrácí. Dědek a Sam si hodily bágly do kufru aby se jim šlo lehce. Božka a Bluďa jedou napřed do Machova ke krámu. Kráčíme dál po silnici za nima. Míjíme hospodu “u dvou komínů”, bejvalej krámek v Srbský, bejvalej hotel Bor a na místě srazu u krámu v Machově se znova potkáváme s Bluďou a Božkou. Společně pak čekáme na zbytek výpravy, kterej se postupně sbíral ze země u stodoly za Bezděkovem. Někdy kolem desátý se všichni shledáváme a vydáváme se ke studánce, kde se posilníme před vrcholným podnikem dne. Sněhu povážlivě přibejvá a ke studánce nebyla cestička příliš prošlapaná. Lavičky zasypaný pod sněhem a ohniště taky. Stačila chvilinka a už plápolal oheň, na kterým se vařilo a smažily špekáčky. Dorazily poslední účastníci výstupu na Bor. Byl to Meddy s dětima Eliškou a Aničkou. Tak nás teda bylo celkem čtrnáct. Když se nám podařilo dostatečně nabrat síly, vydáváme se k vrcholu. Ti s přebytkem sil, staví cestou sněhuláka. Ostatní šetří síly. Před závěrečným stoupáním se potvrzuje šuškanda, že z vrcholu budou jezdit lyžníci. Naše značně roztrhaný řady, zůstaly díky závodu uvězněný částečně na vrcholu a částečně na rozcestí pod vrcholem. Nekonečně dlouhou dobu čekáme na průjezd dvaadvaceti závodníků. Nemoha se dočkat, vydávame se jim naproti. A už to jede. Pozór! Uskakujeme vpravo nebo vlevo. Kolem se ženou šílenci na “Tajfunech”. Občas se některej rozmajznul, ale okamžitě zase vstal a sviští dolů, o zlom vaz. Když se konečně dostáváme všichni na vrchol, sotva se tam vejdeme. Vidět je jenom mlha, vojínělý stromy a my. Po společným focení se postupně spouštíme dolu k rozcestí. Zkoušíme se klouzat jako ti lýžaři před náma, ale po botech to tak dobře nejde. Na rozcestí se dělíme na dvě skupiny. Jedna jde dolu k autům a druhá jde pěšky, běžkařskou stopou směrem na Vysokou Srbskou. Dokud byla stopa projetá, tak se šlo vcelku dobře. Přišlo ale místo bezestop. Ty jsme si museli prošlápnout sami. Od Bukoviny, přez Traverz, Končiny až ke pstruhový farmě jsme občas zapadli i nad boty do sněhu. Od farmy už to byla brnkačka. Jakmile se cesta dostala do otevřenýho prostoru, zmizel z ní led a sníh. To už bylo do Vysoký Srbský kousíček. V místní Hospodě Na kopci, už drželi motoroví čundráci místo. Chůze sněhem unaví a tak osvěžení jídlem přišlo vhod. No a pak přišla sprcha v podobě rozhodnutí, že končíme a jedeme domů. Protože se rozhodli všichni, tak jsem musel taky. Jako nejlepší řešení se jevilo využít nabídky Tajnýho a chytit vlak ve dvacethodin v Hodkovicích. Na přestup z auta do vlaku bylo nějákých pětačtyřicet minut a tak klábosíme. Tajnej nátáhl stařičké hodiny a od tý chvíle se zacal odpočítávat pěknej prů..r. Naštěstí se v hodině dvanáctý, teda devatenáctý padesátý devátý, podíval na telefon. Sakra už to má jet! Na zastávku je to asi 150metrů. Beru bágl a nohy na ramena. Společně utíkáme k zastávce. Tajnej mě informuje o skutečnosti, že jakmile vlak zaho….  HÚÚÚTÚÚÚ, mám minutu na to doběhnout k zastávce na znamení. Úplně uklidněnej nabírám kosmickou rychlost, přičemž mě Tajnej předbíhá a signálem ” Zastavte všemi prostředky” upoutává pozornost strojvedoucího, mě mezitím dochází kyslík a síly. Z posledních sil otevírám dveře, mávám na znamení díků na Tajnýho a vcházím do prázdnýho vlaku. Ten mě po půl hodině přiváží se zpožděním do Trutnova, abych mohl od vlaku běžet na MHD. Ještě, že všecko klaplo. Pak už jen vana, milující náruč manželky, snachy, dcery a v budoucnu babičky a tchýně. A to je všecko.

Fotky a videa zde.                   Fotky ke stažení tady.

Video ve vysokým rozlišení: Výstup na Bor 2013