Zlaté Hory 2013

Jedno květnový ráno třináctýho, naštěstí bylo pondělí, došlo zase na vandrování. Náš obvyklej scénárista Sam, vytvořil itinerář a pod slibem zbohatnutí nalákal vandrovní. Chytili jsme se celkem čtyři. Dva etapoví běžci a dva vytvalci. Já se Samem jsme vytrvali celých pět dní. Jeza a Šusťa se prostřídali uprostěd turnusu. Dostat se do Zlatých hor, je možný několika způsoby. Vlakem, autobusem, autem a tak podobně. Nemaje letadlo s kolmým startem a přistáním, zvolil jsem vlak a to i proto, abych se znova mohl kochat průjezdem Slezským Semeringem. Cesta probíhala bez komplikací. Až v Zábřehu, se to začlo komplikovat. Prej se z Hanušovic do Jeseníku opravuje trať. Tak to bude ze semeringu prd. V Hanušovicích nás opravdu přeložili do autobusů a vozili nás sem a tam. Když už toho bylo dost, nebo jim docházelo palivo, autobus zastavil. I řidič byl překvapenej, jak to klaplo a hned jak mu chcípnul motor, řeknul: ” Jé seník”. Shodou okolností do Jeseníku hauptbanhof  jsme potřebovali. Teď tady najít autobusák a máme vystaráno. S autobusákem bude tenhle vandr ještě jeden zádrhel, ale to až poslední den. Nejen s autobusovým nádražím budeme mít neustálý problémy. Taky turistický značení nám bude dělat drobný problémy. U hlavního nádraží bylo jasně nakresleno a napsáno: ” Po červený, slovy  jeden kilometr.” Na jednom kilometru značka několikrát přejde silnici, aby se v parku na náměstí někam ztratila. Glóbus města Jeseníku umístěný v centrálparku, nám prozradil, že už je to kousek někde blízko. Jdeme tam, kde tušíme autobusy. Ejhle bylo to hnedle za barákem. Stačilo počkat na správný autobus a nechat se odvézt do Ondřejovic. Vystupujeme až na konci Ondřejovic a míříme k zlatorudným mlýnům v Údolí ztracených štol, kde je skanzen  s funkčním modelem stoupy a mlejna na zlatonosnou rudu. Průvodce je zároveň zlatokop a perfektně umí vyložit celej středověkej výrobní proces dobytí zlata. Ve stoupě nadrtil šutrák na malý kousíčky a ve mlejně semlel na prach. Ten potom vypíral vodou v pánvi, a že když se poštěstí, tak na dně po vyprání, zůstanou zlatinky. Opravdu tam byly. Když nám ukázal jak na to, pučil nám jednu pánev a teď stačilo jen zbohatnout. Letos je těžký zbohatnout, květen je za posledních dvacet let extra studenej a ta voda nehřeje. Na dně pánve se sice něco lesklo, ale prej to je jenom ňákej pyrit. Prdlajs! Bylo to zlato a von nám jenom záviděl! Štěstí, že v báglu nebylo místo a ta voda byla vopravdu leddddovatttá. Aby sme se zahřáli, pojedli jsme a pak se vydali ke zřícenině hradu Edelštejn. Zrovna, když jsme se chystali vyšlápnout sjezdovku, zastavil nás Jeza telefonem, aby sme na něj chvilinku počkali. Právě se k nám blížil od Cukmantlu a šel na nás od lesa. Hurá, tak už jsme tři. Společně stoupáme sjezdovkou ležící na úbočí Zámekého vrchu. I když jdeme pomalu, potím se jako sámpras. Nad sjezdovkou na samým vrcholu je konečně zřícenina Edelštejnu. Zřícenina je silný slovo. Kolem vrcholu je něco poházený, ale dneska se těžko pozná, že to kdysi byl hrad. Ty poházený ruiny leží ve vejšce 704metrů nad mořem. To znamená, že máme nastoupaných 250m. Zjišťujeme, že máme dost času a do setmění ujdeme několik kilásků. Potřebujeme hlavně pitnou vodu a ta se nachází nad MIRem a ten je vysoko. Néé MIR už shořel v atmošce. Náš Mír je pramen vody nad bejvalou šachtou Mír, trefně pojmenovanou “studánka Nad Mírem”. Voda tekla fšude kolem , jen z chrliče prdlajs. Jura se jal zjistit, kde je porucha a zjistil, že voda je přivedena plastovou rourou z potoka opodál, do jímače za dřevěnou boudou. V betonovým jímači to bublalo jako v Karlových Varech u Vřídla, ale z trubky nic. Jura sešel zpátky k chrliči, přičmž si všimnul dvou klacků opřených vedle. Nevím co to do něho vjelo, ale tím klackem prošťouchnul chrlič a už to teklo. Za problém mohlo listí, který to ucpalo.Vodu teda máme a můžeme pokračovat ve stoupání. Přes Výrův kámen, odkud je pěkný pohled na Edelštejn, stoupáme na Výr. Tady se rozhodujeme, jestli sejdeme k poutnímu místu Maria Hilfe. Je to z kopce a nechceme ztrácet dobytou výšku, proto pokračujeme dál na Hřeben 950m. Slunce je sice nízko nad obzorem, ale protože je všude dost vlhko, chceme dojít někam k Táborským skálám. Máme znova problém se značkama. Našim dvacet let starým mapám schází nový značení a na turistickým značení na rozcestnících, zase nejsou Táborský skály vyznačený. V navigaci jsou zase jiný barvy značek. Prozatím teda jdeme na Malý a Velký Pinky. To jsou středověký doly na zlato, olovo a železo. Doly byly zhruba 300m hluboký u některých se zhroutil strop.Tím vznikly obrovské jámy nazvaný Pinky. Na konci Pink se značka dělila. Na našich mapách i v navigaci by sme měli pokračovat po modrý, takže jsme to udělali. Jenomže to byl omyl. Značka se stočila dolů z kopce, ačkoliv by se měla držet hřebenu. Slezli jsme na nějákou cestu a zpátky se nám do kopce nechtělo. Našli jsme teda příhodný místo, zapálili kus lesa, pojedli a šli spát. Právě včas, neb začla bejt tma.
Ráno bylo chladný a tmavý. Spali jsme na západní straně Příčnýho a sem slunce ráno nesvítí. Oheň hřál nás, čaj a špekuláčky. Po vydatný snídani, zabalení báglů, objevujeme zkratku vzhůru na Táborský skály. Dostat se k nim, přes hustě rostlou smrčinu, byl chvilkama problém. Už už to vypadalo, že se budeme ke skalám plížit, ale nakonec se zase nějaká skulina mezi smrčkama objevila. Propletli jsme se až k nějáký skále, ze který byl nádhernej výhled na Rejvíz, Koberštejn a v dálce mezi Orlíkem a Medvědím vrchem vykukoval Praděd. Panorámata jedna báseň. Jen vědět, kde sou ty Táborský skály. Došlo na ně hned, jak  skončily panorámata, propletli se zbytkem smrčiny a vyhnuli se pádu do Olověný štoly. To naštěstí nebyl problém, protože všechny bejvalý šachty jsou obehnaný zábradlím. No a asi půl kiláku od Olověný štoly je vyhlídka u Táborských skal. Vyhlídka je srovnaná hromada kamení na vrcholu kříž s vachrlatým zábradlím.  Jak jsou dvě vyhlídky za sebou, je jasný, že jedna bude lepší. Tahle to teda není. Od vyhlídky 900m/nm. scházíme do Dolního Údolí 500metrů nad rybníkem. Cesta vede kolem dalších středověkých štol. U štoly Melchior se zdržujeme prohlídkou ústí štoly, ale pak jdeme k “Pivní cestě”.  Nevím, co si od toho kdo sliboval, ale pívo tady nebylo. Všude jenom voda z pamenů a potoků. Spodní část sestupu je nejhorší. Pivní cesta strmě klesá do Dolního Údolí. V Údolí sedáme k pramenu a odpočíváme, berem vodu do čutor. Je okolo poledne, tak se zastavujem v Hotýlku u Pekina. Není ještě turistická sezóna, tím pádem sedíme v prázdným lokále sami. Po jídle se vydáváme silnicej ke Hříbku 650m/nm. Je to dřevěný odpočívadlo ve tvaru houby, uprostřed jedný serpentýny. Odpočíváme před závěrečným stoupáním na Rejvíz 775m/nm. Jak tak stoupáme, fantazírujrme o vandru ve Vejdě, pro neznalý Praga V3S . Jaký by to bylo, zařadit želvu ( redukce ) a tatatatatata, šest válců nás veze, cestou necestou, kudy se nám zamane a když by se nám nechtělo, pak že by sme se utábořily zvláště kdekoli, vytáhli kastl píva a prase z mrazáku. To by byl vandr 🙂 . Necháme si zajít chuť a dál šlapem po svých. Už vidíme baráky Rejvízu. Na louce se pasou- kráva, tele a dva koníci. U pastviny znova odpočíváme. Procházíme skrz Rejvíz a jdeme se podívat na Mechový jezírko. Je to jezírko uprostřed rašeliniště a vedou k němu prkený chodníky. Bágly necháváme schovaný za vstupní kasou a po prkneným chodníku jdeme omrknout ten úkaz. Zhruba kilák šlapem po povalech. Vůkol mokřiny, rašelina, vzácná květena, švitořící jelení a  trapně mlčící obojživelníci. Les se rozestoupil a kolem se rozprostřelo mechový jezírko. “Jezerní pánev má asymetrický profil. Jezírko má rozlohu 1692 m². Je dlouhé 68,5 m a široké 41 m. Dosahuje hloubky 2,95 m. Jeho celkový objem je 4048,6 m³. Leží v nadmořské výšce 769 m.”  Tolik se píše na Wikipedii. Na hladině se zrcadlí nebe a z protějšího břehu stromy. Poseděli jsme, pokochali se, a jak, tak vidíme kolem tu vlhkost, došlo nám, že nemá cenu spát po lesích. Vracíme se zpátky na Rejvíz. Penzion Rejvíz nás lákal zdejší pozoruhodností. Vyřezávanýma židlema s karikaturou štamgastů. Až na dvě roštěnky, je lokál prázdnej. Objednáváme si jídlo a pití. Kluci si dávají jelení guláš a pívo z Černý Hory. Mě zaujaly borůfkový blbouni se žahourem a k pití čaj.  Guášek prej supr. Borůfkový blbouni s borůfkovou vomáčkou jedna velká fantazie. Rozhodli jsme se teda zůstat. Dávám si další čaj a klucí pívo. O něco dýl přicházej nějácí štamgasti a vyhazujou roštěnky ze sedadel. Ty místa jim prej nikdo nebude blokovat. Ty gesichty se nápadně podobaly opěradlům židlí. Nenucená zábava pokračovala a najednou se k nám přitočil chlap oblečenej do cyklistických šponovek a trička POLICIE. A hned: “Kampak dete, od kaď ste, kde budete spát.” Mlžíme, aby sme nepadli do osidel stopadesátosmičky. A von nám ihned nabízí, abysme se vyspali v klubovně, kde je momentálně uschovanej materiál na opravu střechy, ale jinak je tam volno. Přijímáme a po zavíračce se ukládáme vedle pinpongovýho stolu a nějákýho materiálu. Než se stačíme uložit probouzíme ubytovanou jiřičku. Trochu nám vynadala a svým čidli-čidli,  jasně řekla co si onás myslí. Takže ticho, spát a rozchod!
Jediná podmínka, abysme mohli v klubovně spát, byla , že jestli na nás přijde ňáká potřeba, tak tady ani okolo nééé. A rána jsou zde krutá. Takovej fofr při balení jsem dlouho nezažil. Na kluky čekám za Rejvízem. Společně pak jdeme skrz močály, směrem na Koberštejn. U Pětadvacítkovýho pramene si konečně dáváme snídani. Dostáváme zprávu, že Šusťa bude co nevidět vystupovat na Rejvízu. Tak to na něj počkáme na Koberštejně. Prozatím nikam nespěcháme a tak stoupáme pomalu. Vono to ani jinak s těma almarama nejde. Rejvíz je 750m a Kobr 935m. Před závěrečný hankem sbíráme síly. Těch sto metrů vertikálně bude krutejch. A bylo. Nahoře odhazujeme almary a hledáme plíce. Jakmile se trochu vzpamatováváme, procházíme zříceninou až na vyhlídku. Rozhlížíme se, kocháme se, kolem zase ty panorámata. Včera byly panorámata z první strany údolí, dneska z druhý. Z Koberštejna taky moc nezbylo. Pouze část věže na nepřístupný skále a ta je vidět ze širokýho, dalekýho okolí. Šusťa se prozatím nedostavil, tak si dáváme šlofíka. Čekání se lehounce protáhlo a Jeza nevydržel, zdvihl telefon, vytočil a ejhle Šusťa už se začal zvětšovat, přičemž se i přiblížil. Když se vyškrábal až k nám, slušně se přivítal. Na důkaz přátelství vytáhnul Kozla v igelitce a dal kolovat. V malým odstupu za Šusťou dorazila jakási švarná děva. Na zádech pinglik a v ruce geologický kladívko. Copak to tady bude dělat? Bohužel se to nikdy nedozvíme, páč musíme dál k Opavský chatě. Za druhý války stál v prostoru Opavský chaty zajateckej tábor pro vojáky Polský armády, pak Rudý armády, francouzský a nakonec pro anglický letce. U Černý Opavy si vaříme oběd a nabíráme síly k dalšimu stoupání z 950m do 1050metrů na rozcestí našich cest. To místo se menuje Kristovo loučení a skutečně se budeme loučit. Opouští nás tady Jeza. Až do konce vandru zůstáváme tři. Z Kristova loučení jdeme mimo značený cesty a lehce stoupajícím travezem, se dostáváme do sedla pod Medvědím vrchem. Postupně mizí souvislý les. V sedle je pěknej pohled k Pradědu ale né nadarmo se tady říká “Brána vichrů”. Fučelo tudy docela slušně. V oplocený oboře stojí Heřmanovická chata ( Hermannstadtbaude ) podle starých map se ale jmenovala Stormbaude ( Blesková ). Chtěli jsme k ní dojít, jenže přes smrčinu jsme ji neviděli, tak jsme šli dál na Medvědí vrch 1216m. Už z úpatí, byla chata jasně vidět, jen byla oproti předpokladu kousek jinde. Vystupujeme na Medvědí vrch a ještě jednou se díváme na Praděd. Vejš už to dneska nejde, tak sestupujeme dólu. Na závětrný straně je stezka v hustým lese. Někde by tady měly bejt vandrácký kempy, pod převisy skal. Nějáký skály nacházíme, ale na ubytování to není. Sestupujeme o další metry níž, jenže už žádný skály nemůžeme najít. Ještě není tak pozdě, proto se rozhodujeme dojít až na Quinburk, další zřícenou zříceninu. Navíc musíme najít nějákej pramen s pitnou vodou. Po nekonečným sestupu docházíme k asfaltový cestě, tím pádem je to na Quinburk posledních 1,5 kiláku, skoro po rovině. Pořád nám ale schází voda. Nacházíme ji kousek před odbočkou ke zřícenině. Vytejká z podskály plnými doušky. Nabíráme do plna čutory a petflašky. Teďka už nás navigace vede nezadržitelně na hrád. U paty hradu nacházíme ohniště, takže se tady ubytujeme. Než zapadne slunec úplně, rozhlížíme se ještě po hrádě. Bohužel je zase několik století fuč. Tak se rozbalujeme, dáváme večeři, chvilinku klábosíme, ale únava nás kosí. Jdeme si lehnout. S večerem sílí vítr, hučí ve stromoví. A ač utahaný, neustále nás budí pomyšlení na pád stromu.
Noc jsme přežili, ale jen tak, tak. Vaříme rannní čaj, snídáme. Šusťa touží po koupelně, tak si ji jde najít a prej, ji našel. Voda byla odražená. Od kamene 🙂 . Znovu se jdeme podívat po Quinburku. Z hradu mnoho nezbylo. Jen pár fragmentů zdí. Zato tady asi byl John L., protože na jedný skále má plaketu s podobiznou. Po prohlídce se vydáváme na cestu. Vracíme se asfaltkou zpátky na prázdný složiště dřeva. Odtud se lesem chceme dostat k Jánský chatě a pak dolů na zříceninu dvouhradu Rabenštejn a Weissenštejn. V naší mapě ani navigaci se chata nenachází. Jdeme teda na slepo a chatu někde v hustým lese míjíme. Když se dostáváme na vrchol stoupání, jsme u Loupežníku 1020m. Je to skála na hraně prudkýho klesání. Hnízdo tady maj lesoplundři-odpráskávači. Budka odpráskávárna má i matraci na odhánění vlka. Prohlížíme si to tady a pak nastavuju v navigaci směr Rabenštejn. Doslova padáme dolů. Na 700stech metrech je to o 200metrů. Mít navigaci neznamená  najít cíl bez problémů. Jako teď. Přístroj ukazoval, že jsme na Rabenštejně, ale vúkol byl jen les. Podle Jury je zřícenina pod cestou a ne nad ní. Měl pravdu kluk jeden a né naposledy. Pár desítek metrů pod cestou nacházíme místo, kde Rábenštejn stával. Hrádek býval součástí dvojhradí a spolu s Weissenštejnem. Byl jeho vyvýšenou pozorovatelnou. Součástí je taky převis nazývanej zdejšími trempy “Kraken”. Pod převisem je ohniště s příslušenstvím. K vybavení patří pánev a do skály připevněný amulety.  Weissenštejn by měl bejt na dohled, někde dole o sto metrů níž. Pro jistotu zapínám navigování, jenomže chyba tomu chtěla, že nás přístroj zase táhne blbě. Opět jsme podlehli technice a ocitáme se úplně jinde. Slejzáme až na dno údolí, kde nacházíme za 1. modrou značku a za 2. retenční nádrž Bílýho potoka. za 3. turistický odpočívadlo. Máme takovej hlad, že se jdu nejprve vykoupat do nádrže. Koupat je silný slovo. Stojím nahej, podkolena v ledový vodě a rychle na sebe cákám odraženou vodu. Jednou rukou na sebe cákám, druhou se mydlím a abych se zahřál, tak vibruju celým tělem. Mytí je tak důkladný, že vlka vyháním jednou a provždy. Takhle očištěnej si dávám oběd. Juru a Šusťu furt nepustila myšlenka vidět Weissenštain a tak se podle rady lesního muže vydávaj proti proudu potoka, kde zmíněnou ruinu nacházej. Já mezitím relaxuju a to tak, že velmi. Za hlavou mi hučí Bílej potok, nad hlavou šumí les. To se to dělá hají. Když přicházím k sobě, vidím, že kluci tady ještě nejsou a tak si dávám repete. Kluci se vrátili a tak se jde zase dál do Železný. Šusťu chytal fantas a že musí vidět hokej, aby jako těm našim pomoh do finále. Nasadil svůj pověstnej trhák a byl v tahu. To já se Samem hezky pomalu á fortel. Doklopejtali jsme se do Železný, kde hned na výchozu z lesní cesty stál Šustimil a usmívajic nám kine k hospodě U Radka. Tak se dočkal. Hokej se vyvíjí špatně. Aby hráče podpořili dávaj si jednu Holbu za druhou. Normálně prej maj dneska zavírací den, ale kvůli hokeji je otevřeno. Štěstí, že to matláci projeli a hospodskej zase zavřel, jinak by následovala ukrutná oslava. Co dělat? Jdem do Vrbna pod Pradědem, najít otevřenej krám s chlebem. Penny market má otevřeno ale je na druhý straně města. Už cestou ze Železný začínáme měnit plán. Lepší by bylo najít hospodu kde vaří a dát si nějákej pořádnej gáblík. Ptáme se místních, kde by to šlo. Odpovědí nám je, že ve Vrbně je 28 hospod. Překračujeme Střední Opavu, ocitáme se teda ve Vrbně 550m/nm. Přicházíme na hlavní ulici, vidíme několikero vývěsních štítů “HOLBA”. U nejbližšího se ptáme. Odpovídá nám středně rozjásaná osoba, kdysi ženského pohlaví, dnes čarodénice. Tady se jenom leje a naproti v hotelu taky, šak se zeptéte. Když pudete tamtó cestou bude tam Picérka. Zkoušíme hotel naproti a zrovna, když vlezeme na zahrádku, vypotácí se ven pingl kasírova hosty. Jeho pohled říká, že nevařej. Jdeme teda tamtó cestou a opravdu nacházíme Picérku. Co naplat, dávame placku nevalný chuti. To dělat u nás, tak končej, ale tady je to asi něco nóbl. Znova zapřádáme hovor o tom, jak už toho bylo dost, což Šusťa asi slyšet nechce. Z domova dostáváme zpřesněnou předpověď počasí, ve který se říká, že by měl přijít déšť. Chleba nekupujeme, stějně maj všude zavříno a na jeden den ho máme dost. Začíná se smrákat, tak řešíme kam půjdeme ležet. Navrhuju, jít na Zámeckou horu s tím, že ráno uvidíme kam půjdem. Jestli domů nebo alespoň do Karlovy Studánky. Je jasný, že tenhle vandr už na Praděd rozhodně nemáme síly. To se ukazuje ve chvíli nejtěžší, když už je tma a my furt nejsme na Hoře. Slabší jedinci si přejou bejt zakopaný tam, kde zrovna upadli. Optimistickejma kecama, typu, už tam skoro sme, jenom kousek a sme nahoře, poslední zatáčka a už si lehnem, je zvedám a z posledním dechem vylejzáme do sedla pod Fürstenwalde 790m/nm. Tady definitivně rozbalujeme spacáky a uleháme.
Bohužel znova fičí a hučí vítr. Moc dobře se nám nespí. Někdy kolem půlčtvrtý, mi na gesicht dopadlo několik kapek. Nedřív se snažím vyvolat ducha Honsový. Povedlo se! Honsovou sice nevidím, ale cejtím ji všude okolo. Radši najdu rosničkou. Je tma a žádnou v dosahu jednoho metru nenacházím, zapínám telefonoblet s interfernetem. Meteor ukazuje, jak nám roste oblačnost nad hlavama. Alarm! Vstávat, balit! Za chvíli je to tady! Spláchne nás to! Balíme jak to jen de. Kam jdeme? Jura říká, že na zřícenině Fürstenwalde je nová rozhledna, že by se tam dalo schovat. Tam uvidíme co bude. Začíná se rozednívat. Na hrad přicházíme za slušnýho šera. Vrcholek hory je vykácenej, studenej vítr fičí, chvílema opravdu mrholí. Rozhledna tady opravdu stojí. Nemá jedinou stěnu, takže nechrání před ničím. Zalejzáme na závětrnou stranu nasazujeme bundy, radíme se co uděláme. Jura i já toho máme dost a rádi bysme domů. Jestli se vyplní to, co je v předpovědi, nemá cenu nikam dál chodit. Dívám se na radar a ejhle mraky se rozpouštěj. Znova mudrujem, jestli nejít do Karlovy Studánky. Po zralý úvaze si ji necháme na příští vandr. Páč tady vopravdu hnusně fučí, scházíme dolu k Vrbnu, kde by mohlo bejt o trochu vlídnějc. Někde v polovině kopce nacházíme plácek za větrem. Rozbíjíme ležení. Šusťa se okamžitě přikrejvá dekou a usíná. My s Jurou zapalujeme liháče, vaříme čaj, snídáme. Z internetu zjišťuju, že mi z Vrbna jede autobus v 8.20 do Jeseníku. Snídáme poslední zbytky chleba s paštikou a začínáme se těšit na vanu. O půl osmý se zvedáme, scházíme dolů do Vrbna. Tou dobou už slunce řádí, předpověď nepředpověď. Sotva vylezeme z lesa, je to jako bysme se ocitli v jiným časovým pásmu! Nahoře fučelo, mrholilo, byla kosa. Tady svítí slunce, pařák a ani nefoukne. To sou mi teda událostě. Na věci to nic nemění, jedeme domů. Teď teda najít autobusák. U prvních baráků potkáváme jakousi místní ženu. Ptáme se, kde že je tady autobusový nádraží. Tož, to ja nevím?!. Jeden autobus jede ztama, hentam taky jede, tu zde je taky zastavka. Děkujeme a radši jdeme hloub do civilizace. Podle pravidel se autobusák může nacházet uprostřed města, nebo společně s vlakovým nádražím. Když míjíme nějákou zastávku, koukáme jestli tam není jízdní řád linky kterou hledáme. Není! Přicházíme do centra Vrbna, znova se pokoušíme zeptat. Výsledek je podobnej předchozímu! Autobusák? To tu néni. Do Jeseníka? Tož, tu z kruháča a nébo odbočka na Vidly tam. Ukazoval někam za město odkud právě jdeme. Autobus by měl jet cca za 10minut, trochu jsem znervózněl. Mastíme k vlakáči! Místní to maj nějáký pomotaný. Velmi rychlou chůzí přicházíme k vlakáči. Stojí tady autobus a hlouček lidí. No a je po problému! Jdu za řidičem, ale dozvídám se krutou pravdu. Vopravdu tady autobusák není a spoj do Jeseníku staví na druhým konci města. Tam jsme šli před půl hodinou! Takže je to v …! Malinko mě ruply nervy a několik minut jsem přeříkával vyjmenovaný slova po k, h a č. No co! Pojedu vlakem. Je to sice dražší, ale zato delší cesta. Stejně se říká, že nevím co s prachama. Nalejzáme do “Orchestriónu, M152.0, dnes 810″, kde už sedí nějáká paní. Ihned navazuje rozhovor:” Jak se vám tady líbilo?” Ještě že sem rozenej kliďas, jinak nevím, nevím. Pak už to cuklo a jedeme domů. V Olomouci se loučím s klukama. Oni jedou na Brno, já na Pardubice. Co čert nechtěl, před Pardubkama se ICéčko zastavilo kvůli rekonstrukci trati a protože navazující spoj nepočkal, musím jet následujícím a ještě jednou přestoupit v Hradci Králové. Domů se ale dostávám.
To je z tohohle vandru všechno.

Fotky a videa jsou zde.

Výsledky a grafy:       Celá Trasa          Den1          Den2          Den3          Den4          Den5

Video ve vysokým rozlišení: Zlaté Hory 2013