Na Příšerák 2013

Aneb s transvestitou přes Vozku. O tom, ale až ke konci, nejdřív jsme museli vyrazit do výchozího bodu vandru v Horní Lipový. Stalo se to mezi 25tým a 28.9.2013 a už po druhý jsme se vydali do oblasti Rychleb, aby jsme se přesunuli na Hrubý Jeseník.
Ve středu pětadvacátýho, nás povozily dráhy, aby sme se sjeli v Zábřehu a společně se dostali do stanice Horní Lipová. Muzeum Slezskýho “Gufera”, už známe, tak se vydáváme rovnou k hlavnímu lákadlu dne. Zase svištíme do LESNÍHO BÁRU na buřty a klobásky. Kdo to nezažil neví o čem to plácám. U báru bylo zase živo. Školní výprava obsadila málem všechny místa a právě rozdělanej oheň v krbu si taky přivlastnila. Naštěstí se zdrželi jen na jednoho buřta a vymajzli pryč. Chladnička ale byla dost vybraná a oproti minule chyběly i kremrole. Když už zbejvaly poslední dva kousky špekuláčků, přijel zelenej panáček s novou várkou. Když vyložil co měl, dal se s náma do řeči. Za odměnu nám mohl udělat společný foto. Pak nasedl a odjel. Když už nám lezly špekáčky i ušima, naházeli jsme peníze plechovýmu vrchnímu do chřtánu a vydali se do kopce k hornímu baru. Po vydechnutí zase stoupáme. Stoupání už není tak prudký, jako na horní bar, ale vytrvale stoupáme, až na Útulnu Mates. Z Horní Lipový na Mates je to nějákých 470metrů vejškových na pěti kilometrech. Přesněji ze 6-ti set do 1070-ti metrů nad rybníkem. Od Metesa na útulnu pod Sokolíma skálama vede cesta převážně z kopce a tak je zbytečný popisovat sestup. Ikdyž :-), cestou pod Matesem se dal chytit poslední signál a toho využil Marcel. Jak tak hulákal do sluchátka, zůstal někde vzadu, zrovna když bylo nutný odbočit za Jeřábčí chatou dolů a podél potoka jít na útulnu pod Sokolíma skálama. Nekonečně dlouho jsme čekalali za odbočkou, jestli se Marcel objeví. Protože nás to přestalo bavit, šli jsme dál sami. Přesto nás našel a došel. Za světla přicházíme na útulnu Pod Sokolíma skálama. Dokud je světlo rozbalujeme a připravujeme spaní. Aby nám bylo teplo a mohli si uvařit čaj, vytahuju tajnou zbraň, protože posledně, nás brněly ruce, od těch ran do špalků. Prostě, mačeta dobrý, ale na cukrovou třtinu nebo difenbachii. Na velký špalky je lepší sekera. A když sekera, tak Fiskars s duší. Za pár mžiků, byly bukový špalky na padrť. Vlastně na dřínky. Stačilo už jen přikládat, vařit ten čaj, škvířit špekáčky a klábosit. Aby na nás nefoukalo, postahovali jsme rolety. Začalo se nám zývat, a tak hups do hajan. Tentokrát se neobjevil žádnej ratatoul a neochutnal ze zásob. Ráno stačilo do krbu přidat polínka a už za malou chvíly, hořítko ohní a snídaně voní. Několik z nás dokonce vykonalo v nedalekým potoce ranní hygiénu. Po tom všem jsme zabalili bágly a vydali se stoupat k hranici. Podel cest se objevovali různý houby. Všechny byly jedlý, akorát některý jenom jednou. Počasí se začalo trochu mračit, trošinku sem tam mrholilo. U jednoho rozcestí, začalo slušně cedit. Jak si tak nasazujeme deštník, pláštěnku a čepici, odněkud se přiřítil teréňák s kůrovcema (čti lesáci). Chvilku mávali stěračema na místě, najednou velitel vozu ukázal někam do prudkýho kopce, načež teréňák zavyl a vyrazil mezi stromy vzhůru a zmizel. Efektní zmizení teréňáku, pomysleli jsme si. Pozbírali jsme si brady ze země a vykročili dál. Zhruba po kilometru odbočujeme po vzoru “kůrovců” do kopce. Táhlým traverzem stoupáme k hranici, kudy vede turistická značka na Smrk. Už neprší, ale vlhko vysí ve vzduchu, na stromech, v trávě i v mechu. Z mechu a jehličí znova vykukujou houby. Jít na houby, byl by to super úlovek.  Stačilo jen plnit nůše. Protože nemáme vajíčka, pepř, cibuli, pánvičku s volejem, ani nůši,  kašlem na houby a vytrvale stoupáme. Někde uprostřed lesa se zjevují zničeho nic dva kůrovci se psem. Nejspíš jsou to ti z teréňáku. Pokecali jsme o navigaci, jestli by se hodila ke kontrole hranic pozemku. Rozptyl ±8metrů je prej mnoho na rozhraničování. Bodejť, turistická navigace je nepřesná. Pro geodety se používá něco speciálního za fůru peněz. Rozloučili jsme se a pokračovali na Smrk. Ještě nějákou dobu nás doprovázel “kůrovcův” pes. Na slova “huš a kšá” se nic nestalo. Až na otázku, kde máš páníčka, se ho podařilo odehnat. Čím víc stoupáme, tím víc fouká vítr a mrholí. Jak se dostáváme na hřeben, mrholení se změnilo na drobný déšť. Nahoře na Smrku už slušně leje. Schováváme se do přístřešku a vyčkáváme, jestli nepřestane pršet. Marcel zapnul telefon a za chvilku už má eSeMeSku, aby Jura volal domů. Hovor nebyl ani tak dlouhej, jako smutnej. Na věčnost odešel tchán. To znamená, že Jura jede domů. V chytrým telefonu, jsme našli spojení na Tišnov a museli se rozloučit. Co teď bude s náma, začali bědovat davy malověrných. Přestalo pršet, tak nezbylo než se držet plánu a šlapat dál. Smrk už sice není nejvyšším kopcem Rychleb,  ale vejš se drápat nebudem. Přes Brousek jdeme na nejvyšší horu. Travnou horu, ale z lehka míjíme a pak, šup dolů k Císařský chatě. U Císařský zase začíná fičet vítr. Odpočíváme pod přístřeškem, jenže se přidává mrholení. Radši jdeme dál a protože se potřebujeme dostat na Kronfelzof, odbočujeme na Ostružníku, ze zelený na modrou značku. Počasí je jako na Apríla. Slunce svítí, po modrým nebi letí mraky, ale furt leje, nebo mrholí. Z odbočky u Ostružníku padáme ostře dolů, necelej kilák k rozcestí lesní cesty. Máme hlad, jenže je tak mokro, že rozdělávat oheň nemá smysl. Bylo by to jenom zdržení. Na zápálení dřeva, by byl potřeba plamenomet. Dáváme paštiku, případně lanšmít, skývu chleba ,vodu z čutory. Sedíme na báglech, přežvykujeme. Ani trochu to neprotahujeme. Po jídle zase na štreku. Lesní cestou se dostáváme na louky U líp. Červená značka nás vede nad Kronfelzof. Marcel nám už po několikátý vypráví, jak tady jeho děda vlastnil jednu z chalup a dodnes mají na stěně obraz od akademickýho malíře, jehož jméno mi vypadlo z RAMky (mám obstojnou výkladní výlohu). Podle ITneráře máme najít základové desky srubů pohraničního opevnění. Zatím co se Marcel vydává dolů k barákům, tak Já se Šusťou prozkoumáváme výkop pro StM-S-40. Společně jdeme k výkopu čtyřicetjedničky. Šusťa objevuje lebku prehistorickýho kozorožce, zatím co já, bedlivě pozoruju Bedlu. Několik snímečků s bedlou jedlou a pádíme k dalšímu výkopu. Na pastvině u výkopu 43trojky se objevuje zatoulaná shaun. Je stejně překvapená jako my. Na rozloučenou pustila pár bobků a zmizela za horizontem směrem k Branný. Od Holýho vrchu je pěkný výhled na Brannou. Jenom to nesmí kazit počasí. Údolím od Ostružný se valí mlha . Zatím je mlha pod náma, někde v 6stech50ti metrech, jenže my tam sejdeme a necháme se tím vlhkým mrakem pohltit. Dole u silnice je StM-S-50 a z našeho směru k tomuhle bunkru nevede přímá cesta. Jdeme teda pastvinou. Sestupujeme teprve chvilku a už nás mraky pohlcujou. Tráva je najednou docela mokrá a sem tam přestává bejt vidět nebe. Navigace nás šťastně dovedla ke srubu, jenom sme se museli vyhnout pádu do lomu bejvalý vápenky. Po krátký prohlídce 50tky se rozhodujeme co budeme dělat. Podle plánu jsme měli přespat někde za potokem na druhý straně údolí. Jenomže je hodně mokro a na hrdinství není čas. Marcel navrhuje, aby sme šli do Ostružný a tam uvidíme. Ještě než jsme tam došli, viděli sme, že venku to dneska nepůjde. Znova se zatáhlo a viditelnost klesla na pár merů. Větrníky nad Ostružnou byly jenom slyšet a to stojí hned u silnice. V Ostružný jdeme pro sichr kolem vlakovýho nádraží, kdyby se tady dalo přespat. Všechna zdejší nádraží, nemají zastřešený peróny. Radši teda jdeme do Skilandu na jídlo a pivko. Rozhodujeme se, že změníme zítřejší plán. Půjdeme na Ramzovou a lanovkou vyjedeme do půl kopce. Ptáme se vrchního na ubytování, jenže odpověď je neurčitá, cena noclehu vysoká. Pomocí internetu nacházíme levnější ubytování v Penzionu Anežka. Venku se rozpršelo, takže  je dobře, že budeme spát v suchu. Na víc provedem speciální očistu. Právě po speciální očistě se začal odvíjet příběh transvestyty. Po koupeli jsem si vzal čistý slípky, ale něják mi neseděly. Asi moc piv.
Ráno platíme za ubytování a odcházíme k lanovce. Snídani odkládáme na později. Počasí je jako vyměněný. Je sice chladno, ale mlha zmizela i s deštěm. K lanovce přicházíme právě včas. Chlapi nakládaj nějákej materiál na sedačky a kola se roztáčejí. U kasy nás zastavuje kasařka. Pro jízdu nahoru nás musí bejt minimálně ČTYŘI a nás je tři! Telefonát vedoucímu a můžeme přeci jenom jet. Počasí je jedna báseň. Panorámata jedna báseň. Lano sviští přes kladky, sloupy se míhají. Těch jeden a půl kiláku uběhlo jako nic. No nevadí. Konec básní a vzhůru na příŠerák. Trasa z Černavy (Někde se uvádí Čerňava) 1050metrů/n m. na příŠerák 1350metrů/n m. je dlouhá 2,5kiláku. Ani se nechce věřit, že dřív jezdily touhle trasou povozy s nákladem proviantu na chatu Jiřího. Přesto se v některých místech dochovala štětovaná cesta. Už někde pod “Koňskou vyhlídkou” funím a zůstávám někde vzadu. Ostatně jako vždycky. Z vyhlídky je vidět les, údolí a v dáli stoupat dým. Na snídani je tady málo místa, ale na malý odpočinek dost. Vyhlídka je ve dvou třetinách výstupu, tak to je ke snídani jen kousek. Horní část stezky je široká, jen štětovaná cesta je dost zničená. Chtělo by to dost velkou opravu, aby se líp chodilo. Na rozcestí pod Chatou Jiřího si konečně dáváme snídani. Čaj, chleba s paštikou, müsli z francouzskýho KDčka. Až do chvíle, než jsme po snídani zabalili, to vypadalo, že na celým Šeráku není krom nás nikdo. Jako mávnutím proutku se kolem začaly rojit turisti. Nejdřív párek “lyžařů” bez lyží, pak školní výprava. U chaty Jiřího, už to bylo úplný rojení. Výhled na Jeseník je od chaty úžasnej. Obvzlášť, když jsou mraky ve stejný vejšce jako my. Na tu parádu se přišel mrknout i místní kočičák. Chvilku mrkal s náma, ale pak šel vymrzovat zpátky ke stolům, jestli někdo něco neupustí. Ze Šeráku se vydáváme na nejvyšší bod vandru, Keprník 1423m/n m. Cestou potkáváme důchodce, jak lehce poskakujou z balvanu na balvan. Kéž by mě, bylo taky tak lehce. Na Keprníku je dost těsno. Všichni se chtěj rozhlídnout. Přicházej sem různý existence, ale tanečník-zpěvák sem zavítá málo kdy. Protančil se na vyhlídku, no vlastně sebou trhal a vydával hubou zvuky. Pak seskočil z kamene a zmizel směrem k chatě Jiřího. My se vydáváme dál, avšak pod Keprníkem odbočujeme na Vozku. Úzká vlhká cestička se klikatila nízkým řídkým lesem. U Vozky byla celkem dost bažina. Na rozcestí necháváme bágly a vylejzáme vozkovi za krk. Úžasný rozhledy, jen studenej fučák nás brzo snáší dolu. U báglů bylo hemžení. Školní vejlet zabral celý rozcestí. Štěstí, že nechali průchod bažinou, jinak by sme tam zůstali do teď. Od Vozky klesáme až do Zadního Alojzova. Nejprve si ale dáváme oběd u Hášovy chaty. Taky tady nabíráme vodu ze studánky. Po jídle a odpočinku jdeme zase z kopce do Josefový podél potoka Hučava. Na chvilinku se nám značka ztratila, ale jen na malinkou chvilinku. A už je tady Josefová. Moc z ní nezbylo, jen hájovna a to bylo do roku 1960 v Josefový 17 domů. Jdeme se podívat proti proudu Hučavy na zdejší vodopády. Josou malý a celkem neznámý. V Josefový byla i úzkorozchodná drážka na svoz vytěženého dřeva. Drážka byla gravitační a provoz ukončila v roce 1936. Pozůstatkem drážky je mostek svážnice uprostřed lesa. Víc se nezachovalo. Byly ale doby, kdy se dřevo sváželo gravitací do Františkova k železnici. Protože víc nic už nebylo k vidění, jdeme na Zadní Alojzov. I tady zůstal jeden poslední barák. Stoupáme na malý hřeben s vyhlídkou na Brannou – Kolštejn. Prudkým klesáním se blížíme k cíli vandru. Pastvinou scházíme do Předního Alojzova. Slunce už je nízko a údolí Branný je tak hluboký, že jakmile projdeme Alojzovem, zapadá za protějším kopcem. Od vyhlídky klesáme z osmisetčtyřiceti  do šestiset metrů na necelým kilometru. Nádraží je pod Městem Branná, to znamená, že náměstí je na kopci. Od nádraží musíme jít asi 300metrů po silnici, abysme odbočili do schodů mezi barákama a vystoupali kolem kostela na náměstí. Na malou chvíli se znova objevilo zapadající slunce. Šusťa a Marcel šli zjistit, jestli by se nadalo u zříceniny Kolštejna přespat. Bylo by to trochu problematický a tak se později rozhodneme jít spát nad nádraží, kde Šusťa viděl příhodný místo. Prozatím míříme do “Restaurace Kolštejn” na jídlo a místní pivko. Restaurace je zároveň minipivovarem a taky je součástí wellness hotelu. Objednáváme si jídlo a nějáký to pití. Pivo Bran je světlá dvanáctka, po který hlava nebolí. To zjišťujeme samozřejmě ráno. Wellness hosti se neustále střídají, jenom my zůstáváme. Je pátek a tak se zničeho nic rozezněla zcela živá muzika a nepřestala až do zavíračky. Ač byla kapela nevelká, tak to byla jednoznačná přesilovka samohrajkáře, proti prázdnýmu parketu. Muzikan to zabalil kolem jedný a tím byl konec i pro nás. Po zaplacení jdeme opravdu nad nádraží. Podle předpovědi by mělo bejt v noci pod nulou. Skutečně je venku docela chladno. Leháme si nedaleko nádraží na nejmíň nakloněný rovině. Žádný mrazy nás nepostihly a spalo se nám na listí dobře. Ráno nemusíme pospíchat, protože odjezd je až o půl desátý. V klidu snídáme a balíme. Překvapení nás čeká až když přicházíme na nádraží. Zde stojící ” jednoduše chytrý” auto bylo docela vomrzlý. Jiný překvápko se už nestalo. Kupujeme jízdenky, teda krom Šusti, kterej jezdí režíjně a vydáváme se domů. V Zábřehu se naše cesty dělí, klucí pokračujou na Brno, já na Pardubice. V 15hodin jsem doma ve vaně. A to je zase všechno.
Zapomněl jse doříct jak to bylo s tím transvesťákem. No jak?! Normálně! Celej den mi ty divný slípy padaly ke kolenům. Večír jsem si vzal jiný a až doma se to vysvětlilo. Vlastně zkomplikovalo. Jak tak házím to špinavý prádlo do pračky, tak mi najednou Renča říká: ” Co to tam házíš za prádlo? Kde ste proboha byli? U jaký coury s to byl?! Kdes vzal ty kalhotky?” A proto mi furt padali. Ale jak se objevily v mým prádle, to opravdu, ale opravdu nevím 🙂 .

Fotky a videa: tady

Video ve vysokým rozlišení: Na Příšerák 2013