Hexenschuss

Milovníci mých stránek si určitě říkali, co se to děje. Bez mála rok, se neobjevila jediná čárka. Něják nebyl čas, případně se opakovaly přírodní zákonitosti, jako: “Vinobraní, vánoce, silvestr, opice, pondělí, úterý, sekera, lopata, parní válec, nebo jiný pracovní dny. No a když už se schylovalo k vandrování a bejvalo, by bylo o čem psát, tak šlus. Vlastně hexenschuss! Jednoho květnovýho rána, jsa vyspat do bleděrůžova, provedl jsem na posteli protažení. Takový to áááách, při kterým je tělo stále horizontálně rozvalený, přičemž pazoury a hnáty, se vzalujou od těla. Najednou mi to samovolně heklo, zároveň mnou projela bolest od pasu do pravýho lejtka. Ta bolest, by se dala přirovnat, řekněme k zapíchnutýmu noži do zadku a ještě s ním někdo furt otáčí. Garantuju Vám, že zapíchnutá centimetrová tříska pod nehet je proti tomu prd ( Vím o čem mluví, protože asi 14 dní před tím, jsem si jednu zarazil:-) ).  Ale zpátky k hexenschussu. Do dvou vteřin stojím a čekám, kdy to odezní. Nic takovýho nepřichází. No nic, hybaj do práce. Jedeme autem a to je móóóc pěknej zážitek. Během 4km stavíme  dvakrát a doslova vyskakuju ven, páč už dýl nevydržím sedět. V práci to taky nejde. Jsem odvezenej do nemocnice. Protože je zrovna vizita, tak chodím po chodbě tři hodiny, tam a zpátky, než se zaříkávači nemocí vrátili od nemocných. Pak to šlo ráz naráz. Co vám je, jak se to stalo, proč to děláte, aha to máte ale pěknej hexenschuss. Teď vás tady se sestřičkou vopícháme a můžete jít. Kdyby něco, tak zas přijdete, jasný! Jo, odpovídám a těším se jak to zabere a budu do pár dní fit. V práci se loučím s tím, že v pondělí. Nasedám do auta, odjíždím. Abych nezdržoval provoz na hlavní, až mě bolest vystřelí z auta, jedu bočníma ulicema. Co čert nechtěl, v jedný úzký uličce, stojí pošťáckej fuhrwerk a blokuje průjezd. Musím ven a nadávám až se pošťák otáčí. Cestou ke garáži stojím celkem  třikrát. Z garáže musím na kole, ale už to nejde. Po pár metrech slejzám a tlačím. Ani to moc nejde a proto jedu jako na koloběžce. To je kupodivu snažší, ikdyž kolemjdoucí asi nevěří svým očím. Neustále, až do večera čekám, kdy jako to vopíchání zabere. Nemoha se dočkat, jdu spát. Lehám si, přikrejvám se, zavírám oči. Do dvou fteřin zase stojím. Zkouším jinou polohu, ale kdepak. Nejde to ani za nic. Od týhle chvíle chodím, chodím a zase chodím. Nejde to sedět ani ležet. Celou noc chodit po bytě, není nic moc. Ještě celý další dopoledne a kousek odpoledne se to nedalo vydržet. Pak přijela rychlá záchranná, naložila mě a šups zpátky do špitálu, na reklamační oddělení. Ejhle! Děla ta samá doktorka. Říkate, že to nepomohlo a prášky berete? Jenomže jaký, říkám já. No ty co jsem… Vám…. nepředepsala. No nevadí. Dostanete kapačku, ta vám uleví a sebou pár prášků, než si v pondělí koupíte vlastní. Dvě hoďky mě napouštěli čímsi, co mě mělo ulevit. Teď můžu říct, že to bylo plejtvání prostředky daňových poplatníků. Druhej večír prochozenej a bolí a bolí, jako čert. Ráno přicházím na to, že když si sednu na holou zem, že to sice bolí ale můžu si lehce pár minut odpočinout. První prášky taky nezabíraj a hned v pondělí dostávám od obvoďačky nový, údajně určeny pro ty v posledním tažení. Asi nejsem v poslední tažení, protože taky nezabíraj. Navštěvuju znova nemocnici. Výsledkem byla sada nových prášků a návštěva rentgenu a CTéčka. Je zvláštní, že co jiný kurýrovalo, se mnou to ani nehlo a tak nezbylo než chodit a chodit. Zhruba šestej den, začínám usínat za chůze. Výsledkem byl noční náraz do futer dveří a srážka se stěnou. Aby bylo jasno! První dva tejdny jsem spal zhruba 3 hodiny za 24hodin, v tom polosedě na zemi opřenej zádama o otoman v obýváku. Taky jsem přestal polykat ty prášky, co mi předepsali a který jsou na speciální recept. Bez nich jako s nima, furt to bolí. Už během prvních dvaceti dní se to začalo zlepšovat, takže spánek v polosedě se prodlužoval i na 6 hodin. Následky takovýho spaní se projevily shozením 8kil. No nebudu to napínat. Po měsíci a kousek se na magnetický rezonanci zjistilo, že mám, světe div se hexenschuss. Po měsíci a půl se bolest začala vytrácet. Za pomoci prášku na spaní, se podařilo zase spát v posteli. Po dvou měsících utrpení zase šup do práce. A co víc, už zase můžu na kole zdolávat Rýchory. Jako dneska. teda 9.8.2014. Konečně jsem se dostal na louku, kterou vidím od nás z Horňáku. Plánoval jsem to od roku 1974. Opravdu 40let! Každej rok jsem tu louku chtěl najít. Párkrát jsem ji hledal, jenže vždycky to holt nevyšlo. Až dneska.! A když už jsem na ni byl, tak z radosti a za odměnu, jsem to natáhnul na Kutnou a přes Stachelberg, Zámeckej vrch domů. Za dvě hodiny patnáct a 25km, odměna. Za tu námahu, grilovaná krkovička. K tomu vlastnoručně vypěstovaný rajčata, paprika a vokurka. A to je konec Hexenschlussu. Aspoň doufám. Doktorka teda říká: “Že prej je to na furt.” Dá se to prej udržovat pod kontrolou cvičením. No tak uvidíme. Asi.

Fotky z jízdy zde a zahrady tady.