Dovolená 2014

Po těžké nemoci viz. článek Hexenschuss a dvacetidenním nápravným pracovním táborem 🙂 , bylo nutný, si opravdu  IMG_0511odpočinout. Už od jara byl zamluvený apartmán  Pavlína ve Vodný ve středu Lázeňského trojúhelníku . Kýženého dne 23.8.2014, nakládáme kola na střechu. Do kufru pak koberec, umývadlo a plesový šaty. Néé koberec néé, ale různý oblečení na kolo, vejlety a reprezentaci. A taky trenky. Tejden je dlouhej a kufr auta prostě malej. Těch 340litrů je na tejden málo. Když jsme to tam všechno našlapali a seřídili navigaci, vyrážíme. Sobotní krajina se míhala, aby zůstávala někde za námi. Dálnice na Prahu se oproti loňsku uklidnila a tolik nedrncala. Dokonce jsme zbytečně nezajížděli na kruháč u IKEI,  jako loni 🙂 . Hned napoprvé jedeme po jižní spojce. U lanovýho mostu je nějáká zácpa, ale jen drobounká. Hlídáme si směrovky na Plzeň a doufáme, že navigace ví a upozorní nás. Zácpička se rozplynula a tu se náhle objevila směrovka: “Plzeň v pravo.”  Navigace mlčí, přesto odbočuju. Jestli je to možné otočte se. Otáčím hlavou na všechny strany,  hledám další Plzeň, ale buď centrum nebo Brno. Jedeme teda na Brno. Navigace hystericky křičí otočte to na Mnichov a tak se po několika kličkách vracíme poslušně na okruh. Jedeme si po okruhu, když tu se náhle na kopci před námi objevují Barandovské Terasy. To byla kdysi HogoFogo putyka, říkám své tiskové hlučící. Držte se vpravo, vpadla mi IMG_0540navigace do řeči. A sakra, než se stačím zařadit, už si to svištíme tunelem na Smíchov. Smíchy se nemůžu udržet na sedačce. Jéé hele Hradčana v dáli a tady je Anděl! Míjíme ho a konečně jedeme po Plzeňský na Plzeň. Ve Zdicích si dáváme oběd.  A stejně jako loni, si dáváme krkovičku se šťouchačkama. Pak už jenom Plzeň, Toužim, Bečov a Vodná. Paní majitelová nás ubytovala, vyřídila finančnostě a pak už jsme ji viděli až při odjezdu. Protože nebylo ještě tak pozdě, šli jsme se podívat po okolí. Apartmán stojí stranou Vodný u železniční trati asi 5 minut  od blízký silnice. Zjišťujeme, že vlaková zastávka se nachází celkem blízko. Tím pádem se toho dá využít k vejletům. Hnedle zjišťujeme průtočnost trati. Jezdí tady GWTrain i ČD. Jedni jezdí Mariánky -Vary a druzí Rakovník – Horní Slavkov. Hned zejtra je využijeme a pojedeme do Bečova na zámek. Šli jsme ještě kousek k Bečovu ale nedošli. Otočili jsme to zpátky. Ve Vodný ještě kontrolujeme zkorodovanej most a ukazuju Renče střílecí kytku. Netýkavka žláznata, na ní po dotyku vystřílela náboje. Necháváme netýkavku čmelákům, most železotočům a jdeme si udělat véču. Soumrak je tady, za okny furt svištěj vlaky tam a zpátky. Jdeme spát, aby sme byli zejtra čilý.

Je neděle. Máme naplánovanou návštěvu zámku v Bečově nad Teplou. Po snídani a hygiéně jdeme na vagzál a lokálka nás převáží IMG_0609do Bečova. Cestou od nádraží vidíme svatebčany, jak vylejzaj ze stanů u restaurace “Stará pošta”. Počasí nám prozatím přeje. Svítí slunec, i když vítr je studenej. V kase si kupujeme vstupenky na prohlídku. Jsou tady dva okruhy. Jako první volíme “Relikviář Svatého Maura” a po obědě interiéry. Podle Wikipedie:  Relikviář byl vyroben na zakázku člena zámožného rodu Rumigny, který také založil benediktinský klášter v belgickém městě Florennes. Biskup Gérard de Rumigny získal relikviesvatého Jana Křtitele a později svatého Maura z katedrály v Remeši. Právě pro uložení těchto ostatků byl relikviář zhotoven. Ještě později byly do relikviáře uloženy ostatky sv. Timoteje a sv. Apolináře. Po Francouzské revoluci byl klášter, v jehož majetku se relikviář nacházel, zrušen; relikviář samotný se stal vlastnictvím jiného kostela ve Florennes. Byl však částečně poškozen, a od církevní rady jej roku 1838 zakoupil za 2500 franků šlechtic Alfred de Beaufort. V polovině 19. století nechal schránku zrestaurovat nákladem 3 tisíc franků. IMG_0581aRoku 1888 byl relikviář vystaven v Bruselu, roku 1889 jej Alfred de Beaufort přemístil na svůj zámek v Bečově nad Teplou. Za druhé světové války příslušníci rodu Beaufortů kolaborovali s nacisty. Na konci války v roce 1945 ze zámku v Bečově uprchli jen s nejnutnějšími předměty. Relikviář byl však ještě předtím, než Bečov nad Teplou opustili, uschován do zásypu podlahy hradní kaple Navštívení Panny Marie. Zámek byl po válce znárodněn. V červnu roku 1984 československé úřady kontaktoval občan USA Danny Douglas; na zastupitelském úřadu ve Vídni začal vyjednávat s československým státem o nákupu blíže neurčené historické památky za 250 tisíc dolarů. Při vyjednávání vyšlo postupně najevo, že jde o dutý kovový předmět o velikosti přibližně konferenčního stolku s vysokou historickou a uměleckou hodnotou, který leží zakopaný asi 100 kilometrů od Norimberku. Po dalším pátrání v archivech nalezli českoslovenští kriminalisté fotografii a popis relikviáře uloženého na zámku z roku 1932. 4. listopadu 1985 začali prohledávat celý bečovský areál; relikviář byl objeven následující den. Písemná zpráva muzea ohodnotila relikviář jako památku nevyčíslitelné hodnoty; její vývoz proto nepřipadal v úvahu. V důsledku nevhodného uložení ve vlhké zemi byla však schrána ve velmi špatném stavu, jenž vyžadoval zrestaurování; restaurátorské práce ale započaly až o několik let později, roku 1991, po vyjasnění majetkovýchIMG_0590 a vlastnických vztahů. Náročného a dlouhého procesu restaurování se ujal Státní úřad památkové péče. Práce probíhaly mimo jiné v kooperaci s restaurátory z německých Cách. Bylo však také nutno vyvinout nové restaurátorské postupy. Relikviář byl rozebrán, přitom byla mj. odstraněna sádrová výplň sošek z předchozích oprav. Vzácné kameny byly sejmuty a vyčištěny, poškozené pracně opraveny. Stovky dílů bylo třeba opravit nebo nahradit, poté byly postupně osazovány na nové ořechové jádro, které nahradilo původní polorozpadlé dřevodubové. Relikviář byl kompletně zrestaurován roku 2002. varem i velikostí se relikviář velmi podobá relikviáři z katedrály Panny Marie v Cáchách a z katedrály sv. Tří králů v Kolíně nad Rýnem. Uvnitř se nacházejí skeletální ostatky (kromě sv. Maura připisované také sv. Timotejovi), zbytky textilií a kůže. Obsah relikviáře zkoumala kriminalistická laboratoř, která provedla i testy DNA. Uvnitř relikvie byly zjištěny ostatky čtyř osob, mezi nimi i dětský mléčný zub, a egyptská látka z osmého století. Relikviář má obdélníkový půdorys o rozměrech 140×42 cm a je 65 cm vysoký. Horní část má tvar připomínající sedlovou střechu. Původní dubové jádro bylo při rekonstrukci nahrazeno jádrem z ořechového dřeva. Dekorace zahrnuje velké množství reliéfů a sošek z pozlaceného stříbra, drahé kameny, filigrány a gemy z drahokamů a polodrahokamů. Protilehlé průčelní stěny zdobí asi 25 cm vysoké sošky svatého Maura a Ježíše Krista, svrchní stěny pak kruhové medailony s výjevy ze života sv. Timoteje a sv. Jana Křtitele. Na každé z bočních stěn jsou v řadě rozmístěny sošky šesti apoštolů. Nejstarší gemy pocházejí z 1. nebo 2. století; jde o druhotně použité gemy antické. Než jsme ale mohli relikviář vidět, tak nám doporučili vypnout telefony. Průvodkyně někam zavolala a pak to přišlo. Krása stíhala nádheru. V potemnělý místnosti se za bezpečnostním sklem lesknul relikviář. Po deseti až patnácti minutách nás vypustili ven na vzduch, tu krásu vydejchat. Kousek od zámku je můzeum motorek a hraček. Na vydejchání to pravý. Tím vydejcháváním nás přepadl hlad. V okolí je dost restaurací a jedna z nich měla plněný bramborový knedlíky se zelím. Po obědě jdeme na prohlídku interiérů zámku. Po prohlídce se jdeme podívat na vyhlídku pod šibeniční vrch. Ještě před vyhlídkou na chvilku sprchlo ale pak už nic nebránilo výhledům. Navštívili jsme ještě jinou vyhlídku, na druhý straně údolí. Bylo to trochu s terénní vložkou směrem vzhůru, ale výhled ke hradu byl pěknej. Za hodinu nám jel vlak zpátky do Vodný. Tu hodinku jsme čekali na nádraží. Na základně večeře, čaj, televize a hají.

Pondělní ráno je studený, ale slunečný. Po snídani sedáme na kola a vyrážíme. Hnedle jen co se rozjedeme, silnice stoupá a stoupá. Takhle to jde až do obce Hlinky. Vejš už to dneska nebude. Jedeme se mrknout na kamený varhany. Nejsou tak veliký jako IMG_0657na Panský skále, ani tak známý, ale vznikly stejným způsobem. Sloupcovou odlučností čediče, při tuhnutí magmatu. Hned vedle je vrch Hůrka, místo dalekého rozhledu. Kdysi asi tak před 60léty možná, dneska brání rozhledům vzrostlý keře a absence rozhledny co tady, tenkráte stála. Cestou ke kolům se prodíráme keři, posetýma modrýma kuličkama. Renča je chce ochutnat, načeš jí upozorňuju na možnost otravy. Přesto ochutnala. Bobule prej byly trpký.  Až o měsíc později se dozvídám jak se to jmenuje. Byla to Trnka obecná. Nasedáme a svištíme z kopce směrem zámek Javorná. U obce Nové Kounice fotím kozy na pastvě a jen o půl kilometru dál je zámek. Je dost zdevestovanej, ale původní majitel se ho údajně snaží opravit. Blíží se čas oběda a tady není nic, ani místo na piknik. Pokračujeme přes Javornou na Český Chloumek. Tady je jen několik baráků, jeden “bydlík” a brána bejvalýho kempu. Tady rozbíjíme piknikový tábor a obědváme. Po vydatný svačině se hodinku sluníme a odpočíváme. Další cesta nás přivádí k Novýmu rybníku. Kdysi to prej bejvalo oblíbený koupadlo. Dneska je Nový rybník kolem dokola obrostlej stromy uprostřed lesa. I tady odpočíváme. Renča se rozhodla hledat houby a opravdu je nachází. Já mezi tím fotím přírodu a mladou úžovku vlnící se ke břehu. Odlesky hladiny mi ale kazí záběr. Odcházíme, já vedu kola a Renča zbírá houby. Po několikastech metrech houby mizí, tak zase nasedáme a jedeme dál. Jedeme kolem zarostlých bečovských rybníků, dolu do Bečova. Pod náměstím si v penzionu Hradní Bašta dáváme při západu slunce večeři. Pak už jedeme na základnu a odpočíváme po tý štrapáci. Večer se spouští déšť.

V úterý ráno pořád prší. Sem tam se počasí lepší a jenom mrholí. Po snídani odjíždíme nejdříve do Lokte a odtud do kláštera v Teplé. Cestou na hrad Loket, já nevšímám si koket. V tom mrholení, byly stejně zalezlý někde u kamen. Prohlídka hradu je možná, IMG_0791jak individuálně, tak s průvodcem. Navíc je v areálu expozice vězeňství a útrpného práva, nebo expozice porcelánu z místních porcelánek, přičemž  Loketská a Slavkovská už nevyrábí nic. V Markrabství, je pak ukázka z navrácených loketských zbírek, včetně části originálu nejstaršího známého meteoritu z roku 1422 ±20 let. Než se vydáváme na prohlídku s průvodcem jdeme se rozhlídnout z věže po okolí. Je ale mlha, tak je vidět akorát tak na náměstí. Vrcholky okolních kopců vidět nejsou. Po prohlídce hradu s průvodcem, se vydáváme do bejvalýho vězení. Právě z něho vybíhá malej kluk s očima na vrch hlavy. Za chvíli je nám to jasný. V celách jsou fiuguríny. Některý se hejbaj a ze skrytých repráků se ozývá sténání a křik. Tuhle je chlapík vpletenej do kola, tadyhle další, nataženej na žebřík. Proto tak upaloval. To v expozici porcelánu je klid. Po namáhavý prohlídce hradu jdeme na poobědvat do picérky. Po obědě ještě okoukneme nádraží Loket město, který je ukončený vzrostlýma stromama, skrze který vedou koleje do Horního Slavkova. Pak už přejíždíme do Teplý, aby sme okouknuli klášter. Do kláštera vstupujeme těsně před poslední prohlídkou v 17hodin. Poslední prohlídka dne, má celkem čtyři členy. Klášter Premonstrátů je právě nákladně rekonstruován. V přístupných interiérech je muzeum III. odboje. Převážnou většinu prostor, využívala armáda a podle toho taky vypadaj. Vyjímku tvoří nádherná knihovna s desetitisícem svazků a kostel, které měl od r.1950 do r.90 ve správě stát. V pozdním odpoledni se vyčasilo a přestalo i mrholit. To už se ale vracíme zpátky na základnu.

Je středa, ranní počasí přenádherný. U snídaně si pouštíme debilizátor, abysme si potvrdili, že počasí bude. Na Slovensku místy v IMG_0561Čechách ojediněle. Pak obligádní: “teplota, tlak, rosný bod.” Zkrátka počasí bude. Dneska máme Megavejlet ( zejtra to bude Gigavejlet 🙂 ), dneska jedeme do Kadlových Varůch. Jedeme zase vlakem, páč je to pohodlnější a vlaky jezděj co hodinu a zastávka je za humny. Prostým mávnutím ruky, uvádím vlak do stavu naprostý strnulosti. Švarná průvodčí nás uvádí do kupé o 80ti místech. Mezi tím mašinfíra mačká různý páčky a tlačítka, přičemž se der Frühzug dává do pohybu. Do Varů je to 30 minut cesty a Dolní nádraží je vlastně v centru. Už za chvilinku vidíme Thermál, říčku Teplou, prodejce cucátek na vodu a hajzlík, kam se odebíráme, abysme měli kam tu léčivou vodu lejt. Po zakoupení “cucátka” na léčivou vodu, se jdeme vyléčit. Vedle Thermálu jsou Dvořákovi sady a v nich Sadová kolonáda. Jdeme teda k Hadímu prameni. Teplota 29,3°C , průtok 1,8l/minutu, 1600mg/l CO2 a ta chuť! Chuť tak strašná, jako by někdo máčel rezatý hřebíky v plechovým kýblu. Asi vadnej vzorek. Jdeme teda k Sadovýmu prameni. Teplota pramene je 39,6°C a průtok 1,5 l/min. Voda z pramene obsahuje 750mg/l CO2. Ale chuť zase odporná. Poslední pramen, kterej ochutnáváme je Libušin pramen v Mlýnské kolonádě. Teplota 62°C, chuť příšerná. Myslím, že každej kdo to vypije se radši uzdraví, aby to nemusel znova absolvovat. Jdeme se teda mrknout na největší pramen KáVěčka. Samozřejmě se ponejprv kocháme krásou Tržní kolonády. TadyIMG_0963 kupujeme slavný oplatky s různýma příchutěma. Kousek vedle je Vřídelní kolonáda s Vřídlem, stříkajícím do 14metrů a teplotou 73°C . Okolo Vřídla postávali turisti z celýho světa a zízali, jak to stříká. Po vynadívání, jdeme najít pokladnu prohlídky podzemí vřídla. Ta se nachází ukrytá v patře nad vřídlem. Prohlídka začala zanedlouho. Průvodkyně nám povykládala o historii Vřídelní kolonády, o slunečních hodinách před vstupem do podzemí. Pak už nás vcuclo podzemí, kde jsou ukázky pokameňování, zarostlá trubka vodním kamenem, sintry na stěnách a lávka v řečišti Teplé. Po prohlídce podzemí se jdeme podívat na vyhlídku u vily Lützow. Bylo po dvanáctý a oběd by byl dobrým řešením. Scházíme dolu k řece. Bloumáme bulvárem hledajíc. Ceny na vývěskách hotelů, nás ubezpečujou, že hladový jsme a taky zůstaneme. Přicházíme k poslední naději. K hotelu Pupp. Bohužel?! Na dveřích je nápis: ” Z hygienických důvodů zavřeno.” Néé, radši tam nejdeme. Stejně nemaj smažáka 🙂 . Jdeme hladový na lanovku Diana a svištíme na kopec. Snad bude nahoře v restauraci levnějc. Nebylo. Naštěstí je pod rozhlednou stánek s klobásou, hořticí, křenem a chlebem. Cena je lidová a přijatelná i pro chudý cizozemce. Po jídle vystupujeme na rozhlednu. Abysme se vynadívali ještě víc, jdeme omrknou vyhlídku Karla IV. Jenže ta je v rekonstrukci a není možný se z ní rozhlížet, tak jdeme zase zpátky. Teda na vyhlídku Petra Velikého, Jelení skok a dolu zpátky ke kolonádám. Je něco kolem 16tý hodiny, tak se přesunujeme pomalu k nádraží. Ještě nakupujeme zásoby v suprmárketu a jdeme počkat na vlak. Plni zážitků nasedáme a necháváme se odvézt zpátky na základnu.

Čtvrtek se zase poved. Už od rána slunec řádí. Po vydatný snídani, nakládáme kola na fuhrwerk a jedem na Kladskou. Neznámo IMG_1056proč nás navigace vedla na Mnichov. Co čert nechtěl hned za Mnichovem, rozbilo svoje ležení ŘSD Ředitelství Silnic a Dál nic. Rozdělanej most za vesnicí zamotal hlavu nejen nám ale i navigaci. Jestli je to možné, otočte to do Mnichova! Vyřvávala mrcha až skoro do Mariánek. Po drobný zajížďce asi 20kiláků, jsme v Kladský. Nejdřív se jdeme podívat na naučnou stezku “Kladská rašelina”. Povalový chodník vede okolo rybníka a částí Tajgy. Teprve potom sundáváme kola a vyrážíme směrem na hrad Kynžvart. Kousíček stoupáme asfaltkou, pak odbočujeme na lesní cestu a po dalšich třech kilometrech jsme u hradu. Hrad je ze 13. století. Jako sídlo lapků byl Janem Lucemburským pobořen a po roce 1398 znovu vystavěn. Od roku 1648, po dobytí a vypálení Švédy i císařskými vojsky opuštěn. Z hradu jsou dnes patrny poměrně rozsáhlé zbytky zdiva. Zřícenina patří a nadmořskou výškou 824 metrů k nejvýše položeným v Česku. Z hradu nejsou žádný rozhledy, protože je uvězněn vysokým lesem. Po příchodu ke kolům, nemůžu najít klíče od svýho zámku. Zase ty proklatý klíče! Asi po sto prohledáních báglu je naštěstí nacházím. Uf! Kola i sebe spouštíme klikatou cestičkou pod hrad a jedeme směr Kynžvart lázně. Dostáváme se zpátky na asfaltku. Svištíme až na kraj lázní. Zastavujeme se u zdejších studených pramenů, abysme zjistili, že je to zase samej rezatej hřebík. Ty prameny maj jména Helena A Viktor. Radši jedeme k zámku. Dějiny dnes často navštěvovaného zámku Kynžvart sahají až do renesančních dob, konkrétně do druhé poloviny 16.století. Tehdy nechali majitelé IMG_1080_panoramakynžvartského panství, pánové z Cedvic, postavit nedaleko svého hradu útulnější obranou tvrz. Neužili si ji však dlouho. Protože se aktivně účastnili stavovského povstání, byl jim po prohrané bitvě na Bílé hoře veškerý majetek, včetně renesanční tvrze, zabaven. V roce 1630 byl prodán pěti Metternichovým bratrům, synovcům trevírského kurfiřta. Knížecímu rodu Metternichů celé panství patřilo až do roku 1945. Sice i tady maj prohlídkovou trasu, jenže máme spoždění a alespoň na mě zámek působil divně. Prošli jsme teda průjezdem od parku skrz k bráně, okoukli zámek z venku, nasedli na kola a hybaj zase dál směrem k Mariánským Lázním. Po sinici míříme na Álej svobody. Álej svobody vede v přímým směru k Mariánkám a podél ní je 403 stromů převážně dubů. Jenže celá je zarostlá do zanedbanýho lesa, kde nejde poznat že to álej je. V jedný části toho lesa, roste nejstarší zdejší smrk. Název má Král smrků, ale místní mu neřeknou jinak, než Šindelářův. I on je v zarostlým lese a nejde ho dobře fotit. Pak už se ale dostáváme nad Mariánky. Tady je vyhlídka Karola, ze který je vidět celkem prd, protože je taky zarostlá do toho lesa. Sjíždíme do parku nad hlavním bulvárem a pak do lázeňskýho centra. Je po třetí odpoledne a máme hlad. S jídlem je to tady stejný jako v KVéčku. Drahý a nechutný. Přesto nacházíme něco. Jenže něchtěj naše prachy, nevšímaj si nás, tak odcházíme. Nasedáme, že najdeme něco mimo bulvár. Renča mě zastavuje, protože zahlídla něco normálního a opravdu, normální restaurace uprostřed hogofogo hotelů. Hned se nám věnovali a jídlo bylo na stole natotata. Po jídle se jdeme IMG_1096kouknout na kolonádu, ale pak už pospícháme zpátky ke Kladský. Z Mariánských Lázní to máme do kopce. Ke Kamzickýmu jezírku zprudka, mírnějc kolem golfáče, až na Polom. S kopečka jedeme na Smraďoch. Název, jak je zřejmé, pochází od unikajících sirných plynů. Z vyhlídkový plošiny je vidět mofetový štít bahenní sopky a vývěr plynů v Zeleném jezírku. Smrad nás popohnal k poslednímu zastavení cyklovejletu, k Farký kyselce. Ze všech co jsme ochutnali, tahle byla i pitelná. Nezdržujeme to a jedeme. Uprostřed lesa na cestě nachází Renča hřiba praváka, já ho minul, ale vzápětí i já nacházím. Je to levák, teda kozák a taky kapitální kousek. To byly veškerý houby dovolený. Slunce se povážlivě sklání k obzoru. Vynecháváme teda obec Prameny a zkratkou skrz les jedeme na Kladskou k autu. Tam dorážíme utahaný kolem půl sedmý. Nakládáme kola a fííí, mažeme na základnu do teplíčka odpočívat.

Poslední vejlet děláme v pátek. Ráno nikam nepospícháme, v klidu snídáme a už o půl desátý vyjíždíme. V navigaci zadávám Hájek a jedeme. Přijíždíme ke Karlovarský dálnici a navigace nás žene vpravo. Malounko mě to přišlo divný, ale kilometráž seděla, mi taky tak co. Hlavně že jedeme. “Dojeli jste na místo určení”, řknul přístroj. Stojíme na návsi v Hájku a netušime kde to vlastně jsme. Tady, by někde, mělo bejt můzeum SOOS a néní. Jdem se mrknou na glóbus Hájku. Nic jako můzeum se na něm nevyskytuje. Tušení se naplňuje, jsme jinde! Zapínám turistickou navigaci a ejhle! Jsme 30kiláků vzdušnou čárou od SOOSu! Co IMG_1125způsobilo, že navigace zabloudila?! Po chvilce pátrání se to vyjasňuje. Při plánování cíle mi autonavigace podstrčila první Hájek kterej v seznamu našla. Celkem je Hájků v ČR 21, ale to vím až teď. Takže je štěstí, že jsme nejeli třeba do FrýdkuPístku:-). U Soosu je to název pomístní a v automapách se neuvádí. Nu čož. Má tisková bručící, bere papírovou mapu. Vracíme se na dálnici a opačným směrem uháníme k cíli. Sjíždíme na sjezdu 160 a místníma přibližovačkama se suneme na Kateřinu, respektive SOOS. U Novýho Drahova narážíme na ceduli SOOS. Je ale přeškrtnutá a za ní následuje plot, zákaz vjezdu a objížďka. Most ukradli indiáni. Jedeme teda cestou necestou, někam, ani nevíme kam. Asi po dvaceti kilákách přijíždíme k témuž mostu, ale z druhý strany. Odtud je to na Kateřinu 1,5 kilometru. Hurá dojeli jsme! Národní přírodní rezervace Soos je unikátní přírodní rezervace na sever od Františkových Lázní, z větší části na území Skalné(Kateřina – Hájek – Nový Drahov), kterou spravuje muzeum Františkovy Lázně. Národní přírodní rezervace Soos byla vyhlášena v roce 1964, její rozloha činí 221 ha. Slovo „Soos“ znamená v egerlandském, tj. chebském německém nářečí „močál“.  Naučná, 1,2 km dlouhá stezka vede po dřevěných chodnících na dně vyschlého slaného jezera, ve kterém ze schránek jezerních řasrozsivek vznikla evropská rarita – tzv. křemelinový štít. Nyní je z jezera vlastně rozlehlé rašeliniště a minerální slatiniště s dozvuky vulkanické činnosti v podobě unikátních tzv. mofet, ze kterých vybublává CO2, dále zde vyvěrají minerální prameny, např. Císařský pramen. Díky pozdní vulkanické činnosti, rašelině i dalším vlivům je krajina v této rezervaci jako z jiného světa, nemá ve střední Evropě obdoby. Národní přírodní rezervace Soos je hojně navštěvovaná turisty. V rezervaci žijí druhy chráněných živočichů a roste zde celá řada mokřadních a slanomilných rostlin. Tolik uvádí Wi-kipédie. Než se jdeme podívat do přírody, navštěvujeme můzeum SOOSu kde se seznamujeme s vývojem Země od nulohor až po současnost. Takhle připraveni se vydáváme do terénu. U Císařskýho pramene se potkáváme s Německou delegací. Ochutnáváme vyvěrající minerálku. Zatím co německá delegace si libuje a nešetří slovy chvály, jejich gut, gut je výmluvný. My se tváříme, jako bysme měli IMG_1130rezatý hřebíky v čaji a děláme nesouhlasný grimasy. Opět se historicky ukazuje, že si prostě nerozumíme. Po povalech jdeme dál. A už je to tady! Ze země unikaj plyny. To se snad někdo, pro sichr se dívam na paty, co kdyby, ale skutečně Země prdí! A ještě to vydávaj za krásu. O kousek dál se valí ze země i voda. Povaly končí, zpátky vede cesta, vedle který jsou úzký koleje bejvalý rašelinový dráhy. Dnes je to muzejní drážka ale jezdí pouze čtyřikrát až pětkrát za rok. Ještě se jdeme kouknout na pramen Věra, přehodíme výhybku ve výhybně, ale pak už jdeme k autu a jedeme na hrad Vildštejn v obci Skalná. Hrad Vildštejn, shodou okolností jsou v republice tři, námi navštívenej Vildštejn je románský hrad – jeden z nejstarších a nejzachovalejších kamenných vodních hradů v České republice. Nachází se na kamenném ostrohu nad potokem Sázek ve městě Skalná. Byl vybudován v letech 1166-1225. Od roku 1951 byl objekt v majetku státních statků a posléze města Skalná. Hrad i zámek byl totálně zdevastován a s následnou úplnou absenci údržby téměř zničen. V osmdesátých létech objevil ruiny hradu pan Zdeněk Buchtele, dal dohromady partu nadšenců a s finanční podporou státu se mu podařilo chátrání hradu zastavit. Na zámeckou budovu bylo dokonce v osmdesátých letech vydáno demoliční rozhodnutí a budova byla vymazána z katastru nemovitostí. Naštěstí totalitní líný dělník nikdy budovu fyzicky úplně neodstranil. V roce 1999 koupil IMG_1145_panoramahrad a zbytky zámku pan Miroslav Pumr. Za dva roky intenzivní obnovy byl hrad otevřen pro veřejnost. Zakladatelé tohoto hradu rod Nothaftů jej za toto úsilí nechali povýšit do šlechtického stavu s právem užívat titul rytíř.Hradní budova je dnes celá zrekonstruována. Je v ní muzeum hradu, středověká hodovna, královský sál, obřadní síň a muzeum hasičské techniky.Zzámecká novější budova dnes nabízí prohlídku středověké kovárny, vězení i muzeum vězeňství na Vildštejně. Její rekonstrukce dále pokračují. To na svý stránkách uvádí. Kasa hradu je v zámecký restauraci. Recepční nám prodala vstupenky, rozsvítila v podzemí a zbytek byl na nás. Po prohlídce podzemní části, nás poslala nahoru do expozice hasičský techniky a interiérů. Kvůli chystaný IMG_1150svatební hostině nemůžeme do rytířskýho sálu ale u stříkaček je volno. Po prohlídce jdeme na oběd do nedaleký Restaurace Pod Komínem. Byl to poslední den dovolený a ještě jsme neviděli Františka. Tak hurá. Přejíždíme od Vildštejna do Františkových Lázní. Auto parkujeme na ostavným parkovišti. Od hlídače dostáváme propagační materiály, mapu a dobrou radu. Jdeme udaným směrem do centra lázní. Františkovi Lázně jsou pěkný, jen skromější a víc lidový. Skrze městské sady, jdeme k Luisinu prameni. Dřevěnej pavilon vypadal z dálky pěkně, ale ta špinavá voda! Ještě že ji nepijem. Pak se jdeme podívat na kolonádu. Renča dostala chuť na zmrzku a protože tady maj vlastní oplatky nakupujeme je. Vedle kolonády je Františkův pramen. Mermomocí chci ochutnat. Frantův pramen je prostatickej pramen, jak se o něm vyjádřil německý turista. Ještě taky říkal:” To není pívo”. Že to není pívo je jasný a prostatickej je kvůli tomu, že šprká a neteče. Chuť je podobná všem zdejším kyselkám. Dál jdeme omrknout Dvoranu Glauberových pramenů. Uvnitř je zvláštní výčepní pult. Zdejší výčepní čepuje vodu Glauber III.,  Glauber IV. a Nový Kostelní. Neochutnáváme. Pořád ale nevidíme Františka. Vracíme se k Františkovu prameni a rozhlížíme se. Sošku objevujeme stranou za živým plotem. Provádíme focení s Františkem. Znova se jdeme projít na kolonádu. Kupujeme si teplý lázeňký oplatky. Připozdívá se, ukusujeme oplatku a jdeme pomalu k autu. Nasedáme a jedeme zpátky na základnu. Naposledy se vyspíme, ráno zabalíme, naložíme kola i sebe, rozloučíme se s paní domácí a jedeme domů. Zase obědváme ve Zdicích, nakupujeme v Hradecký Hypošce a šťasně dorážíme domů.

Fotky a videa jsou tady. Součástí je dokumet ČT, Relikviář Sv. Maura z roku 1999.