Za Schiefery 2014

Der Schiefer, nebo-li břidlice je přírodní materiál, používaný převážně jako střešní krytina. Těžba kvalitního materiálu pro výrobu tašek byla soustředěna v oblasti okolo Budišova nad Budišovkou. Právě sem, jsme se v září od 17týho do 20týho vydali. Kamarádi ze Štatlu to maj na dva vlaky. Já mám zase nějáký komplikace. Elektronickej jízdní řád, ne a né, najít kloudný spojení. Abych se dostal do Budišova v 10.18 jednoho dne, musím vyrazit předchozí den. Že by to nešlo líp? Moc né. Čas na přestup mezi vlaky 4minuty, není nic moc a v případě zpoždění +6hodin cesty. To by teda jako nešlo! No nic, musím se přiblížit vozidlem Ford Fusion co nejblíže hlavní trati, to znamená do Pardubic. Velice nerad jsem nechal auto na odstavným parkovišti v bejvalým lihovaru. Tímhle fikaným krokem, jsem eliminoval dva rychlo přestupy. V Pardubicích si v klídku kupuju lupen a vyčkávám příjezd vlakuIMG_1171 EC121 Hradčany. Jede na čas a je polopráznej. Usedám v oddíle pro matky s dětma, kde samozřejmě žádný děcka nejsou. Užívám si nerušený jízdy, asi tak 2 hodiny, kdy musím vyskočit ve stanici Hranice. Tady mám 30minut na přestup do R825 Radegast, ve kterým, jak doufám, budou klucí z Tišnova. Někde se zamotaly glajzy a přijížděj s 10minutovou sekerou. Jsou v posledním vagóně a jsou dva. Šusťa a Sam. Jsme prej prozatím tři. V Budišově na nás čeká Jeza. Přesunujeme se do Suchdola nad Odrou, kde nás čeká překvápko. Teda né mě, já to věděl, ale nechtěl jsem Sama s Šusťou připravit o to překvapení. Do Budišova je výluka a tím pádem jedeme busem. Uvnitř už čekaj dva turisti s kolama, takže po sundání báglů je autobus pěkně ucpanej. Do toho se začali hrnou další lidi s holema i bez nich. Tím se kapacita snížila na nulu a někteří radši odešli do druhý bedny, taky pěkně našlapaný. Ještě se k nám vmáčkla průvodčí, rozdala razítka na čela a do jízdenek a už se jelo. V různých stanicích potrati vystupovali a nastupovali, aby ve Vítkové většina zmizela. Do Budišova tak jedeme poloprázdný. Na konečný se v klidu pásl srnec. Hned jak zahlídnu Šusťu s foťákem, odhopkal pryč, aby se nedej přírodo, dostal do Plesku nebo jinýho bulvárního plátku. Tak a je nás čtyři! Vyrážíme na náměstí, aby si někteří mohli nakoupit buřty a jiný poživatiny. Pak se jdem poptat na infocentrum, jestli není otevřený můzeum břidlice. V patách nám je jakási DSC04133osoba. Až u infocentra se dozvídáme, že jeto muzeální pracovnice, právě jdoucí na obhlídku knihovny, sídlící v budově infocentra, tělocvičny a vůbec kultůrního domu. Jestliže prej chvíli počkáme, tak nám udělá výklad. Rádi jsme počkali a rozhodně nelitujeme. Výklad o těžbě a zpracování břidlice, byl fantastickej. Muzeum břidlice, založené v roce 1996, je svým charakterem na našem území ojedinělé. Sídlí v budově bývalého mlýna z 1. pol. 18 st. Stálá expozice„Břidlice včera a dnes“ mapuje historii i současnost nedoceněné regionální nerostné suroviny – jílové břidlice. K vidění jsou ojedinělé exponáty, historické fotografie a mapy zatopených lomů, historické nářadí i překvapivé umělecké výrobky z břidlice.Dokonce je v prostorách muzea malá dílna takzvaná štípárna, kde si návštěvník může vyzkoušet práci s břidlicí. Po skončení prohlídky muzea jdeme na gáblík do místní restaurace ” U Albrechta”. My skromnější, si dáváme smaženýho sejra, brambor, tatarku a Šusťa něco ostřejšího. Fazole nakládaný do žiletek a mečů. Ani chleba, ani pívo mu nestačilo k hašení požáru. Po jídle, někteří tortuře, se vydáváme po “Břidlicový stezce” a jdeme k lomu Woodboys. Než vlezeme do první štoly, tak něco k historii těžby. Někdy koncem 13týho století se v oblasti Nízkýho Jeseníku, obzvlášť v okolí Starých Oldřůvek nacházej ložiska stříbrných a olověných rud. Ložiska jsou součástí moravskoslezskýho kulmu s jílovo břidličným složením. Stříbra a olova nebylo tolik, aby se těžila intenzivněji. Zato břidlice, ve který se rudy nacházely, je mnoho. Břidličná hornina vznikala z jílů za velkého tlaku, při horotvorných procesech a právě v oblasti kolem Budišova, Oldřůvek  atd. se horizontální vrstvy dostaly do kolmých souvrství. Díky tlaku, kolmýmu postavení  a ploché odlučnosti se obzvláště tvrdé “Shifery”,DSC04140 břidlice hodí pro pokrejvačský práce. První zmínky o zahájení těžby, jsou z roku 1776. V první polovině 19. století už se těžilo v řadě ložisek. Neprve se těžilo  povrchově, ale kvalita nebyla obvykle valná. Ve druhý polovině 19. století se začíná těžit podzemním způsobem, kde je kvalitní Schifer. Popis dolování: rýnská dobývací metoda ( příčné výstupkové dobývání s vlastní zakládkou) je přizpůsobena geologickým poměrům. Příčným překopem je zastiženo ložisko, které je dále rozfáráno směrným překopem. Směsná délka těžební komory se pohybuje mezi 25-30m, šířka do 15m a výška do 24m, v závislosti na počtu povolených výstupů. Mezi komorami i jednotlivými patry je nutno zanechat mezikomorový pilíř minimálně 5m, tolik uvádí popis brožůra z muzea. U jednotlivejch dobývek se používaly jak přímé štoly, jámové štoly, tak i úklonný štoly. Vytěžením kvalitního materiálu, vznikly uvnitř díla zmíněný velký komory, ve kterých se zároveň nechávala zakládka z nekvalitního a rozlámanýho materiálu. Zakládkou se zaplnily vytěžený dutiny a ty ochraňovali pracovníky před pádem uvolněných bloků. Před důlním dílem se obvykle nacházela štípárna, správní budovy a odval na kterej se vyvážely zbytky z opracování a nekvalitní materiál. Schiefer se intzenzivně těžil do Velký války. S vynálezem eternitu, těžba postupně klesá a po 2. Světový válce s odsunem původního obyvatelstva dochází k útlumu. Poslední skutečný důl pak končí roku 2003.  Současný Důl Radim je jen labutí písní těžby kvalitních tašek. Po několika kilometrech se teda dostáváme k prvnímu ložisku Woodboys. Název dostalo od trempíků co sem jezdili. Až k cestě dosahuje odval. IMG_1232Vylejzáme na něj a zamřížovaným, avšak odevřeným vstupem vstupujeme. Štola je vysoká asi 170cm a po několika metrech se dělí a lomí. Nemaje výkonných svítidel, v  šeru považujeme zakládku za zazděnou štolu a tak se vracíme. U informační tabule se dozvídáme, že naproti za Budišovkou je bejvalej důl Lesní zátiší – Waldfrieden, dnes Radim. Nad námi je Ďáblova tlama a k ní vystoupáme. Už cestou od Budišova, pozorujeme postupný zatahování oblohy. Právě když se dostáváme k chatě u Ďáblovy tlamy, začíná pršet. Schováváme se pod předsunutou střechu chaty. Ve vnitř se usazuje na palandě Šusťa a usíná. Vůbec mu nevadí, že je část střechy propadlá. Vyčkáváme jestli se počasí umoudří. Když už jen tak lehce mrholí až sem tam kápne, odcházíme dál směrem na Starý Oldřůvky. Na vrcholu se setkáváme se slilnicej do Oldřůvek. Dopadly i poslední kapky, takže se jde o něco veselejc. Do Oldřůvek přicházíme zkratkou, přes JZD. Zastavujeme u kostela a  dohadujeme se na dalším postupu. Chceme jít ke Starooldřůvkýmu mlejnu a lomu V Zátočině. Ty jsou ale ve vojenským prostoru Libavá. Po krátký poradě jdeme do prostoru. Hnedka za kostelem nás dojíždí teréňák. Chlapík v něm nás varuje a upozorňuje, že právě začíná hon na jeleny a vůbec tam nemáme chodit. Otáčíme se a jdeme dál skrze vesnici. Po 100metrech vidíme místní obchod. To se může ráno hodit, říkáme si a pokračujeme. Za dalších 200metrů, stojíme před hospodou. IMG_1255Bohužel, zavřenou na vždycky. Furt teda jdeme. Skoro na konci vesnice, si to rozmejšlíme a přeci jenom lezeme do prostoru. Jdeme se kouknout na štoly Pod Otáhalovými. První lesní odbočkou mizíme z dohledu. Nacházíme odval a nad ním v mlází zarostlej zamřížovanej vstup. Je důkladně zamechlovanej imbusem, takže se dovnitř nedostaneme. Začíná se povážlivě smrákat. Protože nás nikdo neviděl, jdeme lesní cestou nad štolu, kde jak doufáme, najdeme plac na spaní. Ani to netrvalo dlouho a nacházíme vhodný místo. Shazjeme bágly, Šusťa jde pro sichr okouknout okolí, kdyby bylo něco lepšího. Vrací se s nepořízenou, tak zůstáváme. Cejtíme se tak bezpečně schovaný, že vyrábíme ohniště z schieferových steinů. Šusťa odmítá nabízenej íh i papír a jako starej zálesák, vyrábí dýmový znamení všem jelenům v okolí několika kilometrů. My ostatní si připravujeme klacek na buřty. Už po několika pokusech, sem tam, problesne skrz dým plamínek. Jestliže už to hoří, je kouř jen o málo slabší. Přes protivenství boha ohně, si buřty opejkáme do růžova a večeříme. Tma už je tmoucí, v dáli je slyšet jeleny, nebo jejich vodpráskávače. To se totiž těžko pozná, voni houkaj úplně stejně, akorát myslivci maj v pazourách ještě flintu. Necháváme oheň dohasnout a uleháme, krom Šusti, kterej se vypařil do lesa. Jak si tak ležíme, ozval se nad námi zvuk motoru. Za chvíli se objevily světla, který se blížily. Co čert nechtěl, zrovna teď voheň hoří jasným plamenem. Auto zastavuje. Rozsvěcuje se silná lampa a přibližuje se. Najednou ta lampa promluvila:” Sem vám řékal, že sem nemáte chodit. Já tady za to ručím a nechci problémy s vojákama.” Však my tady jen, přespíme a ráno zmizíme, ani po nás nic nezbude. “Když na vás zavolám vojenskou policii, budete to mít drahý”, děl zase hlas a zmizel k autu. To odjelo a dál byl klid. Oheň v klidu dohořel, Šusťa se vrátil, lehnul si, tak jako my do spacáku. V dáli huhlali lovci, nebo jeleni, sem tam se ozvala tlumená rána. Všichni usínáme a spíme.
Ráno se probouzíme za svítání. Jeleni furt huhlaj, mezi stromama vykukuje slunce. Vaříme si čaj na liháči, snídáme. Balíme se, likvidujeme ohniště, uklízíme, zahlazujeme stopy. U toho mudrujeme jestli se přeci jenom, nepůjdeme podívat na důl V Zátočině. IMG_1292Dole na asfaltce, co chvíli jede nějáký auto. Buď jsou to lovci jelenů, nebo vojáci, co nám je sliboval noční hlas. Pořád se rozhodujeme, jestli teda, jó nebo né. A tak teda jó. Pro sichr, ale půjdeme lesem, aby nás nikdo neviděl. Protože přesně nevíme, kde se lom nachází, jdeme po hraně svahu. Nejdřív do kopce, pak po vrstevnici. Přicházíme na ostroh, kde to vypadá na nějákou bejvalou těžbu. Je tady rovnaná břidlice, odval. Jsme ale na špatným místě. Půjdeme o kousek dál. Najednou slyšíme hlasy, někde pod náma. A sakra! Jdou po nás! Stojíme a čekáme co bude. A už je vidíme, kluky maskovaný. Do prudkýho kopce, stoupá asi rota vojáků s plnou polní. Jsou od nás asi 100kroků a dělaj takovej rámus, že by si jich všimnul i hluchej slepoň. Necháváme je svýmu osudu, otáčíme se našim směrem a mizíme než nás zaměřej. Po nějákým 1/2 kilometru se nám staví do cesty hřeben skal, vedoucí od vrchu. Snažíme se je podejít, jenže hradba zřejmě vede až do údolí k Odře. Lezeme zpátky k vrcholu a obcházíme hradbu skal vrchem. Na mojí navigaci se objevuje symbol mlátku a kladiva, to znamená, že je to někde pod náma. Vskutku, už to vidíme. Je to přímo pod náma, jen se prodrat kopřivovou houšnou, neupadnout na odvalu, případně se nezřítit ze skály ke štole. Tak a jsme u štoly V Zátočině. Vyměňuju propocený triko za suchý a jdem se kouknout do štoly. Prostor před štolou je jeden obrovský odval u řeky zakončenej 5 metrů vysokou opěrnou zdí, vyskláddanou z břidlice. Komora je dlouhá 180 metrů a 8 m široká, je vedena přímo v ložiskovém pruhu štípatelných jílových břidlic o mocnosti 8 až 10 m. Ve vnitř je chladno a lehkej mlžnej opar. Tato velmi objemná komora svým celým profilem ústí na povrch. Po vstupním zamřížovaným portálu stejká voda a hned vedle mříží jsou nápisy v azbuce, po spřátelený dočasně umístěný rudý armádě. Několik  metrů nad úrovní řeky Odry leží 2 štoly , nazývané Willibald štola č.1 a Willibald štola č.2. Při těžbě pokrývačských břidlic bylo v těžené hornině naraženo na stříbroolovnaté zrudnění, které bylo sledováno kutacími prácemi Jedná se většinou o chodby obloukovitého profilu vysoké 1,6-2,2 metrů a široké 1 až 1,4 m, z nichž většina je zaplavena vodou do výše 0,5 metrů. Ke štolám Willibald ale nepůjdeme. Po prohlídce Zátočiny, odcházíme pryč z vojenskýho prostoru. Vracíme se oklikou do Starých Oldřůvek, abysme si v místním krámku koupili vodu, která nám došla. Krámek je furt na stejným místě, jako včera, když jsme šli kolem. Ouha! Error, čili chyba! Zhasnuto, nikde žádnej pohyb. Za vejkladním sklem je sice nářezák na salámy, avšak to je jediný, co připomíná obchod. Na dveřích je nápis zavřeno od 2012 a nejbližší krám je v Budišově. tak to budem bez vody:-). No co se dá dělat, jdeme dál. Jdeme opět kolem zavřený hospody, ale tentokrát se jdeme kouknout k dolu Na Skalce, přímo nad hospodou. Dvě těžní jámy měly hloubku asi 100m, ale dneska jsou zatopený. Severní jáma slouží jako zdroj pitný vody pro Oldřůvky. Protože je poledne, obědváme. Po jídle se posouváme dál. Potřebujeme vodu a tak hned jak uvidíme někoho u baráku, poprosíme o vodu. Procházíme Oldřůvkama, ale nikde nikdo. Až skoro na konci je v jedný zahrádce paní v záhonku kytek. Jura ji pohotově oslovuje. Vodu? Jo, to víte , že jó. Podáváme všechny prázdný flašky a necháváme je naplnit. Všímáme si teréňáku u vedlejšího domu. KdyžDSC04232 dostáváme naplněný čutory, ptáme se, jestli to není nějákej myslivec. Jó, je. Von to má teďka těžký. Furt ho votravujou vojenský policajti, kvůli povolení k vjezdu, navíc má ty hony s hostama a musí ohlídat aby tam nikdo nelezl. Ani my tam nemůžeme na houby, je za to pokuta od vojáků až 30tisíc. Obádvá sme polkli na prázdno zároveň. Proto nám vyhrožoval vojclama. No, mohlo to bejt drahý přespání. Než stačíme poděkovat za vodu, objevuje se na silnici dvojice stařečků s károu plnou dříví. Dědula o holi táhne, shrbená babka tlačí. Zastavujou a nabíraj síly. Děkujeme za vodu a jdeme pomoct s károu. Ve dvou za to bereme, svaly se napínaj k prasknutí, hergot co v tý káře maj? To je snad železne dub! Tak, kam to bude? Ježiš, to ste hodný, až támhle k tomu baráku. Taáhneme s Jurou jako o život, Jeza zezadu popostrkuje. Děda s babkou všem sousedům říkaj, jaký to maj pomocníky. Šusťa to všechno fotí a v půlce cesty střídá Juru. Tak a máte to na dvorku. Jéje, děkujeme a až půjdete zase kolem zastavte se na kafíčko, děla nám babka návrhy. Marně ji vysvětlujeme, že jdeme kolem jenom náhodou. Asi si myslela, že když máme ty uniformy a khaky mundůry, že jsme místní vojáci. Máváme na rozloučenou a jdeme dál, k Novým Oldřůvkám, který už ale neekzistujou. Šusťa se jde podívat jestli něco z vesnice zůstalo. Přijíždí ale UAZ, tak se schovává do pole. My na něj čekáme na stezce. Pak pokračujeme dál. Někde v půli cesty mezi Novýma Oldřůvkama a Čermenským mostem, Šusťa zjišťuje, že ztratil mapu a itynerář. Chvíli navrhuje návrat, ale pak to nervově zvládá a jde i bez těhle pomůcek.  Naučná stezka olizuje vojenskej prostor, aby z něho nadobro vymajzla u Čermenskýho Mlejna, kde jsou další doly na břidlici, chatová osada a bejvalá správní budova dolů. Usedáme v přístřešku pro pocestný. Místního chataře se ptáme, kde je “Rodriguesův hrob”. Věděl prdlajs, tak jsme si ho šli najít sami. Nacházíme ho na druhým břehu Budišovky, odkud jsme přišli. Důl je zarostlej a jeho přítomnost prozrazuje odval nad říčkou. Samotná šachta je oplocená a zarostlá v keřích. Hloubka obdélníkový šachty je zhruba 10metrů a minimálně jeden život skončil na dně. Vracíme se k Jezovi, kterej na nás čeká u báglů a pokračujeme okolo obrovskýho odvalu šachet na “Šífráku”. Obcházíme odvaly a cestou vedoucí IMG_1364po vrstevnici se dostáváme k úklonný štole, hned za jednou z chat. Potlachový důl .Patří mezi nejzajímavější doly, zvaný též Jezerní. Vstup leží v nadmořské výšce 490 m.n.m. Vstupní otvor o profilu 6 x 2 metry je na dně okrouhlé terénní prohlubně a za ním se důl prudce svažuje do hloubky asi – 50 metrů až k hladině velké zaplavené podzemní komory. Vstupní svážná chodba je široká 10 metrů a vysoká až 25 metrů a klesá pod úhlem 45 st. Těsně nad vodní hladinou zatopené prostory dlouhé asi 50 metrů vede západně malý průchod do dalších částí dolu, které jsou tvořeny několika na sebe navazujícími komorami zčásti vyplněnými kameninovou základkou a množstvím spadlých břidlicových bloků. Délka těchto prostor je asi 400 metrů a ve dvou místech jsou spodní partie komor zatopeny vodou. Výška komor dosahuje 10 metrů a šířka 20 metrů. My jsme sešli pouze nějákých 20metrů, až tam kam dopadalo světlo od vchodu a kde ještě svítily naše baterky slušně pod nohy. Navíc tady začal sešup někam do tmy. Hned vedle Potlachovýho dolu je těžní šachta velkých rozměrů, v roce 2004 se za stěnou šachty zřítila komora a teď jsou díry tři. Bereme si bágly a jdeme k dalším šachtám. Jdeme na Žlutý kvítek, vzdálenej asi kilometr od Šífráku. Žlutej kvítek je několik dobývek a průzkumných štol, okolo přístupový cesty. Právě ve chvíli, když se k nim dostáváme ozvala se rána a k zemi se s rachotem poroučel strom. Někde vzadu u toho rachotu, se poflakoval telefonující Šusťa. Ten strom padnul vrcholkem koruny na cestu, přičemž lehce šlehnul Šusťu po nohách. Tím sme byli úvítáni u dolů. U hlavní dobývky je velkej odval s tábořištěm. Tady by se to spalo! Jenže se blíží soumrak a IMG_1380chtěli jsme dneska dojít k Černýmu dolu. Jdeme skrze Čermnou ve Slezsku, objevujeme otevřenou hospodu a ta nás vcucla. Sedělo tady několik hostů. Hospodskej se ptá co si dáme. Musíme doplnit tekutiny, takže pívo. Ptáme se i po jídle. A kolik z Vás by chtělo jíst? No všichni! Dobře, jdu se zeptat. Za chvíli dones ty pivka a zprávu. Byl by guláš. Chcete s knedlíkem nebo s chlebem? S knedlíkem. Guláš, byl naprosto famozní a se šesti. V jedenáct nás hospodskej kasíruje. Jdeme teda spát na Kvítek. Leháme si pod stromy a usínáme.
V pátek ráno, opět vychází slunce. Porůznu se probouzíme, někdo dřív jako já a Jura, ostatní až pozdějc. Čaj, chleba s francouzskou konzervou a sladká tečka na závěr, Tatranka. Pyroman Šusťa pálí oheň na kterým si něco kuchtí. Dole na cestě se něco děje. Řev motoru, hlasy. Za nějákou chvíli se blíží teréňák. Zastavuje pod horizontem. První koho vidíme je čtvernožec, ale hned za ním přicházej tři osoby. Jsou stejně překvapený, jako my. Čtvernožec okamžitě lustruje bágly, páníček ho okamžitě odvolává k sobě. Dáváme řeč a dozvídáme se, že se pokusí znovu otevřít původní dobývku. Tak jsme se stali svědkama otevírání IMG_1395lomu na břidlici. Odpoutáváme se a necháváme těžaře těžit. My jdeme k Černýmu dolu, jenže né všicí. Jeza jede domů a proto jde do Budišova pro auto. My jdeme nejkratší cestou, přes pole k Černýmu dolu. Louky kvetou podzimním kvítím, pomalu všechno zlátne, my jdeme cestou necestou. Naším směrem je neproniknutelnej hájek, tak ho obcházíme. Na obzoru se objevujou zemědělský stroje. Jsou to nějáký secí aparáty, tažený traktorama. Míjíme Jethro Tull, necháváme je poklidně set. Přelejzáme silnici, překračujeme koleje. V dáli se ozejvá húúú. Než se Šiskanzen přiřítí, jsme v ří.., vlasně z dosahu nárazníků. Šineme se polňačkou do lesejka, kde by měl bejt Černej důl. Zdejší naučná stezka po břidlicových dolech, naučí něco o dolech a pak ještě vycvičí postřech v hledání značek. Značky jsou trochu vybledlý a daleko od sebe. Naštěstí chodíme pomalu a stíháme se rozhlížet. To kolisti, to maj horší. Uprostřed lesejka nacházíme rovnej plac s troskama štípárny, naučnou tabulej a díru do země. Černý důl (Black Hill). Nazýván také jako tzv. Třípatrový důl. Úklonná jáma, sloužící v minulosti k těžbě štípatelných jílových břidlic. Důl má celkem 3 patra a celkovou hloubku 60 metrů. celková délka podzemních prostor je asi 1500 metrů. Podzemní prostory tvoří chodby a komory po těžbě nerostu dosahující výšky až 20 metrů šíře 15 metrů a délky 80 metrů. Většina prostor je vyplněna kamennou základkou. Ve IMG_1417spodních patrech se sbírá podzemní voda, která vytéká sutí v nejnižší partii dolu. Ze vstupní šachty vedou na II. patro 2 vstupy. Menší (horizontální) 1,5x 1 metr je zabezpečena ocelovým uzávěrem a hlavní, vedoucí do vertikály -20 metrů (vedoucí na II patro) o profilu 6 x 2 metry zabezpečen mříží. Sestup na II. patro je možný pouze zdoláním propasti – 20 metrů. Vstup leží v nadm. výšce 540 mn.m. Do roku 1978 byl přístup na třetí patro možný přímo z povrchu po svážné chodbě (vedoucí ze vstupní šachty). Tato svážná chodba však byla v roce 1978 zasypána odvalem, odpadky a materiálem z bouraček z města Vítkova. Proto je od tohoto roku přístup na třetí patro pouze propastí –20 metrů. Slejzáme po hliněných stupních na první patro. Po úklonný šachtě už není ani památky. Trochu je vidět zamřížovanej vstup ale hlavně popadaný šutráky z nadhlavníků. Ty co jsou ještě nahoře, vypadaj jako megalomanská gilotína. Udělali jsme společný foto a lezeme nahoru. Zase je skoro poledne. Na odvalu, nedaleko šachty, si sedáme a vaříme konzervy k obědu. Malinko odpočíváme a za hodinku, už zase jdeme. Máme namíženo do Zálužnýho, kde je spousta dalších břidlicových důlních děl. Jelikož nás tlačí čas, jdeme se kouknout pouze k Obecní štole. Nejdřív se zastavujeme v serpentýně silnice u mramorový desky Johann Migliarin, stavitel téhle cesty.  Serpentýna má ještě jednu kuriozitu. Tou je cedule lákající do zotavovny ROH. Jdouc do kopce, dere se mi na mysl, že štola by se měla nacházet někde pod námi. A opravdu, vidíme zasucenou štolu, dole pod náma. Co na plat. Přeskočit svodidla a co půl metru, to půl metru dólu. Nestačím ani brzdit patama. Sem tam se zamotávám do Blackberry, neboli IMG_1451_panoramaostružiní a hrozí ukrutná držka, kde by bágl vykonal svý a hlavu mi zaryl hluboko do svahu. Naštěstí jsem vyvázl se zdravou koží. Zapínám brzdící klapky a přistávám vedle štoly. Jura se mezi tím ráchá v potoce. Šusťa se asi zalekl doskoku a dlouhou dobu hledal sjízdnější svah. I on se dostavil vcelku. Obhlížíme zamřížovanou, nepřístupnou štolu. Na ceduli si čteme historii dolování. Obecní štola. Pozemek byl pronajat hostinskému Franzi Pollakovi, který zde nechal razit tzv. „Obecní štolu“. Ta je asi 130 m dlouhá, ukončená komorou. V místě, kde štola dosáhla ložiska, z ní vybíhají vpravo a vlevo dvě sledné štoly, z nichž vedou komíny vzhůru do horního záběru.V období druhé světové války měl tento důl ještě jiný význam. V roce 1938 se v něm ukrývali příslušníci tzv. zelené gardy, což byli mladíci z německých rodin, kteří odmítali v době mobilizace narukovat do čs. armády. V roce 1945 se pak jeho chodby a komory staly opět útočištěm mnoha stovek zdejších lidí před blížící se frontou. Ukrývali se tu i s dobytkem a nejnutnějšími věcmi. V podzemních prostorách dolů bylo místními německými obyvateli ukryto a zazděno také značné množství cenných předmětů. Ty IMG_1487však byly po válce nenávratně ztraceny a místní obyvatelé pamatují jen nálezy drobností a vojenského materiálu. Odtud sestupujeme k obci Zálužné. Před mostem se radíme, kudy půjdeme na Vikštejn. Jestli po pravým břehu, nebo levým. Jura míní, že zelená značka má svoje výhody, takže jdeme za most a po zelený. Nejdřív je to pohoda. Cesta vede chatovou osadou, ale za poslední boudou začíná terém houstnout. Úzká cestička leze nahoru, přeskakujeme padlý stromy. Vystoupáme nahoru, kde je zase normální lesní cesta. Scházíme po ní zase k řece. Je tady několik chat. U jedný odpočíváme. Pak nasazujeme bágly a jdeme, stoupáme, klesáme a zase lezeme do kopce. Po nekonečným plahočení, jsme pod Radkovem. Odpoutáváme se od zelený značky. Poslední stoupání vanadru. Jdeme přes pole k barákům. Tam nás zpoza plotu vyhlíží nějákej hafan. Neštěká, to znamená, …. že kouše! Bereme to zprava do Dubový. Hafan jenom zírá. Procházíme, jdeme kolem hřiště, zámku. Na konci Dubový je hospoda. Uvnitř je jenom hospodskej a jeden host. Objednáváme si pivko. Rádi by sme něco k jídlu. Voní tady guláš. Bohužel není na prodej, je na zítřejší akci pro někoho jinýho. Hospodskej nám říká jak to teďka stojí za prdlačku a že vařit přestal, protože lidi nechoděj. Že se tady ukáže 10lidí od 19hodin do dvaadvacátý. Místo vařenýho jídla, IMG_1560má alespoň utopence. Dáváme ho, když není nic lepšího. Opravdu v  sedum se lehce lokál zaplnil a okolo desátý je konec. Jdeme spát na Vikštejn. Leháme si na nádvoří a usínáme.
Je sobota ráno. Vandr končí, jedeme domů. Snídaně, zabalit, okouknout hrad Vikštejn. Pak se urychleně dostáváme do podhradí na zastávku autobusu. Ten nás odváží do Vítkova, odkud jedeme vlakem do Suchdola. Společně ještě jedeme rychlíkem do Hranic, kde vystupuju. Kluci jedou na Brno a já mířím do Pardubic, kde jak doufám stojí na parkovišti gumokol. Nasedám a uháním k domovu. Doma pak koupel, domácí strava a ejhle! Přivezl jsem si zvířátko. V levým špeku je zakousnutý klíště. Chvíli s ním vrtím než se pouští. A to je zase všechno.
V článku, byly použity moje slova a myšlénky, přímá řeč, ale informace z Wikipedie. Fotky od Šusti, jsou tentokrát zamíchaný do jednoho balíku s mýma. Filmy o břidlici jsou z Youtube.

Fotky a videa z vandru + Dokumentární filmy: Mrtvý Kámen; Břidlicové doly; Těžba břidlice; Černý Důl 2012;
BTE Černý Důl,  jsou tady.

Výsledky a grafy:       Celá Trasa          Den1          Den2          Den3          Den4

 

Video v HD ke stažení zde: Schiefery2014.zip