Novohradky 2015

A byl velkej vandr. V loni se mi podlomilo zdraví a hexenschuss mi znemožniíl na ¼ roku cokoliv dělat. Odloženej vandr Jura během roku předpřipravil, dododělal, dovypracoval a až to úplně podělal, tak to rozeslal nám ke schválení. Z loňskýho itineráře, zbylo zbla. Všechno bylo postavený naopak. Celkem nás novej výplod mistra tras a zahradních drah, akceptovalo, dva člověci, přičemž Šusťa operativně posunul datum zájezdu z pátýho, na šetýho květence, s tím, že on sám se s náma sloučí až následujícího dne ve čtvrtek v podvečer, neboť, bude na konferenci v UKDJŽ (ústřední kulturní dům japonských železničářů). Co se dá dělat, první den absolvujeme s Jurou sami dva. Jízdní neřády určily místo setkání Budějice. Jura přistoupí do šnelcuku R 1543 Anton Bruckner, ve kterým budu už od Práglu. Dráhy letos dostaly fůru mincí na opravy, takže se je snažej použít. Výluky a pomalý jízdy, na sebe nenechávaj dlouho čekat. V mým směru, je náhradní autobusová poprava, Chlumec – Poděbrady. Na přestup v Praze to vliv nemá. Bohužel ze šnelcuku Anton špelec, Praha – Sumerau se stáva hned za Benešovem u Prahy, šnekzuck. Navíc míst k sezení, je miň než cestujících. Já se svou almarou, zůstávám v cyklistyckým oddíle, spolu se dvěma koly a Čínskýma turistama sedícíma na kufrech. IMG_2468Protože vlak několikrát zastavil v polích, a amplijón hlásil několika jazyčně, že Budějice budou a furt nic, zvedl se jeden z chinanů, přistoupil ke mě a plynulou čangličtinou vyzvídal drážní tajemství. Nerozpakuje se vytáhnul jsem rozsypanej Pigičaj a odpověděl, že se jako nemá čeho bát, protože nádraží v Budějicích nemá nožičky a neuteče mu. Pitomejch několik minut a číňani jsou na prášky. Jó to my víme, že příslušný zpoždění, je naštěstí vědecky zapracovaný do jízdních dob a v Budějicích není větší 5ti minut. Společně s výměnou mašiny „ESO“ Skodawerke za „Taurus“ Siemens, se vyměnil postranní rozhodčí. Jura,  přistupuje ke mně, do prostoru pro jízdní kola. Okamžitě po rozjezdu přichází novej rozhodčí a informuje nás o výluce z Kamenýho Újezda. Takže šup do autobusu. Z něho vyskakujeme až ve stanici Rybník. Zapoměl jsem upřesnit počasí. Ráno vylezu z baráku a leje. Vyskakujeme do Rybníku a furt něco padá. Na perónu si dáváme gábl. Je totiž hodina po poledni. Najedený se vydáváme směrem na Dolní Dvořiště. Hned za „koňkou“ začínaj padat kapky a až do pozdního odpoledne, ty přeháňky nepřestanou. Ve Dvořišti si Jura kupuje v COOPu buřta na oheň. Nacházíme červenou značku a mezi stády pokračujeme na Svatý Kámen. Uprostřed louky překračujeme za vydatnýho IMG_2511_panoramaslejváku, první bahenní lázeň. Tady se prozatím nikdo neutopí. Svatý Kámen leží na návrší. V mapě i navigaci je vyznačená jakási zkratkovitá cesta, rovnou ke kostelu. Navíc je to asfaltka. Sice zarostlá, ale asfaltka. Jdeme teda zkratkou, ale po několika stech metrerch cesta končí zamčenou bránou. Je to zadní výjezd z bejvalejch pohraničářskejch kasáren. Smůla. Obcházíme to kolem plotu. U poutního kostela Panny Marie Sněžné odpočíváme. Kromě kostela a kasáren, stojí v sousedství hospoda, dva baráky, pramen zázračný vody a suvenýry. Kostel, hospoda, zázračnej pramen i suvenýry jsou otevřený. Jediný pocestný jsme my. Nejdřív nahlížíme do kostela. Někde by tu měl bejt rozestupující se kámen v boční kapli. Nic nenacházíme, tak se jdeme mrknout na pramen. Voda teče a tak plníme čutory. Jura si jde do suvošů koupit zvoneček a pak obkroužil kostel, přičemž nalezl otevřenou boční kapli s kamenem. Dál se už nezdržujeme a odcházíme po silnici do obce Tichá. Míjí nás práznej autobus a cisterna s logem „Mlékárna Kunín“. Autobus i mlíkař se za chvíli vrací proti nám. V Tichý je ticho. Sem tam živáček. Chlapík leje do nádrže auta něco z kanystru, ale jinak pusto. Za několika baráky se nad Ticharybníkem u  JZD tyčí věž zříceniny tvrze. V tuhle chvíli, je to vlastně obnovenina věže, zříceniny trvrze Tichá. No nebudu se zaplejtat do slov, kterým stejně nerozumím. Prostě tady stojí DonŽon a my uň. Po schodech se snažíme dostat k vrcholu. Zastavujou nás masivní kovaný dveře. Zase teda slejzáme, posilňujeme se a s námi i příchozí kočka. My si dáváme oplatky, kočičák si přinesl myš. Po doplnění energie jdeme směr Cetviny, kočičák zůstává. Na nebi se to čím dál víc trhá, vlastně už celkem dlouho nekáplo. Začíná se smrákat, za hodinu bude na poli šero a v lese tma. Musíme si najít plac na spaní. Zhruba v půli cesty mezi Tichou a Cetvinama, zalejzme do hloubi lesa. Stavíme přístřešek, rozestýláme a rozděláváme oheň, abychom si uvařili večeři a čaj. Dělám si domácí lečo s opečeným buřtem a vajíčkem od naší pipky. Jura ochutnává a konstatuje, že by to chtělo sůl. Sám si osmahl špekuláčka. Zalejváme to čajem a pak už hups do kanafásu.

Jak známo, slunce vychází obvykle na východě. My jsme leželi v krutohustohustým lese, kde bylo šero, tak spíme celkem dlouho, neb nás nemělo co vytáhnout ze spacáků. Vaříme si čaj, snídáme. Balíme saky i paky, uvádíme všechno do původního stavu. I skrze krutohustý koruny stromůch, vidíme jasnou změnu počasí. Po dešti ani památky. Vyrážíme do Cetvin. Za lesem už řádilo slunce IMG_2557_panoramamezi pastvinama. Kolem projela Das Schade Favorit verze Henlajn s minimálně 150ti vylepšeníma, včetně umělý rzy, okolo fšeho. Z dálky vidíme stádo skotáků a kostelní věž. Z blízka pak dílo zkázy. Z Cetvin zbyl Kostel, celnice a bývalá škola přestavěná na kasárna pohraniční roty. Rota se po nájezdu sběračů kovů rozpadá, celnice je obydlená a kostel opravenej. Chvilku tady koukáme a pak jdeme křížovou cestou ke hraničnímu mostu. Křížová cesta má 14 obnovených zastavení, zakončenou farní kaplí z roku 1844. O kousek dál je ještě jedna menší kaplička nad zázračným pramenem. Jenom ten pramen něják nepramenil. Byl zcela bez vody, což nám zkomplikovalo pitný režim. Nezbylo než se spolehnout na nalezení vody jinde. Z Golgoty prudce klesáme k hraničnímu mostku. Přecházíme na druhou stranu, ale jen na skok, fotíme mostek a pak se vracíme. Lesní cestou jdeme podél Malše k zelený značce. Postupně stoupáme k vrcholu Na Čepici. Skoro nahoře se stáčíme vpravo a podél louky jdeme k cestě, kterou střeží dvojice odpráskávaren. Pohodlnou cestou jdeme přes rozcestí Nad Malší do Dolního Přibrání. Cesta je na několika místech přehrazená vyvrácenýma smrkama a musíme je obejít. Z Dolního Přibrání zbyl jeden dům a pomník padlým ve světových válkách. Nově  je tady postavenej další barák. Jen, nikdo nikde. Na „návsi“ si dáváme oběd a spotřebováváme poslední vodu. Což oto,  vody teče kolem dokola fůra, jenom je buď nahnědlá, nebo špinavá. Při odchodu z Přibrání si všímáme pod chalupou malého vývěru čisté vody, upravenýho jako studánka. No tak sláva, voda bude. Jura ihned vylejvá zbytek starý vody z čutory a čepuje novou. Po načepování se rozhlíží a co nevidí. Sotva tři metry od vývěru jsou nějáký dekly. Ejhle! Dyť je to septik. Proč by někdo obkládal výtok IMG_2627septiku kameny? Pro jistotu vodu vylejvá, co kdyby to bylo závadný! Zase máme prdlajs. Snad narazíme na nezávadnou. Nasazujeme almary a jdeme ke Kabelskému potoku. Za ním odbočujeme na funglnágl novou štěrkovou cestu, přes kterou leží padlej smrk. Padlých stromů už jsme viděli docela dost a další budou následovat. Díky padlým stromům je cesta netknutá gumokoly. Jde se nám pohodlně až na tu scházející vodu. Zhruba po kilometru zurčí potůček podél cesty. Voda se zdá bejt průzračná. Jura vytahuje PETflašku od minerálky a plní ji vrchovatě. Z francouzskýho KDčka přidává „pantocid“ na dezinfekci vody. Za cirka 1/2hodiny by to mělo bejt pitný. Za další zákrutou překrásná cesta končí. Dál je pouze vykolíkovaná budoucí trasa. Pokračujeme po obyčejný rozmlácený lesní cestě, která se zničehoš nic úplně a zcela rozpouští v lese. Někde tady by měly bejt ruiny usedlosti. Jura je nachází a pak se vydává za mnou. Společně stoupáme k cyklostezce č. 1193. Původně jsme chtěli najít bejvalou ves Horní Malše, jenže čas kvapí a musíme zavčas dojít do Pohoří na Šumavě, kde na nás čeká Šusťa. Konečně pijeme ošetřenou vodu. No uvidíme co se stane. Do Pohoří je to zhruba 5 kiláků. V našem případě hodina a půl do případný záchrany :-). Od toku Malše 750metrů n/m do Pohoří nastoupáme 150metrů. Nejvíc kolem Jelení Hory, kde si  v 9ti stech 40ceti  netrech nad mořem, dáváme voraz. Odtud k bývalé vsi Pavlína nastoupáme 10 metrů a Pohoří je ve vejšce 900metrů, takže skoro rovina. U odbočky na Kamenec, schováváme bágly do šáší. S sebou bereme jen čutory a flašky na vodu. Ten půlkilák se nám jde lehce, skoro se vznášíme. U kostela na lavičce na nás čeká Šusťa. Informuje nás o svojí cestě sem. Slunce hřeje, tak si sedáme k němu a odpočíváme. Z vesnice prakticky nic nezbylo, ale za IMG_2664posledních 10let někdo postavil minimálně tři baráky k rekreaci. U jedno z nich, odchytáváme návštěvníky a necháváme si nabrat vodu, děkujeme a odcházíme na Kamenec, kde hodláme přespat. Na rozcestí si bereme schovaný bágly a jdeme k vrcholu. Na louce se pasou srnky, ale  jen nás ucejtily berou kramle do lesa. Zastavujeme se u zbořeniště statku. hned vedle tu několik století, roste strom zerav obrovský a na dohled jsou zvláštní třípatrový boží muka. Už se hodně smráká, proto pospícháme k vrcholu na Kamenec. Na vrcholu se nacházej skály, za nima ohniště a plácek na spaní. Nejdřív si s Jurou stavíme přístřešek a rozbalujeme. Mezitím Šusťa, kterej není tak náročnej a lehne si na vyhlídnutý místo poblíž nás, sbírá dřevo na oheň. I my, přispíváme troškou do mlejna a přinášíme pár klacíků. Oheň se daří zapálit celkem ihned. Vaříme vodu na čaj, někteří, konkrétně Šusťa na grog. Údajně se rozhodoval, co je důležitější, jestli deka, nebo chleba. A vyhrál to tuzemák. Rychle se smrklo, vysvitly první hvězdy. Romantiku kazí vítr. Celou dobu funí průrvou mezi skálama od západu. Moc toho nenakecáme. Po jídle, čaji, v případě grogujících,  grogu, jdeme spát. Spánek v 1072 metrech je posilující. Nebejt kořenu pod zadkem, bylo by to i pohodlný.

IMG_2535Probírám se za rozbřesku. Vylejzám ze spacáku, jdu se projít kolem dokola. Sbírám několik klacíků k založení ohně. Jdu najít kešku „motýlí křídla“. Nejdřív se nechám unášet navigací, sem a tam, abych „motýlí křídla“, našel kousek od ohniště. Než se zapíšu do logbooku, Jura podpaluje kus lesa. Dneska fouká naopak. To se asi vítr vrací do rakous. Nasnídáme se, zabalíme a hurá dólu ke hranici, kde stával hostinec, dneska rozvaliny. U rozvalin potkáváme chlapíka s minohledačkou. Jak nás spatřil, bral čáru do křovin. My bereme čáru, po čáře. Na rakouský straně je obora a kus za ní si někdo udělal, přesně na hranici, skládku biobordelu a kousek vedle další. Furt se motáme v tisíci metrech a cety sem nevedou, tak je to trochu záhada. Po dvou kilákách scházíme do údolíčka. Proto že, je před náma bahnisko a na naší straně pěkná cesta, scházíme ze správný cesty. Tím pádem jsme málem minuli hitorickej hraniční sloup, stojící tady od roku 1661. Ještě štěstí, že byl čas odpočinku a cesta se přimknula těsně k hranici. Prohlížíme si rakouský boží muka, mudrujeme nad mapama. Dohadujeme se, kde že je ten sloup. Namítám, že v mojí navigaci, se dál nic nenachází. Ale zpátky něco je. Prostou logickou dedukcí a přečtením rakouskýho ukazatele (přečetl Šusťa), docházíme k závěru: „Ten sloup jsme minuli“. Necháváme bágly ležet a jdeme se mrknout. Hele pramen pitný vody, heleme se sloup. To sou mi událostě. Tam, co bylo to bahnisko, stačilo zahnout na rakouskou stranu, obejít rumiště celnice a byli by sme u něj. Po skouknutí sloupu se vracíme pro čutory, abychom se vrátili k pramenu a nabrali vodu. Po doplnění tekutin pokračujem dál. Po kilometru přicházíme k rakouským IMG_2724samotám Flußsieder. V dálce jezdil traktor, jinak klid. U Antoniusquelle je poledne, takže obědváme. Po Ó si dáváme dvacet. Po třiceti se zvedáme, balíme a jdem dál kolem Kapličky. Za kapličkou se Šusťa odpojuje a jde se podívat na falešnej pramen Lužnice. S Jurou nemáme o falzifikáty zájem, proto pokračujeme do údolí k pravý nefalšovaný Lužnici. Dóle v údolí, je trochu víc mokro, než by bylo zdrávo. Obcházíme soutok  falešný Lužnice s pravou z prava, pokoušíme se vyhnout utonutí. Voláme zpátky na Šusťu, aby to obešel, jako my. Už to vypadalo na pohodu, když tu, se najednou  zase vytvořila, jaká si bahnitá bažinka. Jura ji obchází z leva, já míním, že to bude lepší z prava. Uprostřed měním názor a chci se dostat k levé straně čvachty. První krok jakš takš, druhý krok horší a třetí plooooop. Rychle přešlápnout a ruch! Jsem až po koleno v sajrajtu. Hilfééé! Chci udělat rychle ještě krok, ale padám, dřevěná krosna mě bere přes hlavu. Jura přiskakuje, tahá mě ven. Jsem zasajrajtovanej až hanba. Šusťa si přisazuje a nazývá mě „Králem Šumavy“. Prohlížím se a konstatuju katastrofu. Jestli tohle uschne, budu mít problém vysvětlit průvodčímu, že nejsem hornickej zájezd. Snažíme se to svinstvo, ošmrdlat suchou trávou. Jde to blbě. No nic, kašlem na to. Nasazujeme bágly a jdeme. Hraniční IMG_2801cestička je zarostlá borůvčím, tak se pokouším dostat, ten marast aspoň z bot. Moc to nejde. Špína je zažraná. Po dvěstě metrech teče z kopce nějákej potok. Jura se oplachuje a osvěžuje. Já už jsem se „osvěžíl“ před chvilkou, tak zkouším fintu s opláchnutím sajrajtu čistou vodou. Funguje to! Sajrajt stejká dólu. Hurá, zase vypadám čistě. Až to uschne, bude po problému. Hraniční štreka stoupá nad rybník Kapelung. Vidíme ho jenom z povzdálí, mezi stromy. Z leva se k nám přiblížila cesta. Zrovna včas, páč vepředu se zase objevuje bažina. Slejzáme na cyklocestu č.1193, obdivujeme zdejší menhiry, zbytky železný opony, zarostlý do stromoví a jdeme do bejvalý vsi Stříbrné Hutě. Po odpočinku a Šusťově výšivkovým intermezu, protože se mu cestou začala rozkládat letitá USka, se znova dáváme do pohybu. Dva kiláky stoupáme nad Žofínskej prales, abysme polehounku klesali kolem pralesa, kde se lidská ruka stromů nedotkla, protože stromy spáchaly zřejmě harakikiriký motorovou pilou. Mírně klesáme až k Černýmu potoku a kousek za ním, na hraničním mostku, potůčku Rauscherbach, potkáváme poslední cyklisty. Z potůčku nabíráme vodu, pro sichr dáváme tabletu „panťáku“ . Odpočíváme. Čeká nás poslední stoupání dne, až do místa Hirschrücken – Jelení hřbet ve výšce 956metrů. Z posledních sil se dostáváme na vrchol. Smráká se. Scházíme za vrchol, dál od hranice. Stavíme přístřešek, připravujeme spaní, ohniště na kamenu. Dáváme si něco k večeři, doplňujeme tekutiny. Já si dávám čaj, Šusťa grog a Jura čaj s rumem. Něco si povídáme, ale pro celkovou schátralost, se brzo vrháme do spacáků. Jsem tak utahanej, že nemůžu zabrat. Sem tam, zřejmě usínám, ale zase se probírám. Občas dloubnu Juru, občas on zamlaská, abysme nerušili sýčka v jeho húú, hu, hu, húú. Někdy uprostřed noci, mi Jura povídá: „Vidíš to jasný světlo mezi stromama? Jo vidím, povídám. Je strašně jasný a hejbá se! Možná nás někdo hledá, říká Jura. Já bych řek, že je to vycházející měsíc.  Nějákou dobu do toho světla zíráme a pak zase usínáme.

Ráno po probuzení slyším jet někde auto. Vstávám a rozlámanej se vydávám zpátky na Hirschrücken, odlovit kešku. Z vrcholu je slyšet, jak kůrovec, provádí omlazovací řez, kdesi pod vrcholem. Máme štěstí, že jsme ležení, postavili na druhý straně kopce. Když IMG_2864jsem se vrátil zpátky, bylo ohniště zahlazený a místo něj, stály kolem menhiry a dolmen. Šusťa stavitel, byl se svým dílem spokojenej. Za pár století, tady budou archeologové stát zmatený a bezradný. Než se tak stane, zabalili jsme si a vyrazily k hranici s tím, že si dóle u potoka uděláme snídani. Dóle u potoka, byly bahenní lázně a vůkol hustej les. Snídaní proto odkládáme, dokud nebude příhodný místo. To nacházíme po dvou kilometrech u lesního hraničního přechodu. Na rakouský straně řádil kůrovec. Dráždil traktor, popojížděl tam a zpátky, až nakonec odjel jinam. Na zbytku předválečnýho zátarasu z kolejnic, si vaříme čaj a snídáme. Rokujeme, jak to teda uděláme dál. Šusťa se nás snaží už od včera přesvědčit, abysme nešli na Nový Hrady, ale uhnuli přes Dobrou Vodu, tvrz Cuknštejn na tvrz Žumberk. Do Nových Hradů to máme asi 15kiláků, ale skoro stejně by to mohlo bejt i na Žumberk. Rozdíl bude v terénu. Jestli nás po hranici, čeká co do teď, budem večer mrtví. A do Žumberka, je to po značených cestách a silnicích, takže snažší. Bereme IMG_2911teda variantu Žumberk a vzdalujeme se od hranic. Lesní cestou a pozdějc asfaltkou, klesáme k Hojný Vodě. Pod Kraví Horou odpočíváme, pak teprve vcházíme do Hojný Vody. U meditačního zvonu provádí Šusťa s Jurou meditační cvičení a za zvuku zvonu, zahání ducha únavy. Nepovedlo se to, až tak dobře. Asi špatnej rytmus. To zvonění v nás uvolnilo nostalgii po domově. Nastal obrat. Nic nás nemůže zastavit. Zkoumáme jízdní řády v telefonech a zastávce. Za hodinu nám jede autobus do Nových Hradů. Scházíme ještě do Dobrý Vody ke kostelu Panny Marie Dobré rady, jestli není jiný východisko. Nejprve si dáváme vynikající vodu, vyvěrající z kohoutků pod kostelem. Pak jdeme do kostela k Marii pro dobrou radu. Smůla! Rada by sice byla, ale, buď šprechenzi, nebo spíkink. Hezká soudružka sestra, takových jazyků zná, ale nám neporadí. Na rozloučenou nám rozdala propagační letáčky. Rozhodujeme se teda sami. O půl jedný, je rozhodnuto. Nastupujeme do autobusu směr Nový Hrady, pak, Nový Hrady – Vlakový nádraží a do vlaku na Budějice, kde se naše cesty dělí. Kluci svištěj na Štatl, já přes Prágl do Trautenau autobusem. Sobotní spoje jsou celkově pohodový a tak cesta proběhla dobře. Od Prahy lilo, u Chlumce i uhodilo. V osum večír koupačka, papačka, posléze chrupačka.

Fotky a videa: zde

Výsledky a grafy:  Den 01      Den 02     Den 03      Den 04            All-in-One:   Den 01-04

HD Video ke stažení tady.