Krkonoše 2015

IMG_4523Vandr po Krkonoších, obvykle skončí mokrejma botama. Počasí na Obřích horách je obvykle nevyzpytatelný. Při našem vandru, nejen že boty zůstaly suchý, ale ještě k tomu, bylo tři dny extrovní počasí. Krakonoš, nebo jak se u nás říká Rübezahl, si nechal podzimní plíkanice na jindy. Šestnáctýho září, jsme se s Jurou sešli na konečný autobusu v Rokytnici nad Jizerou a protože se letos urodilo hodně oprav na kolejích i silnicích, byl div, že nedošlo k ňákýmu spoždění. Ve stanovenou dobu, přesně podle řádu, stojím v místě srazu. O hodinu pozdějc, stojí na stejným místě i Jura. Vydáváme se vzhůru, kolem Huťskýho potoka, vztříct neznámu. Neznámo proč, se hned za silnicej, ztratila modrá značka, aby se objevila po 100metrech u motokárcentra. Civilizace řídne, stoupání stoupá. Na konci pastvin pod hranicí lesa u prázdnýho hotýlku, poprvé zahazujeme bágly a odpočíváme. Sláva, prvních sto metrů vejškovejch, je za náma. Ještě 620 a jsme nahoře. Další odpočinek si dáváme u Huťskýho vodopádu, kterej si fotíme. Další a delší pauzu, si dáváme na rozcestí před Huťskou boudou. Oplachujeme se v potoce a nad mapou se rozhodujeme, jestli půjdeme oklikou a snadnější cestou, po žlutý na Dvoračky, nebo drsnější červenou, přes sedlo pod Dvoračkou. Klidně jsme mohli jít kratší cestou, IMG_4545nemohla bejt prudší. Kdybych dal ruce před sebe, možná bych měl přední náhon. Těsně pod Dvoračkama, v letový hladině čarodějnic, znova odpočíváme a popadáme dech. Na Dvoračkách se letmo zastavujeme u lavičky tří sester a prakticky ihned stoupáme k vrcholu dne, na Kotelský sedlo 1320metrů vysoko. Slunce je v posledním tažení, nehřeje, neustále funí studenej severák od jihu. Je ale krásnej západ. Západ, nezápad, snažíme se najít plac na spaní. Spaní v řopíku vzdáváme, kvůli špinavý podlaze. Tak si rozbalujeme spacáky v kleči, vaříme si jídlo a čaj. Poslední paprsky osvětlujou boudu Reifträger, česky Jínonoš, polsky Szrenica a Vysoké kolo. Rychle se šeří, tak si zalejzáme do spacáku, posloucháme huhlání jelenů a pozorujeme vycházející hvězdy. Oba spíme nevalně. Nám zdá se, z hvězd že vane hlas. Nuž, pojďte, jeleni, blíže, jen trochu blíže, paroháči. My příjdem, my příjdem, přeřvávaj se jeleni. Jeden je někde za náma u Kotle a druhej u mumlavský louky. Zase propadáme spánku.
Ráno je jako malovaný, sudokopytníci se vytratili, hvězdy zhasly lampičky a po snídani se vytrácíme z kleče i my. Slunce zase řádí. IMG_4616Cesta vede kolem Kotle a Růženčiny zahrádky. Bágly necháváme na rozcestí a jdeme se podívat na výkop pro protitankovej příkop, mezi nezbudovanýma bunkrama Krk-K-S 1 – Krk-K-S 2. Dál pokračujeme na Zlatý návrší, kde u Vrbatovy boudy stojí bufet a v něm, jak doufáme, si dáme zelňačku. Doba se mění a s ní i stavby. Dřevěnej bufet zmizel. Novej ve Vrbatovy boudě, která vypadá jako betonovej sarkofág, nás rozhodně nenalákal. Odpadkovej koš nikde, tak jim dáváme odpadky na zápraží a odcházíme pryč. Ani fotku toho betonovýho hnusu nedělám. Odcházíme k Pančavskýmu vodopádu. Vodopadání je obehnaný řetězem, aby nedošlo lidopadání. Oplachujeme se ledovou vodou. To, že tady, je vody dost, neznamená, že u pramene Labe, bude co nabrat do čutor. To zjistíme, ale pozdějc, teď se rozhlížíme do Labskýho dolu, od vodopádu i z Ambrožovy vyhlídky. Míjíme Labskou boudu a jdem k prameni. Letos je takový sucho, že voda ve skruži je o metr níž a špinavá. To není dobrý. Poslední zbytky pitný vody, si necháváme na horší časy. Snad bude pod Vysokým kolem pramen. Dáváme si sušenku, jabko a malej odpočinek. Potom stoupáme kolem Violíku na Sněžné jámy. Na hraně SněžnýchIMG_4671_panorama jam silně fouká vítr a není si kam sednout. Všude samý kamení a tůristi. Podle mapy by se měla nacházet kousek pod vrcholem jam, Kamenná studánka. Jdeme k ní, i když, není jasný, jestli v ní bude voda. Scházíme o pár metrů níž a tady snad ani sucho nebylo. Z trubky tryská voda plným proudem. Hurááá neuschnem! Schazujeme bágly, bereme čutory a plníme. Po naplnění si dáváme oběd. Chleba, sejra, salám a spoustu pití. Lejeme si vodu do hrbů, abysme vydrželi do večera. Po vydatným odpočinku se vracíme na stezku u Sněžných jam. Bohužel, nebo spíš, díky bohu, je cesta na Vysoký kolo uzavřená. Stezka obchází vrchol a klesá po vyskládaných rovných balvanech pod Velký Šišák. Vzápětí se škrábeme na Mužský kameny. Daleký rozhedy si užíváme jenom chvíli a po lehkým odpočinku klesáme kolem Dívčích kamenů k bejvalý Petrovce. Na půl cesty mezi Petrovkou a Špindlerovkou si dáváme velkou pauzu. Klesání si vybírá daň a nohy melou z posledního. Koukáme do mapy, kde to jako dneska zalomíme. Máme asi hodinu a půl, než dojde světlo. Dojdeme ke Špindlerovce a uvidíme. Původní plán byl, že půjdeme za Malej Šišák a někde u Poledních kamenů, zalezeme do lesa a přespíme. U Špindlerovky byl trochu signál, tak obá IMG_4789dva voláme domů. Dozvídáme se, že přechází fronta a mělo by pršet. Pravda, od jiho jihu se cosi blíží, ale zatím se jen lehce zatahuje. Na základě těhle informací a taky možnosti evakuace k nejbližšímu osídlení, se rozhodujeme, jestli by nebylo lepší, přespat radši v údolí Bílýho Labe. Otáčíme těla o 90° a sestupujeme do údolí, žlutou značkou. Na vývěskách hotýlků čteme, že pokoje od 350ti kaček. Evidentně jsme ještě nedozráli. Šlapeme údolím a mudrujeme, že kdyby v Boudě u Bílýho Labe nabízeli nocleh za dvěstě, že by sme asi podlehli volání civilizace. Čím víc se přibližujeme, tím víc by to šlo. U odbočky do Čertovy strouhy, stojí informační budka KRNAPu. Váháme, jestli si na úzký verandě neusteleme. No jestli nebude zbytí, uděláme to. Vyzkoušíme, co bude opodál u Bílýho Labe. Ejhle, restaurace zavírá v 18hodin a je skoro čvrt na sedum. Ubytování od 300Kč. Jo, jdem do toho. Zvoníme a přicházejí nám otevřít. Máte rezervaci? Povídá osoba z baráku. Co pak jsme indijáni!? No dobře půjdu se zeptat.odpověděla ta osoba ženského pohlaví. Za chvíli, nám sděluje, že ubytování, je jen za 350. Nu co, tak tedá jó. A už jsme uvnitř. Dostali jsme klíče od pokoje, kam odkládáme bágly. Vracíme se do lokálu. S námi, tady je asi vosum člověků. K jídlu si dáváme uzený, krkovičku s hořticí a chleba. Ostatně, nic jinýho už není. Po uzeným si dáváme pivko nebo tři a jdem bydlet. Horká sprcha, vyzubit a spát. Venku prší a kapky tlučou do plechový střechy.
Ráno, po probuzení, si balíme, mejeme se, plníme flašky vodou. Jdeme na snídani, hnedle, co se oblíkneme do voňavoučkýho IMG_4842prádýlka. Snídaně je v ceně zájezdu. Rohlíčky, jsou obvzvláště vypečený. Po snídaní platíme a mizíme v dáli, abychom se ještě jednou dostali do blízkosti. Protože včera po večeři, neproběhla příprava na ráno, ale byl klídek, pívo, pohoda, džez, muselo se zákonitě dojít až na konec. Díky halabala přípravě, vyrážíme sice do kopce, ale místo podél Bílýho Labe, se drápeme podél Čertovy strouhy, což zjišťujeme, až když cesta končí. Zmateni, čumíme do map a navigace. Po zjištění, čeho sme se dopustili, dokončujeme naučnou stezku a lesní cestou se vracíme tam, odkud, jsme ráno vyšli, teda od Boudy u Bílýho Labe. Tady už je rojení Polských skautů. Procházíme kolem nich a tentokrát se trefujeme, hned na podruhý. Stoupáme údolím Bílýho Labe k Luční boudě. Několikrát odpočíváme a popadáme dech. Procházíme lavinovým terénem, je ale pozdní léto, takže žádnej sníh. Postupně mizej stromy a nahrazuje je kleč. Na rozcestí pod Kozíma hřbetama, nadohled od Luční boudy, sedáme do trávy a obědujeme. Dobrou hodinu relaxujeme, než se znova vydáváme dál ke Sněžce. Povalový chodníky přes Úpskou rašelinu, trčej díky suchu ve vzduchu. Okolní kleč je vysoká a občas brání rozhledu. U pramene Úpy se konečně Stříbrný návrší sklání k Úpský hraně do Obřího sedla. Pod Sněžkou opět odpočíváme. Pozorujeme, jak se vrcholek schovává do mraků, aby za chvíli, byly mraky odfouknutý zpátky na Polskou stranu. Nasazujeme bágly a jdeme na samej vrchol IMG_4849Krkonoš. Před námi je posledních 203metrů vejškovejch. Pekelný stoupání, je pro některý Poláky nadlidskej úkol. Táhne z nich vodka vyborova, případně se tlustokožci jenom přecenili. I my se s vypětím všech sil, dostáváme ke kapli Svatýho Vavřince. Rozhlížíme se po vrcholu, obcházíme pamětihodnosti. Polský UFO talíře, necháváme pokojně stát. Ještě navštěvujeme poštovnu, kvůli razítkům a pak padáme dolu zpátky do Obřího sedla. Slunce už se zase loučí a hodlá zapadnout někam za Studniční horou. Scházíme do Obřího dolu. U vodárny se zastavujeme a prohlížíme si její vybavení. Už nad vodárnou jsou slyšet jeleni, jak na sebe hulákaj, skrze údolí. Jeden je někde v Obřáku a druhej na svahu Růžový hory. Tak, a jdou zase po nás. U kovárny si musíme znova odpočinout, protože nohy začínaj dřevěnět z toho prudkýho klesání. Snažím se zahlídnout paroháče na protější straně Obřího dolu, ale marně. Jsou slyšet jen jeho hrdelní výkřiky. U paty Obřáku, vedle kapličky, děláme zásadní rozhodnutí, neboť, jako obvykle namítám, že tohle už je civilizace a přespání pod širákem, by bylo problematický a neromantický. Navrhuju přesun k nám domů, kde je veškerej komfort. Po krátkým váhání Jura souhlasí. Máme před sebou zhruba čtyři kilometry na autobusák. Šeří se, i lanovkáři stahujou kabinky a budou končit. Na IMG_4949autobusáku jsme právě včas. Odkuďsi z Práglu, přijel bus a vylejzaj z něj člověci. Jakoby nic, se jdu zeptat, jestli náhodou nejede třeba do Trutnova. Řidič chvíli kouká a pak taky, jako by nic říká, že už tady vlastně neměl bejt a má hodinu sekeru. A jestli nám to nevadí, že jede do Svobody, a když mu dáme na pívo, vezme nás. Tak nás jelo celkem šest. Tím pádem získal na pěknou vopici. Ve Svobodě čekáme asi půl hoďky na vlak. Nasedáme doň, a tmou tmoucí jedeme do Horňáku. Kolem bejvalý fabriky, současný hasičárny, přicházíme od zastávky k nám domů. Renča nás vítá a ihned směruje do koupelny k očistě. Pak večeře, drobná konverzace a hajdy do pelechu, ráno se vstává brzy, kvůlivá autobusu do Brna. Tak se skončil krkonošskej vandr.

 

 

Fotky a videa: zde                Výsledky a grafy:  Den 01     Den 02     Den 03       Celková trasa: zde

Video v HD rozlišení, ke stažení tady.

Stránky