Dovolená 2016

Po jižních a západních Čechách, jsme se odvážili trochu na východ. Tentokrát k Olomouci, do Samotišek, pod Svatým Kopečkem. Dovolená 2016, byla sice o den kratší a trvala jen od neděle do soboty, ale i tak, jsme toho zrajzovali dost. Na věčnou paměť jsem to IMG_6704sepsal a tady to je. V neděli 21.8. už od rána lilo, místy i mrholilo. Samotný nasazování nosiče kol se dalo vydržet, ale nakládání „umejvadla, koberce a plesových šatů“, probíhalo za monzunovýho letního sprchování. Do auta lezeme pěkně mokrý. To nám ta dovolená pěkně začíná :-). Déšť, deštil až skoro do oběda v „Motorest u Hrdličků“ v Horních Libchavách. Pak, už káplo jenom sem-tam a před Olomoucí, bylo vcelku slušně. Motanici po Olomouci zvládla navigace bravůrně, takže do Samotišek se trefujeme na jeden pokus. Penzion Ajka, nacházíme v křiviolakých uličkách, taky bez bloudění. Po uvítacím ceremoniálu, vyložení a ubytování, se jdeme mrknout na Svatý Kopeček. Po hledání a nalezení kešky, obcházíme chrámovej areál. Díky pozdnímu odpoledni, je kolem chrámu klidno, jenom několik bezďáku na lavičce u stánku, vede opilecký řeči. Samostatně sedící paní, vydávající se za pomocnici útulku pro opuštěný zvířata, nám nabízí pískací přívěšek ve tvaru kačenky. Vzhledem k její „důvěryhodnosti“, si ho za pade kupuju. Tak, jeden dobrej skutek bysme měli, proto si za odměnu kupujeme zmrzlinu. Před chrámem děláme umělecký fotky a scházíme zpátky k penziónu. Právě dozrávaj švestky a špendlíky, tak je cestou ochutnáváme. Stromy jsou ještě mokrý od dopoledního deště, tak nás při utržení, kropí sprška vody z větví. Dcera majitele penziónu, chová různý ptactvo, od slepic po papoušky, tak si prohlížíme voliéry, než se definitívně schováváme do apartmánu. Po všech těch létech v hogofogo ubytovnách, jsme zase jednou v sociáledišn bejváku. Ovšem přízemí za garaží v Jedovnici v roce 2002, asi nic netrumfne. Tady bylo všechno jen hodně opoužívaný. Po úplným ubytování a po večeři, spouštíme stařičký TVdebilizátor. Pak usínáme.
IMG_6768eRáno někde kolem ½ 8mý vstávám, jdu okouknout místní prodejnu TUTY, kupuju koláčky, pletence, kondenzovaný mlíko a pitnou vodu na snídani. Pak dostávaj událostě prudkej spád, takže v deset stojíme na zastávce místní popravy a jedeme se kouknout na Olomouc. Vystupujeme u vlakovýho nádraží a vycházkou míříme do centra. Hanáckou metropolí se hemží chodcové, řekou Moravou se prohání veslonožkyně, popoháněná cyklistkou s megafónem. Masarykovou a Třídou 1. Máje, se zvesela dostáváme ke Katedrále Svatýho Václava, kde má zrovna funus herr profesor dochtor Csc. kandidát všech posledních věd. Farář pronáší ódy na jeho velikost a naší pozemskou malost. Radši odcházíme, než chytím depku a bude se mnou ámen. Odcházíme na Náměstí Republiky do městský knihovny vyhledat onu místnost, která je zašifrována v názvu instituce ( kni – …….). Ministerstvo úlevy pomohlo. Naproti oné instituci, kde jsou knihy na prvním místě, je kostel Panny Marie Sněžný. Prohlížíme si jeho barokní interiér a pak jdeme k náměstí. V ulici Ostružnická, nás krámek Pedro vcucává dovnitř. Renča si kupuje žvejkačky a já želatýnový cukrlata. Oslazeni, konečně přicházíme na Horní náměstí. Obcházíme ho kolem dokola. Nejdříve se zastavujeme u Ceasarovy kašny z roku 1725. Po směru hodinových ručiček se dostáváme k Ariónovy kašně z roku 2002. I když se to nezdá, želva stojící vedle patří taky ke kašně. Páč se blížilo poledne, vynecháváme prozatím barokní sloup a spěcháme k orloji, kde se rozpohybovala kola pětiletky. Současná socialistickorealistická podoba je z roku 1955, ale vybudovanej byl někdy před rokem 1519 a vypadal trochu jináč :-). Jakmile zakokrhal kohout, bylo poledne a šlůs. Všechno se přestalo točit. Dav se pomalu rozešel. I my se rozešli a zamířili ke IMG_6795Svatýmu Mořici na vyhlídku. Jenže pod věží nás popadnul hlad. Odkládáme vyhlídku na pak a jdeme pasážema do Český jídelny. Jejich nabídka, leč levná, nás neinteresovala. Vycházíme ven a hladoví se potácíme kolem dívadla. A tu, hle!!!! Restaurace-kavárna-cukrárna-Pizzerie „Caffe Ópera“! A na vývěsce nápis „Dlouze pečená krkovička, žampión. omáčka, bram. kaše“. To je přesně vono! To dloůůůúúze to nám dalo. Kdo si počká, ten se dočká. Nebylo to špatný. Nasycený, okukujeme Sloup Nejsvětější Trojice, ale po obědě, by to chtělo něco sladkýho. Do cesty se nám staví Cukrárna Aida a megagiga větrník a řez nářez. Uspokojeni a oslazení, konečně stoupáme po dvojitý šroubovici na věž Sv. Mořice a rozhlížíme se. Ofouknutý a vynadívaný, zase zachvíli sestupujeme dólu. V infocentru kupujeme pohledy, na kašně vyplňujeme kolonky a odcházíme přes Dolní Náměstí, kolem prastarý tržnice a autobusáku do parku, kde je někde v botanický zahradě ukrytá keška. Sbírkový skleníky maj v pondělí zavříno, asi sanitární den, nebo si starý palmy musej odpočinou. I palma je jenom člověk a nemůže furt jen stát a nechat se vokukovat Obcházíme teda skleníky velkým vobloukem a jdeme do bylinkový části, která je otevřená imrvére, pondělí nepondělí. Keška je ukrytá někde uvnitř, jen ji najít. Po slavnostním nalezení kešky, musíme najít ještě poštu. Na glóbusu Olomouce, kterej nám dali v infocentru, zapichujeme prst v oblasti Šantovka. Navigace nás vede do oněch míst a ejhle pošta je někde uvnitř MegaGigaHyperSuperketu. Po malým bloudění labyrintem Šantovky, nacházíme přepážku a odevzdáváme zásilku do rukou odpovědný osoby, aby ji doručili pošťourání. Sami, znova hladoví, kupujeme čtvrtinky pizzy a vody. Osvěženi, odcházíme někudy k nádraží. Jdeme podél Mlýskýho potoka, Bezručovýma sadama na Masarykovu Třídu, kde veverka zastavuje dopravu. My se zastavujeme v pekařství a nakupujeme chleba a koláčky. U nádražního terminálu míjíme spáče na lavičce a náboženskou fanynku na vozejku, vysvětlující všem okolo, že Karel Gott mit uns. Ve stánku si kupujeme lupeny a jdeme se postavit na Déčko, kam přijíždí autobus č.11 a odváží nás do Samotišek bydlet. U Ajky nás přivítali kapři a fenka retrívra, která se nechala důkladně podrbat. Večeře, čaj, hygiena, odpočinek.
IMG_6918Ráno se budím, jak jinak, brzo. Jedu se na kole projet, jestli nenajdu místo, kde jsem tady před pěta20ti léty byl u Jindřišovy babičky. Ať jsem jezdil, jak jsem jezdil, nikde jsem to nenašel. Žádný dežaví se nekonalo. Deža prostě neví :-). Musím se připravit na dnešní den. Jedeme totiž kolní vejlet, kolem Holomóca. Dohustit pneušky, namontovat blikátka, zkontrolovat funkčnost hejblátek. Ok, můžeme startovat. Nadohled Baziliky Navštívení Panny Marie, děláme první fotky. Další zastavení máme u „Velikonoční kešky“IMG_6958 a kousek od ní u vývěru Černovírsý kyselky, kterou ochutnáváme. Je to stejný svinstvo, jako ve Varech, ale slabší :-). Vývěr kyselky je v hustohustým slatiništi, plným komárů, proto radši jedeme pryč, skrze Černovír, kolem Řepčínských železáren až k Fortu číslo XX. Bejvalý obranný postavení pevnosti Olomouc, budovaný mezi roky 1851-1876 jsou roztroušený kolem města. Z některých jsou firemní sklady, nebo nepřístupný soukromostě. Z jednoho fortu u Křelova za dálnicí je muzeum. Bylo tady liduprázno, nikdo si nás nevšímal, tak jsme pokračovali dál polema na silnici a přes Topolany, Hněvotín a Nedvězí, ke Svatýmu Krištofovi. Bronzovej Krištof stojí nad dálničním obchvatem Olomouce. Stavbaři, nebo puritáni, případně obě skupiny ho přioblíkly, aby se nemuseli řidiči, jedoucí kolem, a příchozí červenat 🙂 Od sochy je rozhled na Olomouc, takže malá zastávka přišla vhod. Pak podjíždíme dálnici, přeskakujeme koleje a přes Nemilany jedeme k rybníčku Hamrys. Tady odlovuju kešku IMG_6960a hladoví jedeme ke „Kláskům“ na oběd. Druhá polovina cesty vede po cyklostezkách skrze Olomouc. Stezka vede většinou podél řeky Moravy, jen občas je nutný přejít frekventovanou silnici. Ale hlavně musíme u soutoku Moravy s Bystřicí, zahnout a jet podél Bystřice, abych mohl vyšplhat do koruny Douglasky pro kešku. V Bystrovanech odbočujeme na Droždín, odkud je to jen několik šlápnutí do pedálů k penziónu Ajka. Koupel, večeře, odpočinek u TýVí a sladký spánek.
Na středu máme vejlet na Šternberk. Nejdřív ale, jdu do Tuty, vykoupit balenou vodu. V pátek se přiřítí omladina a hnedle bude větší spotřeba. Snad bude stačit deset litrů :-). Po snídani a módní přehlídce, usedáme do plechovky. Startuju a vyrážíme vstříc hradu a můzeu času. Šternberk je moravské město v okrese Olomouc v Olomouckém kraji, ležící 16 km severně od Olomouce na říčce Sitce a na úpatí Nízkého Jeseníku. Je obcí s rozšířenou působností a žije zde asi 13,5 tisíce obyvatel. Město vzniklo z osady pod hradem stejného jména, střežícího důležitou křižovatku obchodních cest. Nejvýznamnějšími památkami jsou hrad Šternberk, národní kulturní památka, a kostel Zvěstování P. Marie s přilehlým augustiniánským klášterem, němž je umístěna Handkeho galerie. Nachází se zde také zbytky městského opevnění, mariánský IMG_7117amorový sloup a množství hodnotných měšťanských domů. Na dřívější výrobu nástěnných hodin, budíků a hodinek navazuje muzeum Expozice času. Velký zájem vyvolávají každoroční automobilové závody do vrchu Ecce Homo, v létě mistrovství Evropy (Grand Prix) a na podzim přehlídka veteránů Ecce Homo Historic. Odstavujeme vozítko před stavební uzávěrou a pěšky, na zdař bůh hledáme hrád. Renča nevydržela bloudění a u expozice času se optala domorodců, kudy k hradu. Že prej, rovně a támhe u toho růžovýho baráku v pravo a pak furt rovně, až k hradu. U kasy kupujeme lístky, prohlížíme si volně přístupnou expozici o vývoji IMG_7201hradu, kde se dozvídáme, že: „ Hrad Šternberk založil v polovině 13. století Zdeslav z Chlumce a ze Šternberka. V 16. století proběhla díky rodu Berků z Dubé a Lipé renesanční rekonstrukce hradu. Po rozsáhlém požáru byl hrad přestavbou rozšířen o renesanční křídlo s „Vizitkovým sálem“ a s unikátními hráňovými klenbami. Kolem roku 1699 koupil sídlo kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna. V držení jeho rodu zůstal hrad až do roku 1945.“ V 11:30 začala komentovaná prohlídka pokojů, dobových oblečení, aufzugu – čili zdviže, koupelen i hajzlíků. Za hodinu a ½ jsme venku. Přes zahradu jdeme dolu do města, kde si v Restauraci Knor dáváme oběd. Nasyceni se plížíme uličkama k náměstí a v cukrárně se chladíme zmrzlinou. Po ochlazení, jdeme zkontrolovat, jestli máme čas. V expozici času, zjišťujeme, že ho je dostatek a stačí i na prohlídku hradu Sovinec, kam se přesunujeme. Po zaparkování si v kase kupujeme lupeny. Jdeme se mrknou na vyhlídkovou věž a pak chvilku čekáme na průvodce, kterej nám přibližuje zdejší historii. IMG_7219aNejrozsáhlejším hradním komplexem v okrese Bruntál je hrad Sovinec na skalnatém výběžku v horském údolí Nízkého Jeseníku. Hrad založili těsně před rokem 1332 příslušníci rodu, který se od roku 1348 nazýval po hradu „páni ze Sovince“. Za husitských válek se Sovinec stal významnou husitskou pevností. Za Pňovských ze Sovince, kteří hrad s panstvím získali roku 1492, byl hrad rozšiřován a upravován. Páni z Boskovic, kteří hrad koupili v roce 1543, přestavovali hrad v renesanční sídlo. Rozsáhlá stavební činnost na hradě pokračovala i za Vavřince Edera ze Štiavnice, vlastnícího hrad od roku 1578, a jeho zetě, posledního českého majitele hradu, Jana staršího Kobylky z Kobylího (od roku 1592). Z této doby pocházejí i některé fortifikační prvky hradu – polygonální bašta Remter, opevnění zvané Kočičí hlava, barbakán s dnešní první branou. Po bělohorské porážce získal roku 1623 hrad Řád německých rytířů. Obsazení hradu Dány roku 1626 bylo impulsem pro rozsáhlé opevňování hradu – do roku 1643 vznikly tři barokní bastiony, byly vybudovány další hradební zdi, příkopy i předsunutá věž. Takto vybudovaná opevnění hradu jsou nejrozsáhlejším zachovaným opevněním z období třicetileté války v našich zemích. Přes mohutné opevnění dobyla na podzim 1643 hrad švédská vojska generála Torstensona a až do roku 1650 z něj učinila jednu ze svých pevností. Význam hradu v následujících letech klesal a po požáru roku 1784 byly provedeny jen nejnutnější úpravy. Ve 40. letech 19. století zde byl řádový seminář a od roku 1867 lesnická škola. Za druhé světové války byl hrad vězením a základnou jednotky SS, v roce 1945 opět vyhořel. V současnosti je hrad postupně rekonstruován. Po odchodu z hradu si dáváme opočenskou míchanou meruňkovovanilkovou zmrzlinu a jedeme zpátky bydlet. Po návratu, se jdeme podívat do místní hospody „Kapitolka“. Zejtra navečír, by měli dorazit Verča s Tomášem a teplá večeře by se hodila. Vcházíme do práznýho sálu a u barpultu je jenom obsluha. Objednáváme si Bernarda a zjišťujeme, zdali vaří. Ne, zní odpověď, takže vypíjíme jedno a kráčíme zpátky do Ajky.
IMG_7299aJe čtvrtek a dneska jedeme na Bouzov a do Javoříčských jeskyní. Nasedáme do fordíku, proplejtáme se Olomoucej k dálnici. Navigace nás vede, až na parkoviště k hradu Bouzov, kde necháváme auto ve stínu a jdeme k hradu. U vstupu kupujeme vstupenky a čekáme, až si pro nás příjdou. Průvodce je na nás dobře připravenej a vede ty svý řeči, přičemž rozpažuje a my, se jako ovce otáčíme tam, kam ukazuje. Hrad byl pravděpodobně postaven na přelomu 13. a 14. století, jeho prvním písemně doloženým majitelem byl „Búz z Bouzova“. V průběhu třicetileté války sloužil Bouzov jako císařská pevnost a vězení pro švédské zajatce. Hrad sloužil jako panské sídlo téměř až do konce 17. století. V 18. století získal zdejší panství řád německých rytířů. Řádu hrad patřil až do roku 1939, kdy jej zabavili nacisté, v průběhu druhé světové války byl předán do správy tzv. Hlavního hospodářského a správního úřadu SS se sídlem v Berlíně a sloužil jako skladiště zabaveného majetku. Hrad byl postaven s typicky bergfritovou dispozicí s jedním patrovým palácem. IMG_7429Koncem 14. století bylo k hradu přistavěno předhradí. Roku 1558 hrad Bouzov vyhořel, ale kvůli finančním problémům tehdejších majitelů byl hrad plně obnoven až v roce 1620. Do dnešní podoby byl hrad upraven přestavbou v letech 1895 až 1897 na popud arcivévody Evžena Habsburského, tehdejšího velmistra Řádu, který také stavbu financoval. Prostředky arcivévoda Evžen vyčlenil, se souhlasem řádové kapituly, z výnosů řádových velkostatků. V roce 1895 byla zbourána větší část původního středověkého hradu a během dvou let zde byl postaven nový hrad v romantickém duchu napodobující jihoněmecké hrady. Do hradu byly svezeny různé středověké artefakty mající vztah k řádu německých rytířů a interiéry hradu byly zařízeny replikami středověkého nábytku. Dnešní Bouzov je hrad, jehož část je původní středověká a část, je postavena nově na konci 19. století. Výklad nás trochu vyhladověl, ale spíš, nás jenom honila mlsná, protože z místní jídlomorny voněly langoše. Po vyplenění jídlomorny, odcházíme k autu a přesunujeme se o 9 km, do Javoříčka. K jeskyním je to zhruba 600metrů do kopce. Trefujeme se do konce polední pauzy a tak nečekáme kdovíjak dlouho. V kase si kupujeme lupeny a ve stanovený čas nás berou dovnitř. Jeskyně se nacházejí v ostrůvku devonských vápenců v masívu vrchu Špraněk, jihozápadně od obce Javoříčko. Podzemní prostory byly vytvořeny paleotokem potoka Špraňku. Podzemní prostory v délce téměř 6 kilometrů a s denivelací přes 100 metrů jsou uspořádány patrně do tří pater se zhruba třicetimetrovým rozdílem nadmořských výšek. Horní patro je tvořeno největšími prostorami s nejkrásnější krápníkovou výzdobou, vedou jím návštěvnické trasy o délce 788 metrů. Bohatost krápníkové výzdoby vyniká zejména ve dvou mohutných prostorách – Suťovém dómu a Dómu Gigantů, jakož i v tzv. Pohádkových jeskyních. Kromě nejběžnějších typů krápníkové výzdoby, která místy dosahuje úctyhodných rozměrů, je zde bohatý výskyt i tzv. heliktitů. Nejznámějším krápníkovým útvarem a symbolem jeskyní je přes 2 metry dlouhá sintrová záclona, která je kolem půl metru široká a po celé délce pouze 4 až 5 mm silná. V roce 1936 se do javoříčské hájenky nastěhoval se svou ženou a třemi syny revírník Vilém Švec. Ten zahájil na základě informací o podzemních dutinách od svého syna Bedřicha se svou skupinou lesních dělníků nejdříve v Zátvořici a později ve Svěcené díře výkopové práce, IMG_7451které měly vést k objevení velkých jeskyní. Po šesti týdnech se jim opravdu pod vrstvou sedimentů a prokopáním sintrové přepážky otevřela 27 metrů hluboká propast, na jejíž dno postupně sestoupili. Narazili na jeskynní chodbu, která pokračovala oběma směry. Po obtížném průniku prostorami tzv. Objevné cesty (součást středního patra) objevili badatelé dne 14. dubna 1938 mohutné prostory Dómu gigantů a z něj posléze i další prostory horního patra Javoříčských jeskyní. Brzy po objevu bylo v Suťovém dómu zaměřeno místo, z nějž byla prokopána chodba na povrch. To umožnilo zahájení zpřístupňovacích prací a jeskyně byly dne 15. května 1939 otevřeny pro veřejnost. Jeskyně patří také k zatím největšímu známému zimovišti vrápence malého na území České republiky. Po prohlídce scházíme společně s průvodkyní ke vchodu. Ona jde na další prohlídku, my dolu k parkovišti. U parkoviště je bufík, ve kterým si dáváme gulášovku a pití. Pak pospícháme na penzión, abysme mohli přivítat Verču, Tomáše a Bařenku. Než přijedou, beru kolo a jedu si projet trail kolem kopečku. Mám to i se zajížďkama IMG_750616kilíků, takže za necelý dvě hoďky jsem zpátky. Verča, Tomáš a Břenka, přijížděj ještě před setměním a tak jdeme na Svatý Kopeček, najít restauraci, kde vařej. Hnedle v první, nám lehce jetej vrchní, udává směr, kam máme jít. Je vidět, že se vyzná a restaurace „Hospoda na Schůdkách“, je správnej typ. Pizza ve všech podobách a pivko, nám udělalo dobře. Přebytky si bereme na snídani.
Ráno dojídáme zbytky od večeře a připravujeme se na zteč vrcholu Kopečku, kde je vchod do ZOO. Uvnitř je několik zvířat. Například hlodavec lesní, hlodavec vodní čili želva 🙂 a podobně. Nejlepší byl výběh č.23 s klokanama a psounama. Na 11ctce žirafa co vás porafá a 50tka s makakama rudolícíma. Samozřejmě jsme všichni vylezli na rozhlednu. Když všude okolo zvěř něco IMG_7612ohlodávala, tak nám taky vyhládlo. Od východu, teda pádíme do hopsody „ U Macků“, na jídlo a palačinku. Po jídle si jdeme na penzion odpočinout. Odpočinek protahujeme až do večera.
Ráno si všichni balíme. Verča s Tomášem jedou na křtiny, my nakládáme věci, kola, sebe a svištíme domů. Původně jsme se chtěli zastavit v Mladečských jeskyních, ale parkoviště nebylo hlídaný a protože jsme nechtěli riskovat ukradení kol, jedeme dál k domovu. Tak se odehrála dovolená.

 

 

 

Fotky, včetně videí zde.

Video ve vysoký kvalitě ke stažení,  tady.

Stránky