Dovolená 2018

Dovolená je vždycky krátká. Letos byla nejen kratší, ale odehrála se v pekelným horku. Egypt, Chorvatsko, Řecko? Ó nikolivěk! Stačí zajet do Medlova a grilovačka i o půlnoci může začít. Nám začala v neděli 19týho srpna tím, že na místo zadních sedaček se uvelebil můj rozloženej bajk. Ostatní blbiny, včetně dárku pro Tomáše se vešly do kufru. Vyjíždíme do rozpálenýho dne, takže se klimoška auta nezastavila, až do Žďáru, kde si dáváme u pumpy bagetu. Po osvěžení chlazenou bagetou, pokračujeme na místo určení, Medlov „Hmyzí domeček.“ U nových vrátek, nás vítají Verča, Tomáš a důry Lara s Bařenou. Zatím co v Trutnově byl hic, v Medlově je peklo. Po vybalení se, jdeme obhlídnout okolí a vykoupat štěkny v místním veletoku Jihlava. Vykoupaný psiska můžou mezi lidi, tak si nás odváděj do místní hospody. Od severu se sice zatahuje, ale hic nepolevuje. Usedáme pod pergolu, dáváme si pivko, objednáváme pizzu. Z černýho mraku se spouští letní deštíček. Sice dopadá na dlažbu, jenomže se rovnou zase odpařuje. Od vedlejšího stolu se ozejvá hlahol a radost z nenadálýho deštíku: „ Na Medlov prší! To musíme zapít, huráááá.“ Deštík netrval dlouho, stejně jako naše návštěva hospody. Vracíme se na zahradu. Večer lehounce fouká hicung mírně polevuje. Už není 34°C, ale jen 29. Jdeme spát, abysme nabrali sílu na zejtřek. Záhy mě probouzí hic. Je okolo jedný. Jdu ven a lehám si do lehátka. Čumím do jasnýho nebe, ochlazuju se myšlenkou na Antarktidu, Severní ledovej oceán nebo Nanuk. Vůbec to nepomáhá. Chladnu zhruba 1,5hodiny. Sem tam si bucnu. Ochlazenej odcházím zpátky do ložnice, kde spím do šesti. Renča a všecka děcka spí, jako když je do vody hodí celou noc. Jsem vstatej, venku to ještě nepeče, tak se strojím do drézu a vyrážím na projížďku. Jedu proti proudu Jihlavy, do Dolních Kounic. Zastavuju se v u kláštera Rosa Coeli a potom vyjíždím strmou stezkou nad město ke kapli Sv. Antonína. Zpátky se vracím přes Veselou horu, Padělky, Výhon. Míjím Němčičky a polňačkou se blížím k Medlovu. Za hoďku jsem zase doma. V domečku už se něco pomaličku děje. Po snídani se rozhodujeme, kam se vydáme. Je pondělí, většina památek má zavřeno a proto jedeme do Štatlu. V Brně jdeme přes Vaňkovku, skrz hlavák do Denisových sadů a pokračujeme na Špilberk a přes centrum města zpátky k nádraží, kde si dáváme oběd. Po obědě se s Renčou vezeme „Páternosterem“ do prvního patra Hlavní posty a zase zpátky do přízemí. Za nádražím si dáváme pěkně hnusnou jogurtovou zmrzku a skrz Vaňkovku míříme k autu, aby sme jeli zpátky do Medlovskýho pekla. Večer odjíždějí Verča s Tomem k móři na jednodenní koupání. Nechávají nás na pospas důrám a hicu. Spát zůstávám v obýváku. Peřinu si neberu, ležím jen tak noční košili. Stejně odcházím ven na lehátko vychladnout. Po půlnoci se vracím dovnitř, abych se na otomanu dosmažil do růžova. Probouzím se časně. Lehce snídám a než vyleze slunec vysoko, strojím se do dresu. Renča mě spěšně vyprovází, jenže se jí do dospání staví balón, visící na nebi. Jakmile se ztratil za obzorem, loučíme se. Já vyjíždím a Renča se jde dospat, před opalovací procedurou. Jedu přes Hrušovany do Židlochovic. Nad Židlochovicema se rozhlížím z Akátový rozhledny. Pod rozhlednou řádili zřejmě ufóni. Stopy jejich vozítka tomu nasvědčují. Pár metrů jdou souběžně a najednou jsou rozjetý od sebe. Odjíždím dál. Teplota ještě ujde, asi to ale dlouho nevydrží. V lesíku pod Výhonem probíhá těžba, musím jet někudy mimo modrou značku. Mezi vinicema a sadama se dostávám na Svatojakubskou cestu. Skrze Nosislav projíždím k D2 kde nadjíždím dálnici u Zeleňáku. Křepice objíždím a prudkým stoupáním vyjíždím na Liščí vrch, kde si dávám pauzičku a svačinku, než se spustím ze Žerotínskýho kopce. Ve sjezdu přehlížím odbočku na červenou značku a po silnici se řítím až do Kurdějova, takže se musím vyhrabat na kopec k mandloňový stezce jinudy. Už to pěkně hicuje a u rozhledny jsem propocenej. Kolem rozhledny jsou mandloně, zrovna postupně dozrávaj. Pár jich pod stromy sbírám, pak se vylejzám zchladit a rozhlídnout na rozhlednu. Příjemně to fouká, ale hlad mě žene do Hustopečí pod kopcem, kde jak doufám bude restaurace se zahrádkou. Podjíždím Dé-dvojku, za chvíli jsem na náměstí, ale tady se žádná hospoda nenachází. Bloudím ulicema, ptám se domorodců na restauraci se zahrádkou. Nic, až jeden, mě posílá za náměstí. Opravdu něco se rýsuje. Je to Pizzerie Esperienza. Lepší než umřít hlady. Po celkem dobrý placce, se vydávám dál. Vyšlapávám na Žebrák, abych se za ním spustil vinicema do Popic. Pálava je na dohled za jezerem. Já otáčím na Vranovice k domovu. Je odpolední hic, co chvíli zastavuju a odpočívám. Nejdřív ve Vranovicích u nádraží, kde se stala historicky první vlaková srážka ve střední europě. Z Vranovic jedu skrz Přibice do polí, kde znova ve stínu lesa odpočívám. Polníma cestama se dostávám do Smolína a ikdyž je to, už jen kousek od Medlova, zase odpočívám. Na barák přijíždím po skoro 63kilákách vysušenej. Sprcha a odpočinek. V noci spím díky velkýmu teplu zase nevalně. O půl šestý nás budí motor a poštěkávající důry. Páníčkové se vrací od móře. Jdou si lehnou, zatím co já, se o pár půlhodin dýl, jedu projet. Na 14ti kilometrovej ranní okruh jedu ke Smolínu. Před ním odbočuju a polníma cestama mezi kukuřicí, jedu k Odrovicím, kolem Malešovic ke Krupařovicím a podél Jihlavy zpátky na barák. V poledne jsou účastníci zájezdu i Renča vyhajaný. Jedeme na vejlet do Rosic, kde navštěvujeme místní zámek. Kupujeme si vstupenky a vyčkáváme na příchod průvodkyně. Přichází bodrá, korpulentní dáma, která nám sděluje, že už toho má za celej den dost a dá si čouda. Pokuřujíc cígo, nám celkem snadno vnutí prohlídku dalšího okruhu „bunkru CO z roku 65“. Hodinu nás provází podzemním labyrintem, vykládá o smyslu stavby. V jedný místnosti se Renča zamilovala (ovšem jen platonicky) do uniformovanýho stážisty. Požádala ho o společnou fotku a bylo jí vyhověno. Uniforma prostě furt táhne J. Z podzemí, nás průvodkyně vyvedla do zámeckých komnat. Mají jich tady celkem 21. Odpoledne uběhlo jako voda. Kousek od zámku si dáváme v Restaurantu u Radnice pozdní oběd. V cukrárně sladkou tečku v podobě zmrzliny. Ještě něco nakupujeme v Lidlu a pak se vracíme domů znovu odpočívat. Ráno po snídani nakládám kolo do auta. Chystáme se navštívit Mariánské Údolí v Brně. Ještě než vyjíždíme, zapínám si telefon, jenomže než naběhne, strkám si ho do kapsy. Něják se stalo, že se samovolně napsal PIN 3x za sebou a SIMka se zablokovala. Bez odblokování se nedalo nikam volat ani fotit. Odblokovací PUK je někde v Trauči, takže z tohohle dne není jediná fotka. Parkujeme na centrálním parkovišti. Sestavuju bajk, loučím se a vyrážím v pekelným vedru na traily. Jeden má 14kiláků druhej cirka 5. Je všední den, hic, tak potkávám pouze jednoho ciklistu, kterej ale míří někam jinam. Jako první jedu 14kilákovej trail č.2. Co chvíli zastavuju. Trail není náročnej, ale to horko je strašný. Druhej trasa je techničtější a zábavnější, nebejt hicu, dal bych si ji ještě jednou. Vejletníky nacházím v občerstvení Chata u borovic. Dopíjej limču a přesunujeme se do Kadlcova mlejna na oběd. Jenom už nevím, jestli jsme si sjeli bobovou dráhu před, a nebo po obědě. Po absolvování atrakcí jedeme koupit novou SIMku a pak domů odpočívat. S novou SIMkou se dostávám do telefonu v případě nouze můžu i telefonovat. Večer si grilujeme klobásky, k tomu popíjíme Krákoru a klábosíme až do východu měsíce. Rozsvítila se hvězda „Nočerka“, tak se jdeme postupně odmastit do koupelny a spát. Zejtra je taky den. Ráno sice vstávám časně, ale na kolo tentokrát prdím. Pouštím debilizátor, snídám a zízím. I ostatní vstávaj dřív, než jindy. Verča s Tomem, zůstavaj dneska doma, aby připravili trachtraci, já s Renčou mizíme, než dostaneme nějákej úkol, ale hlavně abysme nepřekáželi. Jedeme na hrad Veveří. Cestou se zastavujeme na Rozhledně Vladímíra Menšíka. Rozhlížíme se do kola společně s ostatníma návštěvníkama a vidíme, krom jinýho, že nad elektrárnou Dukovany je zataženo a prší. Ve chvíli, když už jsme zase dóle, se blejsklo a zahromovalo. V tu chvíli několik opozdilců vyjeklo a v momentě jsou z věže u svých aut. Nasedáme a odjíždíme na Veveří. Spadlo pár kapek, ale dešti ujíždíme. I když cestu k hradu znám, přesto se něják stalo, že míjím odbočku a směle pokračuju na Brno. Nevadí na další odbočce to napravím. Další odbočka byla až Veselka a přece se nebudu otáčet, vezmu to kolem okruhu GradPrix a pak se navedu rovnou k hradu né. Jejda! Znova špatně odbočuju. Ale co všechny cesty vedou na hrad, řekl by klasik. Déšť nás dohnal a opláchl vydatně auto. Štěstí, že máme auto se střechou. K hradu se na konec dostáváme. U vstupu nám prodávaj vtupenku určenou ke vstupu na nádvoří. Tam je bóží dopuštění. Všude jsou MPB a duchny, takže zapadáme. Městská Policie Brno, pořádá pro důchodce kurz obrany před šmejdama a tak se to tady duchnama jenom hemží. Stavíme se do fronty na guláš, ale eMPčka maj důchodce označený, takže nás vykazujou stranou. Teď si všímáme, že každej důchodce má připíchnutou placku s nápisem: „Chceš do držky? Zeptej se mě jak!“ nebo něco podobnýho. Duchny jsou rychlý, tak se to blbě čte J. Hladový si prolejzáme nádvoří a cimbuří. Pak si jdeme koupi vtupenku do komnat hradu. Naše prohlídka bude až skoro za hodinu, tak si jdeme koupit něco zahnání hladu a žízně. U stánku si kupujeme langoš, bramborák a kolču. Brr ani jedno není moc dobrý. Nastal náš čas prohlídky. Průvodce nám vykládá o historii. Například hrad navštívil na pozvání majitele barona Mořice Arnolda De Forest-Bischoffsheim třikrát tehdejší britský ministr obchodu Winston Churchill. On a jeho manželka Clementine zde strávili také část své svatební cesty po Evropě v roce 1908. Taky vysvětluje proč je hrad stále částečně zanedbanej. Je to z důvodu toho, že vrácenej Státnímu Památkovýmu Ústavu Brno, byl až po roce 1990. Do tý doby to byla od 50sátých let, dvace let lesnická škola a díky tomu se toho moc nedochovalo. V sedmdesátých letech byl hrad ve správě VUT Brno. Takže opravy začaly až po roce 1999. Opravený pokoje a sály, tak nejsou ani replikou, nýbrž napodobeninou původního stavu. Z vybavení se toho taky moc nedochovalo. Potěšující je, že klavír původní je, a po několika desetiletích ho vrátili dědicové majitelů, kteří jej zakoupili po válce, když byl majetek rozprodáván. S opravama hradu, budou mít památkáři co dělat ještě fůru roků. Po prohlídce interiérů si prohlížíme výstavu věnovanou Lucemburkům, zejména Karlu IV. Procházíme si zbytek nádvoří. V zadu je ještě expozice s upírama, pro ty co se chtěj bát. Na hlavním nádvoří už neřádejí důchodci a v hradní restauraci se uvolnilo. Dáváme si oběd, ve vinotéce ochutnáváme růžový víno. Renča si kupuje burčák. Odjíždíme do Medlova, kde vrcholí připravy na Tomášovy narozeniny. Přijíždí rodina, bratr s rodinou a rodiče. Přichází i dlouho očekávanej déšť. Tomáš dostává dárky, který si okamžitě rozbaluje. Pak už hodujeme a společně se veselíme. Jelikož všechno jednou končí, tak končí i naše dovolená. V sobotu se balíme a jedeme zpátky domů do Trutnova. To si mladý oddechli, že nezůstáváme na trvalo :-).

Fotky jsou tady.

Stránky