Adršpach 2009

Ard2009.Nedlouho po skončení cvičení vojenských záloh a rodinných příslušníků “Schneekoppe 2009”, se realizační tým rozhodl dát ještě jednu šanci všem, kteří se nemohli a nebo “zřejmě” nechtěli zúčastnit cvičení. Byly proto aktivizovány záložní zálohy a za nemalé pozornosti nemnohých, byla nastíněna  jednoduchá trasa. Po určité krátké době, pak byla nastíněná trasa pevně ukotvena jak v čase, tak prostoru. Zároveň byla rozeslána nešifrovaná zpráva. Po netrpělivém očekávání odpovědí od přírodychtivých účastníků, přišla sprcha. Tolik odpovědí snad nikdo nečekal. Jenom zarytý optimista si dokáže představit tolik záporných odpovědí. A to odpovídali především slušní vzdálení nezúčastnění. Ale i oni reagovali směšnými argumenty, jako: “Mám závažnou nemoc Mexického původu, ” nebo také takto: ” S manželkou už máme něco jiného.” A já se ptám: ” Jaká smyšlená nemoc to asi je a co může mít mladý ekolog s manželkou, že se nedokáže zúčastnit jedné, jakékoli volnočasové aktivity!” Je to snad sex v sedmhodin a osm minut? Je nutné podotknout, že valná většina obeslaných se ani neodvážila poslat negativní odpověď na pozvánku. Vědomi si skutečnosti, že cosi dluží naší přírodě a chtěje se tak vyhnout konfrontaci s organizátory, doufaje, že si snad ani nevšimnou jejich neúčasti. Ba právě naopak! Byli všimnuti a byli zařazeni na index, ze kterého se jen tak nedostanou i kdyby na kolenou byli. Odčinit takovýto skutek totiž, není nikterak jednoduché.

Ale teď už k samotné cestě. Mohlo by se zdát, že obyčejná cesta k Adršpašským skalám bude nuda až banalita, avšak to by v této bohem zapomenuté zemi nesměla vést dráha s velkým čé. Vynechám sněhovou kalamitu, která se přehnala jinudy a námi navštívenou oblast takříkajíc lízla. Ráno jsme se na nádraží potkali dva, což není hojná účast ani když zavřu všechny oči. Díky tomuto množství účastníků bylo možné zapomenout na množstevní slevu na jízdném. Ještě že mám zákaznickou kartu a tak jsem žádal zákaznické jízdné a už dopředu se radoval jak ušetřím. A opravdu, normální jízné je 42Kč a moje zákaznické pouhých 32. IMG_5650Jízdenky máme a tak  hrr do vagónu. Bohužel dráha opravuje trať a zavedla náhradní autobusouvou dopravu z  Trutnova do Janovic. Před nádražní budovu dorazil nádherný antabus od firmy TAD (Trutnovská Autobusová Doprava). Do něj jsme se nakvartýrovali ale ještě než jsme se usadili přišla průvodčí a zeptala se řidiče jestli ví, kde jsou náhradní zastávky, že jede tuhle výluku poprvé. Řidič se lehce usmál, ale jen IMG_5651malounko, optal se cestujících jestli náhodou nevíme kde ty zastávky jsou, že i on tudy jede poprvé. Naštěstí každý věděl kde chce vystupovat, takže se jelo. Nikde až na Chvaleč nikdo nenastupoval a tak jsme zastávky pouze projížděli. Čim výš se náš bus dostával, tim víc sněhu bylo. Chvílema se i zdálo, že mlha padá a mohlo by být slunečno.  V Janovicích přifrčel náš vlak, tak se stalo, že jsme se svezli alespoň dvě zastávky. Počasí stále vypadalo nadějně, ale byla to jen šalba a mam. Vzhledem k vývoji počasí posledních dní nebylo ve skalách příliš turistů. Dalo by se s jistotou říct, že tam nebyl nikdo ale to by byla lež, protože my tam byli. Cesta se jevila lehce zasněžená a tudíž přístupná. Přesně podle plánu, se nám podařilo vystoupat na hrad a rozhlédnout se po okolí, zdali už domorodci něco dělají. Kdeže, spali jako koťata. To se pozná podle toho, jestli se už kouří z komímů. A ono se nekouřilo. Liduprázdnou krajinou jsme se pak pomalinku dostali nad Janovice. IMG_5717V zaniklé osadě Záboř, měl v údolíčku u zadního vstupu do Teplických skal čekat Radýsek s kamarády skálolezci. V chaloupce postavené z trosek jakési stodoly nás přivítali, pohostili, napojili rumem a vyprovodili. Štěstí je, že se po polích v okolí prohánějí ochranáři v OFFroadech a vyjezdili koleje, protože chvílema bylo sněhu naváto i těsně pod kolena a ve vyjetých kolejích se dalo jít přeci jen o trochu lépe. Po okolních polích se občas proháněli i “sněžní koně”, no oni vlastně stáli jako přimražený a jenom se tak za náma otočili jestli je snad nezachráníme z tý ledárny. Ale my měli jiné cíle, než zahřívání koní a to. dojít na Bischofstejn a dát si obídek. Polema to bylo trochu nekonečný, až unavující, avšak jakmile jsme se dostali do lesa, hned se šlo lépe a radostněji, protože sníh se držel v listí na stromech a dole ho bylo znatelně míň. Bišík, konečně Bišák! Vzhůru dovnitř! To bylo vítání, to bylo radosti.  Pavel se skoro neudržel a tak, tak, že zamáčkl slzu dojetí. Tolik se těšil, že příjdeme. I v jeho hlase bylo znát jak se těšil. Tak krásně nás přivítal, toIMG_5745 jeho:” No nazdar!”, bylo tak vroucí. “Máme hlad a žízeň, jako polskej zájezd” zaznělo po uvítacím ceremoniálu. “Jdete pozdě, ten už tady je” řekl Pavel. Opravdu, všude kam oko dohlédlo a ucho doslechlo, jadrná polština. Koldokol vž, vš, pš. “Cholera” pomysleli jsme si, ale to už nás Pavel usazoval do šámbrseparé, kde jsme seděli skoro sami spolu se zájezdem z PLR. Než bys řekl polsky švec, už tady bylo pívo. Následovala opulentní hostina o několika chodech, jmenovitě byla bramboračka s pečivem a mladý bojlér s brambůrkem, načež následoval i jeden odchod ale až po dalším pivenku. Moc se nám nechtělo odcházet, avšak čas kvapil a tak dále od hradu dále. Rozloučili jsme se, poděkovali a vyrazili. Protože už nebylo nutné držet se původně naplánované cesty, otočili jsme se o stoosmdesát stupňů a vyrazili směrem na Malé Svatoňovice. Cesta z Bišíku IMG_1856klesala do Studnice. Každým metrem klesání ubýval sníh a přibývala voda. Mezi Studnicí a Vernéřovicemi už ze stromů padal sníh s vodou. Cesta ubíhala v poklidu a než jsme se dostali pod Jestřebí hory minuli jsme Konstrukce Jívka a pod nimi obešli “Kuprovku”, což jsou bývalé sedimentační nádrže po bývalých dolech na měď z padesátých let minulého století. Závěrečné stoupání přes Jestřebky dalo některým poněkud zabrat ale protože to bylo poslední stoupání toho dne, dalo se to vydržet. Z kopečka na Petrovice se u kapličky stalo maličkaté kufré ale GéPéeSka nás okamžitě vrátila na trasu. Nebýt rozflákanýho statku v Petrovicích a srnek na okraji Svatoňovic byla by zbytek cesty nuda. Překvapení ale čekalo až úplně dole na nádraží. Přicházíme ke kolejím a ejhle vlak. Takhle by to nenaplánoval ani superman. Stačilo nastoupit a už to jelo k domovu. Co na tom, že s pokutou (manipulačním poplatkem) to bylo za 60sát peněz. Lepší než čekat na další vlak dvě hodiny. A  doma čekala vana s teplou vodou.

To jsme si zase užili světa.

Fotky z akce zde                 profil trasy tu