Moravský Blaník

Jak jsme chtěli na Blaník a proč to neklaplo.

To bylo jednoho brzkého rána v pátek 2.4.2010. Hned jak jsem vstal, bylo jasný, že něco není v pořádku. To co nebylo v pořádku, byl sníh. Ani né tak barva, jako že padal. Naštěstí z pěti centimetrů se ještě nikdy kalamita neuvařila. Jestliže je v Trutnově pět to bude ve Starkoči prdlačka , v Jaroměři mrholení a dál bude léto. Kdo by čekal, že Elniňo zasáhne střední Evropu. Ani Vašek, toho času druhý, na hradě by neuvěřil, co nám to globální ozimování provede. Vlak si to svištěl krajinou, sem tam šlehla větev do okna ale sněhu neubývalo. V Jaroměři jako v Trutnově . Snad se to v dobrý obrátí. Opravdu obrátilo. V Hradci Králové po sněhu ani památky. Jenže ta radost netrvala dlouho. Už v Třebechovicích pod Orebem začalo sněhu trošinku přibývat a co kilometr, to centimetr. Tou dobou se začal vlakem potloukat průvodčí a pořád si něco mumlal pod fousy, ač byl holobrádek. “Jenom do Doudleb, jenom do Doudleb” víc z něho nelezlo. V jakési stanici si šel průvodčí popovídat s obsluhou vechtrovny. Když se vrátil, mimochodem značně šedivý, řknul: ” Vod šesti nejelo nic z druhý strany”. “A proto měli na zastávkách hejly na nosech ti čekající” pomyslil jsem si. Jenomže než jsem domyslel, byly tady Doudleby. Nejdřív to bylo jako v každý stanici ale když už to trvalo patnáct minut a nic se nedělo, začalo to být podezřelý. Podezřelost skončila příchodem štempllístka a realita se stala reálnou. Vystupujte, vypadněte, táhněte, dál to nejede, globalisti nasypali na koleje sníh a musíte si počkat na někoho jinýho. My se vracíme do Hradce. Ještě než nás úplně vystrnadil z vlaku, dal všem naději, že přijede náhradní doprava do půl hodiny. Opravdu než řekli nádražáci švec, byl tady autobus. Chvíli si řidič vyměňoval s výpravčím jakési pokyny a pak už se jelo. Do Letohradu je to nějákých dvacetpět kilometrů, krát dvacet centimetrů sněhu, to máme sínus á na druhou plus druhá odmocnina ze dvou kvadrantů autobusovýkonu. Výsledek násobíme nekonečnou trpělivostí a dělíme samoobětavostí řidiče. To máááme, sumasumárum hodina a půl v prdce. To už ale stojím v Letohradě na nádraží. A spíš než z úst se mi z huby derou nepublikovatelný slova obdivu k dráze a jejich schopnostem mě dostat do Hanušovic. Jesli je pravda co píšou na těch světelnejch cedulích, tak zpoždění naroste na úctyhodných 6hodin. V nádražní pokladně mi jednoduše řekli ať jedu jiným směrem a tak jsem poslechl. První vlak byl rychlík do Ústí nad Orlicí. Tady jsem měl podle pokynů počkat na další rychlík s názvem “Emil Zátopek”. Jenomže bych musel čekat celou hodinu. Na prvním pražským nástupišti stál osobák do České Třebové a tam staví i EC nebo IC vlaky. Tím pádem by se dalo dojet do Hanušovic o něco dřív. Celou dobu než jsem dojel do České Třebové mi nikdo nechtěl dát papír na to, že původní trasa byla neprůjezdná. No co tak se budu hádat! Naštěstí se mi podařilo ukecat obsluhu kasy v třebový, ta otevřela knihu s evidencí jizdy obklikou a vystavila doklad opravňující dojet čímkoli do cíle. První vlak mojím směrem byl EuroCity “Vsacan”. Průvodčí tohohle vlaku, jakmile uviděl jízdní doklad se hluboce uklonil a takřka na kolenou mě poprosil za odpuštění. Nezbylo než odpustit a pohodlně se uvelebit hned vedle hajzlíku. Pak už šlo všechno jako na drátkách Zábřeh, Bludov, Hanušovice. Celkové zpoždění 3hodiny, tj. přepočteno na pivohodiny = osum piv, to si pak jedno nebo dvě nedej. Díky takovéhle šlamastyce se nedalo na Blaník dorazit. Vandr jsme zakončili na hradě Brníčko a odtud se vydali do Zábřehu na vlak.

Fotky zde    a   profil vandru tady.

Den první: Hanušovice – Rejchartice

.

.

.

 

.

.

Den druhý: Rejchartice – Brníčko

 

 

 

 

 

 

 .

 

 

 

 

 

 

Den třetí: Brníčko – Zábřeh na Moravě