České Středohoří 2010

Krajina Českého Středohoří připomíná ostrovy s desítkou sopečných kuželů, které jakoby vyrůstaly z roviny středních čech. Jejich původ sahá do mladších třetihor, kdy se v miocénu začaly vyzdvihovat z pískovcového podloží mohutné kužely složené převážně z čediče a znělce. Mohutnost jednotlivých kuželů vynikne nejvíce, stojíte-li u úpatí a chystáte se zdolat vrchol. Převýšení, které budete chtít zdolat,  může být  i 440m například Lovoš nebo Milešovka a proto vedou k vrcholu převážně  úzké a strmé turistické chodníky. Vrcholky můžou také halit těžká mračna vodních par a když je třeba deštivý květen, může se zdát, že jste v mlžných horách někde na Novém Zélandě nebo Kordilliérach (také vznikly ve třetihorách). Rozdíl tady ovšem je. Takřka na každém vrcholku našich kopců stojí buď zřicenina hradu nebo rozhledna. Tak se tedy jednoho květnovýho dne stalo, že nás vlak vyplivnul ve stanici Lovosice město kde začalo pršet. Naštěstí už víme, že do hospody neprší a tak nás to vcuclo hned dovnitř, tak tak že jsme neporazili dva pracující metaře minoritního vzevření. Stejně byl čas oběda a ty kopce jsou tady už pár miliónu let né?  Posilněni jídlem a vyhnání ochotným personálem, minuli jsme pracující a vydali se na první z vrcholů pětsetsedmdesát metrů vysoký Lovoš. Vrcholek byl v mracích, ze kterých co chvíli zapršelo ale některým to bylo stejně jedno, protože déšť a pot není to nejhorší. Nedostatek kyslíku to je problém se kterým se bojuje nejhůř. Pomalu stoupáš krok za krokem, metr za metrem, ve spáncích ti buší, nemůžeš popadnout dech, bágl tě pomalu stahuje k zemi. Ne! Teď to nesmíš vzdát! Ještě kousek a pak další a další až na vcholek, kde si můžeš chvíli odpočinout, než se vydáme dolů zase k dalšímu vrcholu ( Takhle něják to asi zažíval Mesner nebo Rakoncaj v Himálaji, jenže oni byli o pár metrů výš). Tak Lovoš je ztečen! A bez kyslíkových pomůcek! Nahoře prší, fouká vítr až deštníky obrací a stánek KČT má ještě zavříno, vždyť je teprve květen. Rozhledy nádherný, když se mraky na pár chvil rozejdou. Vyměnit tričko, vydechnout a vzůru dolů na hrad Opárno. Dolů z pětsetsedmdesáti do dvěstěpadesáti metrů, to jde o poznání líp. Přestalo i pršet, jen sem tam spadne kapka. Na hrad se dá dojít skrze stejnojmenou vesnici kde na ostrohu stojí zřícenina. Hrad byl založen roku1344 a sloužil svému účelu až do roku 1502. Jedná se o poměrně zachovalou zříceninu hradu s plášťovou zdí, lze vidět zbytky hradního paláce, pozůstatky hradeb včetně příkopů a valů, poměrně zachovalé jsou zde sklepy. Vyjímečnost místa s výhledem k Lovoši z jedné strany a k Milešovce na straně druhé, vyvolala u některých hlad a tak došlo na trochu zásob. Ani náhlý déšť nemohl pokazit tu hostinu. “Nikdo mě nebude vyhánět od jídla!” zahřímal jsem na adresu počasí a v klidu dojedl chleba s paštikou zatím co k zemi padal déšť. Ale všechno krásný jednou končí a tak zas dál. Českým Středohořím projede fůra náklaďáků do Němec ale i zpátky do Čechec, takže se není co divit, že se staví dálnice a s ní mosty. Dokonce most, kterej vypadá pěkně. Za chvíli už ale budeme v obci Velemín, cíli dnešního dne. Teď nadešla chvíle abych vyjmenoval jednotlivé vandráky. Jeza, Vitamín, Jura, Mařík, Slimák, Marcel a Šusťa. Šusťa ale dorazí teprve kolem jednadvacáté hodiny a později ukáže něco zatroleně trolovského. Paní majitelová nás nechala díky těmto kouskům přespat v průjezdu hospody a dvora.

Den druhý nás přivítal zamračeným umolousaným počasím a budíček provedlo několik dodavatelů zboží pro “Hospůdku u Marešů”. Ti nás museli překročit a tak si neodpustili několik slov. Po raní hygieně, lehké snídani a rozloučení s majiteli se vrháme k dalším výstupům. Hned v úvodu dne lehce kufrujeme ale zkratkou mezi poli se vracíme do správného kurzu. Před nejvyšší horou středohoří si dáme zahřívací vrcholek “Ostrý” 553m. Mraky leží tak nízko, že jsme v nich. Fouká studený vítr, padají drobné kapičky vody, které se srážejí na stéblech trávy a na pavučínách vytvářejí nádherné lesklé korálky, jako z jablonecké bižutérie. Chvílemi není vidět ani Milešovka, natož obec Milešov pod ní. Doufáme, že v Milešově bude otevřená nějáká restaurace, kde si dáme obídek a promyslíme jestli, půjdeme na Milešovku, když je už druhý den v mracích. Bohužel obě hospody mají otevřeno až po šestnácté hodině. Kdo ale otevřeno má, ač kolem je mrtvo a pusto, je pan a paní “Nguyen van Ghoc” a jejich pomíchané zboží různého stáří i původu. Rohlíčky jsou obzvláště vypečené a tak si každý dá co libo a sezení v autobusové zastávce lehce nahradí luxusní putyku. Po jídle nastala debata o tom jít, či nejít na Milešovku. Dohodnuto! Část půjde nahoru, zbytek to obejde a počká v Kostomlatech. Co se ale nestane? Ve chvíli rozloučení se udělalo najednou líp a vrcholek Mileše vykouknul z pozaopony a tak jdeme nahoru společně. Od rána máme natrénováno, takže vystoupat 400metrů do nadmořské výšky 836metrů je teďka hračka. Na rozcestí turistických značek ve 3/4tině kopce schováváme bágly a zbytek kopce si jdeme jako páni. Neuvěřitelný na Milešovce je bezvětří i bezmračí! Zazvonily jsme si na strážce majáku, připravili obolus a už nás “akademik” táhne do věže. Zasvěceně hovoří o počasí a jak se v zimě těžce dostávají na stanici, když je cesta omrzlá tak, že je jako sklo. V tom se začíná zatahovat kolem dokola opona mraků a je po panorámatech. Nezbývá než pokračovat z kopce směrem na Kostomlaty pod Milešovkou, tam je cíl dnešního dne. Je zvláštní, že ve zdejším kraji se v hospodách moc nevaří a to, ani když je tam kuchyně. V jedný maj jenom pívo a v druhý alespoň ohřátou klobásu s chlebem.

Třetí den se probouzíme na nádvoří hradu Sukoslav, kam se výprava večer vydrápala po opojném vítězství v hockeji. Jihovýchodně od vsi Kostomlaty pod Milešovkou stával na kopci hrad, jehož zbytky se dochovaly dodnes. Ves se připomíná poprvé v r. 1333 jako příslušenství oseckého panství. Podle pověsti bloudí o půlnoci rozvalinami duch proradného Jakoubka s černou skvrnou v podobě kalicha na čele. Tuhle pověst nemůžeme potvrdit, jsa unaveni spali jsme až do kuropění, ale hrad je to pěknej. Tentokrát byla snídaně připravená na ohýnku. Buřtíky nebo ohřátá konzerva, no prostě paráda. Pak opět na cestu. Volíme obchvat kopce Pařez 736m a hned za ním se chceme napojit na modrou značku a dojít do malé obce Štěpánov. Obchvat vypadal slibně ale pak někoho napadlo, že do kopce nepůjdeme a cesta, která odbočuje vpravo, taky míří do Štěpánova ale není do kopce a že to vyjde nastejno. Z lesní cesty se pomalu stával chodník, pak pěšina, cestička, vyšlapané cosi, kde co chvíli bylo nutný něco obejít, podlízt, překročit až koukám a nikoho nevidím a vidím, že jsem ztracen a sám. Nevadí půjdu podle stop a bude. A bylo. Stopy se pomalu ztrácely v krpálu, připomínajícím kamzičí stezky. Naštěstí máme telefóny a tak nás Marcel svolal, že prej stojí na cestě, kousek pod svahem. Tak jsme se zase našli a mohli se vklidu brodit bahnem po cestě  rozrytý divočákama. Každá legrace jednou skončí, tak jsme po dvou kilometrech nakonec tu modrou našli. Pak jsme trochu utahaný našli i Štěpánov s opuštěnou hospodou za kterou se proháněli v místní nádrži nutrie. Ani se nám nechtělo jít na Hradišťany, takže jsme prosvištěli po silnici kolem, směr hrádek Oltářík. Později nám v Sutomi řekl jeden domorodec, že nejít na kopec Hradišťany byla chyba, protože na  téhle lokalitě se nachází zbytky hradiště z doby bronzové. Zřícenina hrádku Oltářík není největší ale výhled je odsud nádherný, obvzláště když se odpoledne vyjasnilo. Podél hradeb poletovali nádherní motýli Otakárka feniklového. Dali jsme si svačinu, odpočinuli si a vydali se  k cíli dne, ve Vlastislavi. Pod Oltáříkem v malé osadě Děkovka, vyvěrá z nerezové trubky ledová čistá voda, tak dva odvážní provedli osobní hygienu. Po nenadálém osvěžení se vydáváme pomalým klesáním přes další osadu Chrastná do Vlastislavi, kde zjišťujeme, že místní hospoda, vyrobená z bývalého smíšeného zboží, otevírá po 16té hodině. Zatím se vydáváme k válcové věži bývalého hrádku Skalka. Tady se dozvídáme od místních, že v blízké Sutomi mají něco jako hospodu a krámek a navíc otevřenou. Je to kilásek a naším směrem, tak jdeme. Opravdu všechno sedělo. Krámek měl otevřeno, hospoda v bývalé garáži taky. K jídlu vařená klobása nebo ovar. Večer přišli stavbaři na pivko a dva znich pivko proložili zelenou v ceně 700ká. Zelená se jim vrazila do nohou až sotva chodili a zrovna v místech kde by sme si měli ustlat. Někteří neunesli tuhle situaci a odkráčel jsem směr les. V noci pršelo a tak přišel ke slovu ilegalit i deštník.

Čtvrtý den ráno je sice po dešti, ale při balení došlo k malé chybičce. Voda nachytaná igelitem se musí vylít stranou a né do spacáku. Naštěstí na hradě Košťálov je čas i počasí na usušení mokrých věcí.  Než se zase sejdeme, dám si snídani usuším mokrý věci a prohlídnu si hrad. Před desátou jsme zase komplet a po prohlídce hradu se pomalu vydáváme za dalším dobrodružstvím. Třebenice dosahujeme v období oběda, nezbývá než si najít dobrou vývařovnu. Místní nás směřují do prej vyhlášeného Pensiónu “U Havlů”. Výběr slušnej avšak zdá se, že vařejí z polotovarů . Někteří mají v mase potištěný papír a jiní prazvláštně chutnající plněný knedlíky točeným salámem. Napojeni a nasyceni svištíme dál k Házumburku. Bohužel nás opustili Šusťa a Jeza, neboť  původně měl vandr trvat do soboty ale hlavní plánovač Sam správně usoudil, že jsme vyměklí a posunul den odjezdu o jeden den dál na neděli. Šusťa a Jeza ukončili v souladu s původním plánem vandr a vrátili se do lůna civilizace. Nám nezbylo než se co nejrychleji dostat k nejbližší televizi a skouknout semifinále hockeje ČESKO-ŠVÉDSKO.  Cesta vedla kolem Luckého mlýna do Sedlece, kde je ve dvoře domu místní výčep “Hostinec u Mirky”. Tady se konečně sportu chtiví vandrovní dočkali svého semifinále. Góóóóóóól řvali jak lev, jakmile se puk dostal do branky soupeře. Ještě, že nejsou padesátý léta to by zas byla na počest vítězství nařízena mimořádná směna. Co naplat po slavném vítězství musíme dál na hrad Hazmburk, poslední z kopců na který chceme vylézt. V 18hodn stojíme u brány. Paní státní kasařka se tváří kysele a spolu se vstupenkou nám dává 15minut na prohlídku ruiny. Naštěstí ruin není mnoho, takže než zalígrovali bránu dáváme si pod hradem svačinu, někdo i večeři. Poslední večer strávíme v obci Klapý a jejich socialistickorealistickém domě “Společenský dům”. Ratejna, hodná krajského města, je všechno jen né útulná, ale lepší než zůstat na suchu. Přisedli k nám soudruzi Wa a Kwa spolu s  Tchu, dali si pívo a těžce vydělané mince naházeli za večer do kulifónu ( čti automatu ). Ještě když nás lifrovali pryč, se marně snažili obehrát bezrukého banditu. To už jsme se ale ukládali pod Házmburkem do hajan.

Pátej den nás čekal přesun k vlaku do Libochovic město. Je to pouze zastávka ale vlak kterej nám zastavil, zůstal stát a aníž se cokoliv stalo závažnýho po dvaceti minutách nastartoval  a pokračoval k našemu údivu v cestě do Lovosic. Pak už nás čekal rychlík do Práglu, kde se po návštěvě Václaváku oddělila skupina do Tišnova a já se vydal taky domů.

A to je vše přátelé. Tády,dády.

Fotky naleznete tady.

Kilometráž a výškový profil si můžete prohlídnout tady.