Kutná-H.Lysečiny 2010

První tréninková dávka na K1A je za námi. Výsledek je celkem potěšující. Na ten kopec se dá vyjet! Základní čas je stanoven, teď už nezbývá, než se výkonostně zlepšovat. Pravda peloton nebyl z největších,  neboť se v tu samou dobu konalo několik osvětových podniků. Nejvýznamější z nich “Trutnovský Pivofest” některé potenciální účastníky zlákal, takže se omluvili no a jiní nepřijeli na start. Aspoň mi nikdo do mého tempa nekecal. Trasa vedla podél Zlatého potoka do Bystřice, kde se napojila na cyklostezku číslo 26, vedoucí přímo na vrchol Kutná. Prvních čtyři a půl kilometrů je to brnkačka. Nejprve dva kilásky asfaltu, pak lesní cesta do Bystřice, dvakrát přes Zlatý potok. Bývalá obec Bystřice sestává z posledních dvou baráků, božích muk, polorozpadlé kapličky a jedné novodobé chaty. Hned za Bystřicí trasa naposledy překročí Zlatý potok a napojí se na cyklotrasu s číslem 26. Malá zastávka u kameného mostku a pak už začíná táhlé stoupaní do vyšších pater rýchor. V  levé vracečce, se rovina zprudka nakloní a začíná ubývat vduch. Trasa č.26 je naštěstí zatím asfaltová a tak to jakštakš jde. Netrvá to ani dlouho a docházejí mi převody a chvíli na to i vzduch. Vytrvávám v jakémsi tempu, když v tom se ozývají z báglíku pípací zvuky, jako když telefon ztrácí signál. Jenže s každým šlápnutím další píp. Radši lezu z kola, vytahuju ručník, foťák a futrál s telefonem. Ejhle, zádama se mi podařilo aktivovat přístroj a vyťukávat příkazy. Konstatuji, že bude líp telefon vypnout, abych snad nedej přírodo, si něco vymazal. Pak utřít čelo, všechno nacpat zpátky do báglíku a do sedla. Okamžitě konstatuji, že rovina je stále příliš nakloněná a tak nezbývá, než “kašpárek” ( názvosloví převzato od www.negri.cz ). Celkem jich bylo až na Kutnou, tři. Po dvěstě metrech se nakloněná rovina skoro narovnala, tak tedy konečně do sedla. Prozatím se nikde neobjevil ani živáček. Už to vypadalo, že jsem na celých horách jenom já a Rübezahl, ale v tom se kolem prohnali bajkeři. Těm se to jede, pomyslel jsem si a dál si šlapu svou. Asi tak po půl kilometru se blížím ke dvěma roštěnkám, které bezradně stojí uprostřed cesty. Jak se tak blížím, zasunuju vanu, přidávám na tempu, dejchám jako bych jel po rovině, aby viděli vrcholového sportovce v rozpuku a abych taky jako zanechal dojem. Účinek byl určitě ohromující. V tom jedna roštěnka vypustila otázku. Neviděl jste projíždět ńáký kluky na kolech? Jó, ti už jsou dóle, odsýpal jsem z posledním dechem. Děkujeme, slyšel jsem ještě ale pak už jsem vysunul vanu, přehodil na vyšší stupěň a snažil se popadnout dech, abych se něják srovnal. Jakmile byli z dohledu, došel mi dech i síla a tak došlo na dalšího kašpárka. Jak se mi dech srovnal, hups na kolo, ale jen se rozjedu, otevírá se předemnou loučka a v jejím vzdáleném koutě stojí “Schutzkappele” česky ochranná kaple. Tak hezky z kola dólu a udělat fotečku, utřít čelo, napít se a za chvilku zase do sedla. Podle směrníku by to mělo být ještě 4,5km. Pomalu se sunu dál do vrchu. Zatím vedla cesta pouze lesem. Za kaplí se na chvilinku otevřely výhledy směrem na Zvičinu. Cesta opět začíná stoupat více něž je zdrávo ale jen krátce. Zatím pořád šlapu. Za zatáčkou jedu dokonce z kopečka. To netrvá moc dlouho a za další zatáčkou po překročení potoka Kalná, začíná pěknej hank. Několik stovek metrů to s vypětím sil šlo ale na dohled chaty Pašovka byl se silama amen. Stejně se údajně na kole zkracujou šlachy, tak si je zase prodloužím. Ejhle! Od Pašovky se odpoutal vlčák a druhej ho sleduje z verandy. Asi smečka divokých krvelačných vlků a jde po mě. Nešla. Kdosi vydal povel, vlčák se zastavil a nechal mě projít kolem s kolem. Po fotečce znovu nasedám. Rozcestník hlásí poslední dva kilásky. Asfaltka se mění v přírodní cestu, stoupání už není tak stmý, míjím cedulku II. zóna národního parku a v zápětí I.zóna. Stoupání se narovnává, les řídne a už je tady vrchol. Jsem na Kutný. Odhazuju kolo, sundávám báglík a otírám si zpocenou hlavu. Co teď? Pojedu zpátky nebo pojedu dál. Vlastně to nebylo tak hrozný, vyjet na Kutnou. Z vrcholu posílám oslavné esemesky, což nebylo jen tak, protože signál se co chvíli vytrácel. Po odpočinku pokračuju dál směrem na Albeřice s malou zastávkou u “náhorního skotu”. Trochu mě děsila představa, že sjedu dolů do Albeřic a pak budu muset vyjet na Horní Lysečiny. Tak došlo na změnu a vydal jsem se podél hranice,  jsa přesvědčen, že tady nejsou krkolomná stoupání. Stezka se v některých částech klikatí a rovná rozhodně není, navíc je tudy zakázáno jezdit na kole. To ale neznamená, že autům a motorkám se jízda zakazuje. Podle četných stop tudy docela často něco projíždí, ovšem já celou dva kilometry dlouhou stezku tlačil. Stezka vede lesem a až na malou vyjímku není kam koukat, protože se žádné výhledy nekonají. Poslední kilometr k Lysečinský Boudě vede asfaltkou, nejprve kousek do kopce ale pak už jen sjezd k Lysečinský a u závory vlevo dolů k paní a panu Kobelkovým. Za chvíli už klepu na okénko světnice. Přivítali mě a pozvali na kus řeči. Připili jsme si na zdraví červeným vínem, něco málo k tomu zakousli. Pohovořili jsme o cestování, vyřešili problém s webkamerou ale to už byl čas na návrat. Venku se povážlivě zatahovalo, takže jsem zvolil nejrychlejší cestu dolů po K1B do Horního Maršova, po silnici přes Svobodu nad Úpou a Mladé Buky domů. Ale nejdřív zalejt zeleninu na zahrádce, to kdyby přeci jenom nesprchlo, protože zatím svítí zapadající slunce. No a pak už byla jenom krásná a teplou vodou naplněná vana. Déšť přišel se soumrakem a dokonce párkrát zahřmělo. Tak dobrou.

Fotky jsou tady a výsledný statistický graf zde.